Každý měsíc je v Británii kvůli masu zabito 100 milionů zvířat, ale o lidech, kteří tuto činnost dělají, slyšet moc není. V tomto článku popisuje bývalá pracovnice jatek svoji práci a to, jaký vliv měla na její duševní zdraví.
Upozornění: Pro některé čtenáře může být tento příběh drastický
Když jsem byla malá, snila jsem, že se stanu veterinářkou. Představovala jsem si samu sebe, jak si hraji s nezbednými štěňátky, uklidňuji vystrašená koťátka a jakožto dítě venkova ošetřuji i zvířata z místní farmy, když se cítí pod psa.
Byl to dost idylický život, který jsem si vysnila, ale takhle to úplně nedopadlo. Skončila jsem jako dělnice na jatkách.
Pracovala jsem tam šest let a ani zdaleka jsem netrávila dny staráním se o to, aby se nemocné krávy cítily lépe. Místo toho jsem měla zajistit, aby 250 z nich bylo každý den zabito.
Většina lidí ve Velké Británii, ať už jí nebo nejí maso, nebyla nikdy uvnitř jatek, a to z dobrého důvodu. Všechna tato místa jsou odporná a špinavá. Podlaha je pokryta fekáliemi zvířat, vidíte a cítíte vnitřnosti a zdi jsou potřísněné krví.
A ten pach, který vás silně zasáhne, když vstoupíte dovnitř, pak visí hustě ve vzduchu. Zápach umírajících zvířat vás obklopuje jako pára.
Proč by někdo navštěvoval takové místo, natož aby v něm dobrovolně pracoval?
U mě to bylo tím, že jsem už pár desítek let pracovala v potravinářském průmyslu – v továrnách na hotová jídla. Když jsem dostala nabídku pracovat na jatkách jako manažerka kontroly kvality, která řídí pracovníky jatek, považovala jsem to za docela nevinný pracovní postup. Tenkrát mi bylo přes čtyřicet let.
První den mě provedli závodem, popsali mi, jak všechno funguje, a hlavně se mě důrazně a opakovaně ptali, jestli jsem v pořádku. Jak mi vysvětlili, stávalo se běžně, že lidé během prohlídky omdlévali, a bezpečnost návštěvníků a nových pracovníků pro ně byla velmi důležitá. Byla jsem v pořádku, myslím. Bylo mi špatně, ale myslela jsem si, že si na to zvyknu.
Čtěte také: Pracovníci na jatkách: další oběti masného průmyslu
Ale brzy jsem si uvědomila, že nemá cenu předstírat, že tohle místo je jen moje další práce. Jsem si jistá, že ne všechna jatka jsou stejná, ale tohle bylo brutální a nebezpečné místo pro práci. Bylo nespočet případů, kdy obrovská kráva, navzdory veškerým omračujícím způsobům trpící v křečích, pokopala pracovníky jatek, když ji zdvihali ke stroji na porážku. Stejně tak bylo pro nás všechny děsivé sledovat vystrašené a panikařící krávy, když byly přivedeny dovnitř. Jestli jste se s krávou někdy setkali, víte, jak obrovská to jsou zvířata.
Fyzicky jsem tam žádné zranění neutrpěla, jenže to místo zasáhlo mou mysl.
Jak jsem trávila den za dnem v této obrovské místnosti bez oken, moje hruď byla čím dál těžší a přecházela mě šedá mlha. V noci jsem mívala noční můry, přehrávaly se mi hororové scény, kterých jsem byla v průběhu dne svědkem.
Jedna z dovedností, kterou si na jatkách osvojíte, je naprosté vyřazení prožitků. Naučíte se být otupělý k smrti a utrpení. Místo toho, abyste mysleli na krávy jako na celistvé bytosti, dělíte jejich části těla na prodejné a jedlé kusy masa. Usnadňuje to nejen práci samotnou, ale je to nutné pro přežití.
Jsou ale věci, které tuhle necitlivost roztříští. Pro mě to byly hlavy krav.
Na konci porážky byl obrovský kontejner naplněný stovkami kravských hlav. Každá z nich byla stažena z kůže a stejně tak zbavena všeho prodejného masa. Ale jedna věc zůstávala – jejich oční bulvy.
