Albert Schweitzer (14. ledna 1875, Kaysersberg v Horním Alsasku, dnes Francie – 4. září 1965, Lambaréné, dnes Gabon) byl německý protestantský lékař, teolog, misionář, filosof, etik a varhanní virtuóz, původem z Alsaska - z prostoru, na který si od nepaměti dělali nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně nesoucí poznamenání alsaským německým dialektem.
Byl průkopníkem teorie úcty k životu, který hledal základní morální princip, který by zohledňoval univerzální empatii vůči všem živým bytostem a to včetně hmyzu, stromů či dokonce neživých útvarů. Teorie úcty k životu obsahuje rozšíření morálního zájmu na všechny živé entity. To tedy znamená rozpoznání závazku neubližovat ani těm nejnižším organismům. Člověk, který si váží života, by podle Schweitzera neměl ani „trhat listy ze stromu nebo květiny a dávat si pozor, aby nerozmačkal žádný hmyz. Když v létě pracuje za svitu lampy, preferuje nechat okna zavřená a dýchat raději zatuchlý vzduch, než aby pozoroval, jak jeden hmyz za druhým padá na jeho stůl s poškozenými křídly.“ (nebo si všude instaluje sítě proti hmyzu, pozn. soucitne.cz:)
Současně však vyjádřil obavu, že je z pragmatického hlediska nemožné zamezit vědomému ubližování živým tvorům. V reálném životě dochází k ubližování na základě křížení zájmů různých organismů. „Za účelem zachování mé vlastní existence se musím bránit proti existenci, která ji ohrožuje. Stávám se lovcem myší, které obývají můj dům, vrahem hmyzu, který si v něm chce vytvořit hnízdo, masovým vrahem bakterií, které mohou ohrozit můj život. Získávám jídlo hubením rostlin a zvířat.“
Ačkoliv tedy připisuje rovný morální status všem živým bytostem, tvrdí, že každý z nás je nucen „vybrat si pro sebe v každém jednotlivém případě, nakolik může zůstat etickým a nakolik se musí podrobit nutnosti destrukce a zraňování života a vzít na sebe vinu“.1)
1) Str. 48-49, Vandrovcová, 2011. Zvíře jako pokusný objekt. Praha: Triton.
