Autor: Tobias Leenaert
Překlad: Jakub Sadecký
Kristina Mering, která je studentkou sociologie na univerzitě Tallinn (Estonsko), provedla rozhovory s pracovníky jatek o jejich přístupu k práci a zvířatům. Rozhovory uskutečnila na největších jatkách v Estonsku. Výsledky svého výzkumu prezentovala 16. července na konferenci CARE (Conference on Animal Rights in Europe) ve Varšavě. Po jejím proslovu jsem ji vyzpovídal.
Co vás přivedlo k tomuto výzkumu?
Tento výzkumný projekt byl součástí mého studia sociologie. Téma pracovníků jatek jsem si vybrala proto, že představovalo zajímavý materiál pro výzkum. Také jsem chtěla porozumět tomu, jak se tito lidé vyrovnávají s násilnou povahou svého zaměstnání. Připadalo mi to jako dobrý způsob, jak hlouběji porozumět vztahu mezi lidmi a zvířaty.
Můžete popsat ta jatka? Dají se považovat za reprezentativní vzorek celého průmyslu?
Jedná se o největší a nejmodernější jatka v Estonsku. Zabíjejí se tam jak prasata, tak krávy. Na zpracování masa prasete se podílí 21 lidí, u krav se jedná o 36 zaměstnanců. Linka začíná podříznutím a končí označením masa nutričními hodnotami. Před proříznutím krku jsou prasata umístěna do plynových komor. Aby upadla do bezvědomí, dostávala dříve prasata elektrický šok. To ale mnohdy v případě větších prasat vyústilo místo úpadku do bezvědomí v ještě větší zneklidnění, takže to změnili. Plynové komory také představují týrání, ale alespoň pak nejsou při podřezávání při vědomí. Jedná se o menší zlo.
Jakou člověk musí mít pro tuto práci na těchto jatkách kvalifikaci?
Vůbec žádnou. Nábor zaměstnanců probíhá takto: uchazečům se pustí video z jatečního procesu. Ti, kteří se nepozvracejí, jsou přijati. Vše se pak dozví za pochodu.
Jaké jsou pracovní podmínky?
Je zde hodně vysoké pracovní tempo. Za jednu minutu jsou zabita tři prasata. Pracovníci vykonávají monotónní pohyby a trpí puchýři a tuhnutím svalů, přičemž musejí pracovat ve velkém horku a chladu s velmi ostrými noži, které mohou způsobovat nehody. Všichni se shodli na tom, že za svoji práci nedostávají adekvátní mzdu.
Co si zaměstnanci myslí o svojí práci?
Nikdo ze zaměstnanců svoji práci nepovažoval za svoje vysněné povolání a všichni tam skončili víceméně shodou okolností. V podstatě tam všichni pracují kvůli omezeným pracovním možnostem. Fluktuace zaměstnanců je zde extrémně vysoká.
Jak se vypořádávají s „nepříjemnostmi“ svojí práce?
Aby mohli vykonávat svoji práci, musí vytěsnit všechny své emoce. Jelikož rozumějí tomu, že zbavují zvíře života, potřebují silné obranné mechanismy, aby nad tím nepřemýšleli. Vytvoří si rutinu, která otupuje emoce a umožňuje jim vykonávat svou práci bez přemýšlení nad zabíjením zvířat. Když jsem se jedné osoby zeptala na to podřezávání, odpověděla mi: „Kdybychom nad tím měli přemýšlet, bylo by to pro práci nevhodné místo.“ Pracovníci nosí sluchátka a poslouchají hudbu nebo rádio. Také jim při procesu vyrovnávání se pomáhá představa, že na světě musejí existovat jatka a že někdo ta zvířata musí zabíjet. Všimla jsem si jejich potřeby ospravedlňovat jatka jako instituci a svou roli v ní.
Nedokázali si představit svět bez jatek?