Čtěte také: Jose Valle: Nemůžu zapomenout na zoufalství v očích zvířat, která jsem viděl
Kdykoliv jsem procházela kolem toho kontejneru, nemohla jsem si pomoci, ale cítila jsem, jak se na mě ty stovky párů očí dívají. Některé z nich mě obviňovaly, protože věděly, že se podílím na jejich smrti. Jiné jako by prosily, jestli existuje nějaký způsob, abych vrátila čas zpátky a zachránila je. Bylo to nechutné, děsivé a zároveň mi to lámalo srdce. Cítila jsem se vinna. Když jsem ty hlavy viděla poprvé, ze všech sil jsem se snažila se nepozvracet.
Vím, že takové věci sužovaly i ostatní pracovníky. Nikdy nezapomenu na den, to jsem byla na jatkách už pár měsíců, když jeden z mladíků otevřel čerstvě zabitou krávu, aby vyndal vnitřnosti, načež z ní vypadl plod mláděte. Byla těhotná. Okamžitě začal křičet a rozhazovat rukama.
Odvedla jsem ho do zasedací místnosti, abych ho utišila, a všechno, co byl schopen říct, bylo: „Takhle to nemá být, takhle to nemá být,“ pořád a pořád dokola. Muži na jatkách byli tvrdí a málokdy ukázali nějaké emoce, ale viděla jsem, jak se mu do očí draly slzy.
Ještě horší než těhotné krávy byla telata, která jsme někdy museli zabíjet.
Fyzicky náročná pozice
Britská asociace pro zpracování masa (BMPA) na svých internetových stránkách uvádí, že masný průmysl ve Velké Británii má jedny z nejvyšších standardů hygieny a dobrých životních podmínek na světě.
Mnoho jejích členů říká, že „stojí v popředí jatek, kde je vybavení k ustájení zvířat, a pomáhají jim pohybovat se po místě s lehkostí a bez jakékoliv bolesti, tísně nebo utrpení“.
Čtěte také: Pracoval jsem v jatkách, dnes maso nejím
Britská asociace pro zpracování masa (BMPA) zaměstnává 75 000 lidí, z nichž přibližně 69 % pochází z členských států Evropské unie.
„Britové nejsou ochotni pracovat v tak náročném prostředí,“ uvádí. „Pro většinu lidí, ačkoliv maso jí, je částečnou překážkou očividná averze k jatkám a také fyzicky náročná pozice.“
Na vrcholu krize BSE (nemoc šílených krav) a dobytčí tuberkolózy v 90. letech musely být poráženy obrovské skupiny zvířat. Pracovala jsem na jatkách po roce 2010, kdy už bylo po krizi, ale pokud mělo nějaké zvíře pozitivní nález turbekolózy, celá stáda musela být utracena – býci, jalovice i telata. Vzpomínám si zejména na jeden den, to jsem tam pracovala asi rok, kdy jsme museli porazit pět telat najednou.
Snažili jsme se je udržet v kotcích, ale byli tak malí a vyzáblí, že snadno vyskočili a poklusávali kolem na svých novorozených nohou. Očichávali nás jako štěňata, protože byli mladí a zvědaví. Někteří chlapci a já jsme je hladili a oni nám sáli prsty.
Když nadešel čas je zabít, bylo to těžké, jak psychicky, tak fyzicky. Jatka jsou přizpůsobená pro porážku opravdu velkých zvířat, takže omračující boxy mají obvykle takovou velikost, aby udržely krávu vážící tunu. Když jsme do boxu dali první tele, vyšlo to zhruba na čtvrtinu, takže jsme jich tam dali pět naráz. Pak jsme je zabili.
Když jsme je pak viděli mrtvé na zemi, byli jsme očividně rozrušení.
Málokdy jsem ostatní viděla tak bezbranné. Emoce na jatkách byly potlačované. Nikdo nemluvil o svých pocitech, bylo jasně znát, že není dovoleno projevovat slabost. Navíc tam bylo hodně pracovníků, kteří by ani nebyli schopni mluvit o svých pocitech s ostatními, i kdyby chtěli. Mnozí z nich byli migrující dělníci, převážně z východní Evropy, jejichž angličtina nestačila na to, aby vyhledali pomoc, když trpěli.
Spousta mužů, se kterými jsem pracovala, si často přivydělávali i jinde. Skončili svoji 10 až 11cti hodinovou směnu na jatkách a pak šli do druhé práce. Jejich vyčerpání si často vybíralo svou daň. Někteří měli velký problém s alkoholem a když přicházeli do práce, často to z nich bylo cítit. Jiní se stali závislí na energetických nápojích a více než jednoho postihl srdeční infarkt. Tyto nápoje pak byly odstraněny z automatů, ale lidé si je vozili z domova a tajně je popíjeli v autě.
