Když vegani řeknou jen A, ale k B nedojdou aneb Proč jsou azyly pro zvířata nedílnou součástí cesty k veganskému světu

Markéta Musilová Novinky 29. červenec 2020

Přihlas se do Veggie Challenge - 30denní rostlinné výzvy

Dokumentární film Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta

Jako veganka občas slýchávám tu otázku: „Ale když se všichni stanou vegany, co bude s těmi zvířaty?“ Někteří vtipálci dodají: „Rozutečou se do krajiny, způsobí ekologickou katastrofu a všechny nás tady sežerou.“ Společně se zasmějeme a já začnu s odpovědí, že to přeci nebude ze dne na den, ale se snižující se poptávkou se bude i snižovat nabídka, tedy i množení zvířat.

Čtěte také: Série rozhovorů s českými azyly

A dodám, že velkou roli budou hrát, a hrají už nyní, azyly pro krávy, prasata, slepice a další zvířata*, která lidé využívají (nejen) na jídlo. Tato místa jsou však plně závislá na podpoře, a to především finanční, jiných lidí. Pokud je nebudeme podporovat, nebudou existovat, a naše odpověď na úvodní otázku tak nebude tolik validní.

Co je však důležitější než přesvědčivost naší odpovědi, je fakt, že tyto azyly osvobozují zvířata ze zajetí a před zabitím. Dělají přesně to, co si etický vegan přeje, aby se stalo s každým zneužívaným zvířetem.

Plní nám tak vlastně naše přání.

Ale co ostatní organizace

Jistě, velmi důležitou roli v cestě k veganskému světu hrají i organizace, které prezentují a propagují veganství, ukazují realitu živočišného průmyslu, mění zákony a snaží se o systémové změny. Tyto dva přístupy jdou však ruku v ruce.

Než dojde k nastolení veganského světa (a já věřím, že jednoho dne k němu dojde - jak říká Alex Bez - "otázka není, jestli k tomu dojde, ale kdy k tomu dojde"), můžeme zachránit alespoň některá zvířata. Pro nás to jsou kapky v moři, pro toho konkrétního jedince to má cenu nejvyšší, cenu života. A na každém z nich přece záleží.

„Když se někde bude topit 300 lidí a vy zachráníte jednoho, bude to mít hodnotu. Pro toho konkrétního člověka to mít hodnotu bude, stejně tak pro ta zvířata, kterým dokážeme pomoci.“ M. Kolesár

Smysl má pro mě jen systémová změna

Azylové farmy však plní ještě jednu důležitou funkci - funkci vzdělávací. Přispívají ke změně vnímání zvířat. Není to tedy "jen" o záchraně konkrétních jedinců.

U mnoho lidí se empatie a soucit se zvířaty rozvine až poté, co poznaji konkrétní zvíře. Až se pomazlí s krávou a uvědomí si, že je to takové přerostlé koťátko. Až když podrbou prase za uchem, pochopí, jak moc je podobné jejich psovi, který je pro ně členem rodiny. Jen na takovém místě lze plně pochopit, že i krávy, prasata, slepice, ovce, kozy a další jsou jedinečné bytosti, každá s jinou povahou, ale že všechny mají emoce, radují se, bojí se a užívají si svobodu.

Spousta lidí přestane jíst maso, mléko a vejce až potom, co se těm zvířatům podívají zpříma do očí. Potom už nemohou jinak. Potom už nejde sníst anonymní kousek masa, za kterým nevidí živého, inteligentního tvora. Útulky pro tato zvířata jsou tedy zásadní pro změnu od speciesismu a karnismu k veganství.

Vyjádření vděčnosti

Podporu těchto projektů můžeme brát i jako poděkování lidem, kteří azyly vedou. Jen díky těmto lidem jsou někteří jedinci stále naživu.

Kdo žádnou takovou farmu nikdy nenavštívil, nedovede si představit, kolik dřiny a starostí za tím vězí - tito lidé neznají dovolenou ani odpočinek, jen nikdy nekončící práci kolem zvířat, chodu azylu, návštěv veteriny a léčení zvířat nejen po fyzické, ale i po psychické stránce, protože jejich traumata a šrámy na duši bývají velké. Často k tomu chodí do práce, někteří na plný úvazek. A nejsou to oni, kdo se rozhodnou, kdy půjdou spát, jsou to zvířata a péče o ně.

A k tomu všemu se přidává jedná obrovská starost - budu mít dost peněz? Na krmení, na veterináře, na vše, co zvířata potřebují? A co když přijde nenadálý výdaj (které se prostě objevují a nelze je naplánovat)?

Pomozme tedy sejmout alespoň tento balvan z ramen lidí, kteří své životy obětovali těm nejzranitelnějším. Trvalý příkaz na našem účtě znamená, že vědí, s jakým obnosem mohou počítat a nemusí každý měsíc trnout, zda to "nějak" vyjde.

Lidé z azylů musí především obstarávat zvířata a nemají už často tolik času a sil na fundraising, spravování sociálních sítí a budování dobrého PR. Pojďme jim tedy naproti.

Sledujme jejich stránky a výzvy,
nečekejme, až si nás sami najdou.