Nedokázali si představit svět sestávající se pouze z vegetariánů. Když jsem se jich zeptala na svět bez jatek, byli zmatení a ptali se, kdo by v takovém případě zabíjel zvířata chovaná na farmách.
Co vás nejvíce překvapilo?
Že nikdo z pracovníků nebyl schopen zabít malá telátka. Občas v regionu vyhoří nějaká farma a majitelé se pak chtějí zbavit telat jejich posláním na jatka. Zde obvyklé obranné mechanismy zdá se nefungují. „Telata jsou něco jiného. Nemám to srdce jim něco takového udělat.“ Slzy telat ovlivňují zaměstnance mnohem více než slzy dospělých krav, kterých jsou svědky každý den. Překvapující tedy bylo, že když bylo na jatka posláno zhruba patnáct telat v rámci mimořádné události, pracovníci nebyli schopni je zabít, takže musela být poslána zpět.
Připadá mi poměrně nehumánní chtít po lidech zabít tolik zvířat každý den. Na druhou stranu, kdyby do procesu nebyli lidé vůbec zapojeni a vše by vykonávaly stroje, mohlo by to být ještě problematičtější.
Ano, pokud by do procesu nebyli zapojeni žádní lidé, zjevně by došlo k ještě většímu distancování mezi procesem zabíjení a produkcí a konzumací masa. Je zde tendence zautomatizovávat celý proces a předpokládám, že v blízké budoucnosti na něj bude potřeba jen několik málo lidí. Zautomatizovat celý proces by však nebylo snadné. Kupříkladu na těchto konkrétních jatkách se jen na stahování krávy z kůže podílí deset pracovníků.
Jaké to pro vás bylo provádět tento výzkum?
Úplně jsem vypnula svoje emoce; asi podobně jako ti pracovníci. Když jsem sledovala tu linku a viděla před sebou zvířata vykrvácet k smrti, snažila jsem se zachovat co nejracionálněji a získat o situaci co nejvíce informací. Vnímala jsem to jako příležitost. Ptala jsem se na otázky, zatímco se tam zabíjela prasata. Až když jsem seděla v autobuse na cestě domů a mohla klidně dýchat, jsem si všimla, že se mi začaly třást nohy. To byl první okamžik, kdy jsem zase mohla být sama sebou a pochopit, jak mě to ovlivnilo. Na botách mám stále ještě skvrny od krve z jatek.
Dokázala jste vůbec soucítit s pracovníky jatek?
Chtěla jsem získat informace pro pochopení, jaké pro ně je takovou práci vykonávat. Přesvědčilo mě to, že ta práce je nepředstavitelně náročná a že mají mnohdy svázané ruce. Dále je důležité, že si tuto možnost nezvolili dobrovolně. Pochopitelně s nimi nesouhlasím v jejich postoji k zabíjení zvířat. Ale nepotřebuji se ztotožnit s tímto jejich postojem k tomu, abych chápala, že to také nemají jednoduché.
Co byste odpověděla, kdyby někdo řekl, že bychom neměli litovat takové lidi, protože ty zvířata zažívají něco daleko horšího?
Skutečnost, že zvířata zažívají něco horšího, neznamená, že bychom neměli projevovat soucit i se samotnými pracovníky. Nejde tu o soutěž, kdo víc trpí, ale komplexní vnímání daného problému. Věřím, že hrozné pracovní podmínky na jatkách mohou být v některých případech užitečným argumentem pro lidi, kteří nechápou tu zvířecí stránku věci.
Čeho chcete se svým výzkumem dosáhnout?
Mým cílem bylo nahlédnout dovnitř jatek a poukázat na to, že pracovníci by neměli být označováni jako „zlo“ nebo „špatní lidé“ (jako to někdy slýchám od obhájců zvířat). Jádrem problému je celý živočišný průmysl - systém zneužívání zvířat, který má negativní vliv i na jeho pracovníky, kteří by ho měli udržovat naživu a v chodu.
Zdroj: The Vegan Strategist
