Osobní zpověď veganského aktivisty Tima Hobbse.
Když jsem poprvé viděl Sonitu (2015), můj nejoblíbenější dokument, tak byla Sonita Alizadeh fyzicky přítomna v sále s námi. Sledovali jsme, jak do lžíce křičí rapové texty o hrůzách dětských sňatků. Sledovali jsme, jak se jako dívka v íránském Teheránu, zemi, kde je zpívání žen odsuzováno, snaží nahrávat rap
Seděla tam s námi, když jsme se dívali, jak čelí svému osudu - stát se dětskou nevěstou. Jak prosila svou matku, aby ji za 9000 dolarů neprodávala do manželství. Jak prosila všechny, včetně samotných filmařů, aby jí dali peníze, aby si koupila čas. Peníze, aby si mohla od matky pronajmout ještě pár let dětství.
Když jsem Sonitu viděl poprvé, byl to radostný, triumfální film o mladé afghánské dívce, která unikla ze spárů patriarchální kultury. Kultury, v níž mohou být dívky už od devíti let provdány za peníze. Byl tak strašně optimistický; ukazoval, jak se Afghánistán mění a bude měnit, a jak jeho rodící se demokracie osvobodí ženy z otroctví. Byl to film, po kterém jsem se usmíval a tleskal radostí.
Když jsem loni dokoukal Sonitu znovu, rozplakal jsem se. Bylo to tak bezútěšné, když jsem věděl, že Afghánistán nyní ovládá Tálibán, který namísto pokroku práva žen ještě více omezil. Je zoufalé vědět, že všechna ta naděje byla beznadějná.
A přesto, když režisérka nechala obrátit kameru proti sobě, tak Sonitu zachránila. Navzdory všemu zoufalství, na každém jednotlivci záleží. I v moři čísel je Sonita důležitá. A svým laskavým činem Ghaemmaghami změnila svět. Celý Sonitin svět.
Pro člověka ze Západu je Afghánistán stále něčím neskutečným. Je to jiný svět. Vzdálený, oddělený. Svět, nad kterým nemám žádnou moc, do kterého mi nepřísluší zasahovat.
Ale v mé zemi, ve městě jen kousek od mého, stojí béžová budova, kde se prodávají naši vlastní otroci. V autě cestou na jatka v Kostelci bylo nepříjemně ticho. Neznal jsem všechny své spolucestující, ale u těch, které jsem znal, obvykle tak vřelých a přátelských, mě náhlý chlad zarazil.
Lidé navštěvují vigil v Kostelci z různých důvodů: aby zdokumentovali realitu chovu, aby projevili zvířatům laskavost v jejich posledních chvílích, aby protestovali proti jejich zabíjení. Já jsem se tam vydal jako na pouť. Za devět let svého veganství jsem se nikdy nepodíval živé bytosti do očí před její plánovanou smrtí.
Jsem vegan, protože chci uniknout násilí a žít v míru. Za těch devět let jsem si nikdy nepřál být svědkem zabití zvířete. A přesto jsem se rozhodl na ta jatka jít. Rozhodl jsem se jít s otevřeným srdcem a otevřenýma očima. Abych viděl, co je podle mého názoru nesprávné. Abych to poznal zblízka.
Ten den jsem toho moc nesnědl, a když jsme se vyhrnuli z dodávky do napůl zmrzlého bláta, hledal jsem klidný kout, kde bych si mohl dát svačinu.
Zrovna, když jsme dorazili, přijížděl náklaďák naložený zvířaty. Dorazili jsme ale příliš pozdě, kamion projel branou, aniž by zastavil. Nestihli jsme se rozloučit s jeho pasažéry. Ale záleželo na tom? Ten den přijedou další kamiony.
Krátce poté, co projel, jsem si všiml neznámého zápachu. Později jsem pochopil, že jde o pach smrti. Byl jsem rád, že jsem nejedl.
