Autor: Pete Wedderburn (The Telegraph)
Překlad: Tereza Vandrovcová
Svou profesi jsem si vybral – podobně jako mnoho dalších veterinářů – ve směšně nízkém věku: okolo pěti let. K tomuto rozhodnutí mě dovedla náklonnost a empatie se zvířaty v mém životě, zjednodušeně řečeno láska ke zvířatům. Od malička jsem cítil, že zvířata jsou v mnoha ohledech stejná jako my a že si zaslouží naši péči a lásku.
Jak je tedy možné, že jsem – podobně jako většina veterinářů – masojed? Jak si ospravedlňujeme zabíjení a pojídání živých bytostí, na kterých nám tolik záleží?
Většina veterinářů je od útlého věku obklopena kulturou, která nás učí přijmout tři základní skutečnosti.
První skutečností je to, že hospodářská zvířata mají menší přední mozek, takže nejsou schopna reflektovat skutečnost, že jejich životy budou za několik dní, týdnů či měsíců ukončeny, aby se stala potravou svých chovatelů.
Druhým je přesvědčení, že zvířata žijí mnohem více než lidé v přítomném okamžiku. V případě, že jsou většinu svého života spokojená, nezáleží na tom, že zemřou mnohem dříve než ve věku, kdy by to bylo přirozené. Hospodářská zvířata navíc nevykazují známky truchlení po svých druzích stejným způsobem jako my.
Za třetí, pro lidi je přijatelné vzít život hospodářským zvířatům, pokud se porážka provádí tzv. humánním způsobem, přičemž zvíře nesmí vědět, co se stane, musí být omráčeno způsobem, který způsobí okamžité bezvědomí, a také během porážky nepocítí bolest ani úzkost.
Tyto tři skutečnosti jsou podporovány vírou, že jsou legislativní systémy Velké Británie a Evropské Unie dostatečně přísné, dobře vymyšlené a reálně uplatňované a že hospodářská zvířata mají život, který stojí za to žít, a smrt beze strachu a bolesti.
Toto kulturní prostředí veterinářům umožňuje ospravedlnit konzumaci masa. Navíc jen díky veterinářům je možné hospodářská zvířata chovat a pouze s jejich profesionální pomocí je možné zvířata legálně zabíjet.
Tito veterináři musí při své náročné práci čelit neustálému tlaku obchodních zájmů a zároveň vyhovět intenzivním kontrolám a předpisům týkajících se životní pohody zvířat.
Nicméně v posledních letech jsem – stejně jako mnoho jiných veterinářů – začal z řady důvodů o svém přesvědčení pochybovat. Začal jsem číst knihy o intenzivní živočišné výrobě, které popisují, jak inteligentní zvířata jako např. prasata cestou na naše talíře nesnesitelně trpí. Aktivisté v utajení (kteří jsou ve Spojených státech nazýváni teroristy) natočili s pomocí skryté kamery neskutečně kruté zacházení s intenzivně chovanými hospodářskými zvířaty. Zcela rutinně se na pulty supermarketů dostává maso zvířat, která byla podříznuta bez předchozího omráčení. Nedávno vydaný bestseller popsal velkochovy jako „největší zločin v dějinách lidstva“.
Sice jsem se snažil přesvědčit, že Evropská unie má na rozdíl od USA, Číny nebo zbytku světa legislativu, která zvířata chrání, ale kognitivní disonance stejně nedala pokoj. Opravdu věřím tomu, že intenzivně chovaná prasata mají možnost projevovat své přirozené chování a žijí život, který stojí za to žít? Je vůbec možné, aby byla existence snesitelná i pro krávy, které se nikdy nebudou pást na louce?
Foto: Jerome Favre
Tuto disonanci ještě dále zesílila skutečnost, že se během těch třiceti let, před kterými jsem se kvalifikoval jako veterinář, exponenciálně zvýšilo naše porozumění zvířecího vnímání. Díky dynamickým zobrazovacím technikám zjišťujeme, že mozky mimolidských zvířat jsou těm našim mnohem podobnější, než jsme si kdy byli ochotni připustit. Základní aspekty vědomí – emoce, bolest a potěšení – vychází z primitivních částí mozku, které máme s ostatními druhy společné. Hlavní anatomický rozdíl – náš velký přední mozek – nám umožňuje přemýšlet nad minulostí, přítomností i budoucností a poskytuje nám racionální schopnosti k efektivnějšímu sebe-organizování než u jiných druhů, ale to je všechno. Peter Singer měl pravdu, když ve své klíčové knize Osvobození zvířat napsal: rozhodli jsme se zneužívat a konzumovat prasata, ale je těžké najít jiný racionální důvod, který by to morálně ospravedlnil, než naší vlastní výmluvu, že jde o jiné živočišné druhy.
A konečně, média začala upozorňovat i na skutečnost, že živočišná výroba emituje obrovské množství skleníkových plynů, které tvoří 14,5 % z celkového objemu toho, co je způsobeno lidskou činností. Jedná se o podobné množství, které emitují všechna auta, letadla, vlaky i lodě na světě. Kvůli chovům zvířat (zejména kvůli pěstování krmiva - pozn. překl.) rovněž mizí deštné pralesy.
Kromě toho je intenzivní produkce masa i mléka velmi neefektivním způsobem, jak přeměnit rostlinnou bílkovinu na živočišnou, zejména ve světě, ve kterém mnoho lidí hladoví. Shrnuto a podtrženo se zdá, že živočišná výroba je velmi vzdálená ideální představě o environmentální udržitelnosti.
Foto: Jerome Favre
Až doteď jsem si svou vlastní konzumaci masa ospravedlňoval tím, že přeci konzumuji pouze etické produkty jako jsou kuřata z volného výběhu a lokálně chované krávy a ovce. Nicméně, mám-li být upřímný, vím, že jsou mé nákupní volby poněkud v mlze: občas je původ masa, které kupuji, nejistý. Navíc, když jsem daleko od domova, když jím v restauracích a u přátel, často nemám nejmenší tušení, odkud mé jídlo pochází. Je tedy pravděpodobné, že mé vlastní stravovací návyky podporují intenzivní velkochovy, a to se mi vůbec nelíbí.
Nabízí se lákavá odpověď: pokud si definuji jasnější hranici, bude mnohem snazší zůstat na jedné straně. Vegetariáni nejedí maso nikde, ani doma, ani daleko od domova, takže jim nehrozí náhodná podpora velkochovů.
Stále věřím, že za ideálních podmínek může být ospravedlnitelné jíst maso, vejce a pít mléko. Nicméně v našem světě globálních trhů a vágního značení potravin je stále obtížnější vědět, co konzumuji.
Vegetariánství a veganství nebylo nikdy lákavější.
Pete se rozhodl zúčastnit výzvy „Veganuary“ (lednová veganská výzva) a na měsíc si vyzkoušet, jaké je být veganem.
Na facebooku ho najdte pod stránkou Pete the Vet
Zdroj: The Telegraph