„Jsem milovníkem zvířat"
Pracovník jatek v Tideford popsal svůj přístup k práci pro pořad The Food Chain na kanále BBC News World Service:
„V podstatě jsem milovníkem zvířat. Nemám radost z toho, co dělám, ale když to můžu udělat klidně a profesionálně, jak je to jen možné, myslím, že jsem něčeho dosáhl. Musíte být profesionální, udělat to, pak vypnout - a pak, když skončíte v práci, přijít domů a být normálním člověkem. Není to práce pro každého. Znám pár řezníků, kteří by do jatek nevkročili. Pocit, že mají vzít zvířeti život nebo být toho svědkem, je pro ně nepřijatelný.“
Odkaz na BBC program The Food Chain – Poslechněte si: Uvnitř jatek
Práce na jatkách bývá spojována s častými problémy v oblasti duševního zdraví. Jeden z výzkumů používá termín „Pachatel způsobující si traumatický syndrom“ a odkazuje na příznaky posttraumatického syndromu (PTSD), kterým trpí pracovníci jatek. Já osobně jsem trpěla depresemi a můj zdravotní stav se zhoršoval těmi dlouhými hodinami, vytrvalou prací a všudypřítomnou smrtí. Zanedlouho jsem začala pomýšlet na sebevraždu.
Není jasné, jestli práce na jatkách tyto problémy způsobuje, nebo jestli je přitahována lidmi, kteří už takové problémy mají. Tak či onak je to neuvěřitelně izolující práce a je těžké vyhledat pomoc. Když jsem lidem řekla, co dělám za práci, buď jsem se setkala s absolutním odporem nebo žertovným údivem. Tak jako tak jsem se nikdy nedokázala otevřít lidem a říct jim, jaký vliv to na mě mělo. Místo toho jsem s nimi někdy žertovala, vyprávěla jim krvavé příběhy o stahování krav z kůže nebo o manipulaci s jejich vnitřnostmi. Ale většinou jsem mlčela.
Po pár letech, co jsem na jatkách pracovala, začal kolega pronášet prostořeké poznámky o tom, „že tady do půl roku nebude.“ Každý se tomu smál. Byl trochu vtipálek, takže lidé si mysleli, že si dělá legraci a že si najde jinou práci nebo něco v tom smyslu. Ale já jsem se z toho cítila nesvá. Vzala jsem ho bokem a zeptala jsem se ho, co tím myslí, a on se zhroutil. Přiznal, že ho sužují sebevražedné myšlenky a ztratil pocit, že by tohle mohl dál zvládat a že potřebuje pomoc, ale prosil mě, abych to neříkala šéfům.
Zajistila jsem mu pomoc od praktického lékaře, ale zatímco jsem mu pomáhala, uvědomila jsem si, že taky potřebuji pomoc. Cítila jsem, že všechny ty strašné věci, které jsem vídávala, zatemnily moji mysl a nacházela jsem se v úplném stavu deprese. Připadalo mi to jako velký krok, ale potřebovala jsem se odtamtud dostat.
Poté, co jsem opustila svoji práci na jatkách, věci se začaly vyjasňovat. Úplně jsem změnila směr a začala jsem pracovat s organizacemi zaměřujícími se na duševní zdraví, které dodávají lidem odvahu, aby se otevřeli svým pocitům a vyhledali odbornou pomoc, i když si myslí, že ji nepotřebují, nebo mají pocit, že si ji nezaslouží.
Několik měsíců po mém odchodu se mi ozval jeden z bývalých kolegů. Řekl mi, že muž, který s námi pracoval a jehož prací bylo stahovat mrtvá zvířata z kůže, se zabil.
Někdy vzpomínám na dny strávené na jatkách. Myslím na své bývalé kolegy, kteří neúnavně pracují, jako by šlapali vodu v obrovském oceánu, zatímco břeh je v nedohlednu. Vzpomínám i na své kolegy, kteří nepřežili.
Když v noci zavřu oči a snažím se spát, někdy stále vidím ty stovky párů očí, jak na mě zírají.
Převyprávěla Ashitha Nagesh
Zdroj: BBC, Překlad: Jana Štěpánková, Korektura: ink