Na rušné ulici poblíž jatek projížděla auta, ale žádný další náklaďák nepřijížděl. Proběhla rychlá instruktáž, kde nás organizátoři poučili, jak se shromáždit kolem transportů a jak dbát na bezpečnost - jak fyzickou, tak emocionální. Pak jsme stáli u silnice a drželi cedule na protest proti porážce. Na té mé stálo „Jsem bytost, ne zboží“ s obrázkem krávy. Pak se nic moc nedělo. Auta projížděla kolem. Někteří řidiči mávali. Někteří troubili. Několik vrtělo hlavou, jako bychom my byli ti šílení. Mnozí nás ignorovali. Přes ulici, přes pole i nedaleký rybník se pomalu nesl pach smrti.
„Transport, transport!“ slyšeli jsme křičet organizátora. Otočili jsme se a rychle se vrátili k bráně jatek. Obklopili jsme čekající náklaďák, někteří namířili dovnitř kamery, jiní nabízeli ruce, aby si zvířata přičichla. Já jsem jen zpovzdálí pozoroval.
Nákladní vůz měl místo stěn kovové lamely; dvě z nich byly odklopené, aby mohly krávy dýchat. Viděl jsem uvnitř oko živé bytosti a pomyslel si: „Tohle jsou tvé poslední chvíle na této zemi.“ Viděl jsem pěnu na tvých ústech a přemýšlel, jestli máš žízeň. Přemýšlel jsem, kdy jsi měla naposledy možnost se napít.
Viděl jsem tě, a protože jsem znal tvůj osud, začal jsem plakat.
Foto od Lukáše Vincoura
Vzpomínám si na tvé oko. Tvé oko bylo nádherné.
Tři minuty jsme se na sebe dívali. Pak jeden z organizátorů řekl: „Ustupte“, což jsme měli předem nacvičené. Odstoupil jsem od náklaďáku a nechal ho projet.
V tu chvíli by paní Ghaemmaghamiová otočila kameru na sebe. Stala by se součástí tohoto příběhu. Podplatila by řidiče kamionu, aby vás pustil. A právě v tu chvíli jsem tam stál a nic pro vás neudělal.
Další transporty přijížděly a odjížděly a já viděl hrůzu, klaustrofobii a zoufalé kopání do kovových stěn pojízdných věznic.
Na ceduli ukazující doprava je nápis „Špinavá cesta“. Na ceduli vlevo je nápis „Čistá cesta“. Na pravé cestě se přepravují živá zvířata na jatka. Vlevo se přepravuje balené maso.
Jako dítě jsem se divil, proč otroci v Americe poslouchali rozkazy a proč se nevzbouřili. Ve škole mě totiž neučili, že se ve skutečnosti vzbouřili. Neučili mě o tisících, které zahynuly ve vzpourách otroků. A stejně jako mě o těchto věcech neučili, je možné, že ani vy nevíte, pokud jste nikdy nebyli na jatkách v Kostelci, že tato zvířata neodcházejí v míru. Zápasí, kopou a řvou do poslední chvíle.
Jen v uplynulém roce bylo při těchto transportech usmrceno přibližně 250 milionů krav a toto číslo se stále zvyšuje. Oceán krve, proti němuž je mé veganství jen hradem z písku.
Když mluvím s nevegany o veganství, často slyším, že jeden člověk nemůže nic změnit. Na tuto výmluvu jsem nikdy neměl trpělivost. Vždycky jsem si říkal: „Ale kdybychom se všichni stali vegany...“ nebo dokonce jen „Kdyby se všichni, kdo cítí bezmoc, stali vegany...“, že by to něco změnilo. Byl jsem frustrovaný a naštvaný na lidi, kteří říkají, že nejsou vegani, protože se cítí bezmocní něco změnit.
Ale od návštěvy Kostelce se na ně jen smutně podívám a říkám: „Taky se cítím bezmocný. Kdybych měl moc to zastavit, už bych to dávno udělal.“ A na chvíli cítím beznaděj, ale pak si vzpomenu na Sonitu. Vzpomenu si na tvé oko a na tvůj osud. A neptám se sám sebe, jestli je tenhle hrad z písku zbytečný. Místo toho se ptám sám sebe, jestli jsem tě zradil, když jsem se ti s otevřeným srdcem podíval do oka a neudělal nic. A vím jistě: pokud jsem za devět let svého veganství ušetřil byť jen jednu bytost tvého osudu, stálo to za to.
Na každém jedinci záleží.
Text: Tim Hobbs, překlad: Vlastimil Valluch, korektura: Marie Tintěrová