Když by si každý (nejen) vegan "adoptoval" ten svůj

Většina z nás veganů se dokázala kvůli zvířatům vzdát alespoň jednoho jídla, které jsme milovali. Zvířata nám za to stála. Věnovat tedy jednomu azylu měsíčně a/nebo jednorázově pár, byť třeba jen desetikorun, už je pak jen třešnička na dortu.

Když se pak občas zajedete za těmi "svými" podívat osobně, uvidíte, že vaše srdce zvolá - tohle má smysl!

Čím víc nás bude, tím více bude veganský svět na dosah.
A o to nám přeci jde :)

Autorka: Markéta Musilová, Korektura: Olga Nema, Ilustrační fotky: Jo-Anne McArthur / We Animals, azylová farma Jarikhanda, Život bez krutosti

* Autorka záměrně nepoužívá pojem "hospodářská zvířata", který vychází z dělení zvířata na "jedlá" a "nejedlá" a zároveň toto rozdělení legitimizuje.

Cílem článku není se kohokoliv dotknout či někoho dehonestovat a autorka je vděčná za každého, kdo se rozhodne pro veganský životní styl. Autorka není zástupkyní žádného z azylů.

Příběhy zachráněných zvířat

Bětka

Nazdárek, já jsem Bětka. Narodila jsem se jako plemenná kozička na statku, kde mě a moje sourozence i maminku chovali kvůli užitku. Jenže já nemůžu mít mláďata. Stádo to asi poznalo, a tak se se mnou nechtěl nikdo kamarádit. Odháněli mě od jídla. Nedovolovali mi spát s nimi. Byla jsem strašně smutná a taky hubená. Navíc bylo jasné, že ze mě moji majitelé nebudou mít užitek. Tak se rozhodli, že mě utratí a dají sníst psům. To se prý tak běžně dělá. Strašně mě to vyděsilo, když jsem se to dozvěděla. Jenže jsem se to dozvěděla tak, že to moje majitelka vyprávěla svojí kamarádce. Tu to vyděsilo taky, a tak ukecala majitelku, že místo zabití by mě mohli darovat. Někam, kde dožiju bez ohledu na to, zda budu nebo nebudu k užitku. No a tak jsem tady. To si ani neumíte představit, jak jiné to je. Mám ovčí kámoše a kámošky, protože ostatních koz se bojím. Mám obrovskou pastvinu a pořád plný krmelec. Jsem pěkně mlsná koza, ale to tady nikomu nevadí. Poprvé zažívám svobodu a volnost. Děkuji vám, že tu můžu být. /Život bez krutosti/

Jitka

Tahle ovečka se k nám dostala z nevhodných podmínek, ze kterých si nese psychické následky dodnes (byla svědkem popravy svého stáda). Jituška je plachá, bojí se. Jsou dny, kdy přijde a vezme si z ruky – to je maximální kontakt. Z tohoto důvodu není ostříhaná, nechceme ji zatím stresovat a pokazit důvěru, na které pracujeme. Její nejlepší kamarádka je kráva, se kterou jsou celý den po boku na pastvě. Jako ňamku miluje ovesné vločky a jablíčka. /Statek Radosti/

Oliver

Býček, který se narodil před Vánoci a pár dnů nato mu zemřela mamka. Byl slabý a veterinář mu nepředvídal mnoho šancí na přežití. Verča, která se o něj starala, ale jeho mamce při umírání něco slíbila. Že se o něj postará, nedovolí, aby šel na jatka, a že mu zachrání život! A dnes byl ten šťastný den! Oliver se převezl na to kouzelné, pohádkové místo, na Farmu Naděje, kde je svět takový, jaký by měl být. Všichni jsou si rovni! /Farma Naděje/

Garuda

Slepičky nás doprovázejí snad od začátku. Slepičky jsou nádherný, úžasný, upovídaný, děsně chytrý – rozhodně víc jako koza! A poslušný jako pes, jsou skvělý, jsou báječný a jsou naše! Většině z nich říkáme GARUDA a jsou prostě TOP, i když nesnáší zrovna vůbec nic, ale to nám vůbec neva. Nicméně jsou všechny pořád všude a už se dokonce i holky šikovný zapojily do prací na kompostu. Dobrovolně samozřejmě. ?Bohužel k nám často přicházejí v hrozném stavu z neustálého kladení vajec pro lidi a mnoho z nich si nově nabytou svobodu příliš dlouho neužije. I tak se ale zapíšou do našich srdcí. /Azylová farma Jarikhanda/

Zuzanka

…nemám oči, ale srdce veliké, že by objalo celý svět.

Prý mi to zachránilo život. Ten jeden z milionů, kterého si někdo všiml. Někdo se na chvilku zastavil a zamyslel… a uviděl mě jako někoho a ne něco. Narodila jsem se slepá, maminku jsem chvíli cítila, ale pak byla pryč a na mě čekal jen nějaký box a klec, ze které se nikam nedalo jít. Kolem sebe jsem cítila jiná telátka, některá tam byla dlouho, některá chvíli… až mi přišlo, že všichni kolem mě se mění, ale já stále zůstávám. Možná za to mohla ta paní, která pravidelně přicházela a mluvila na mě milým hlasem, a říkala něco jako, že jsem chytrá, učenlivá, a že udělá vše, aby mě neposlali tam, odkud už není návratu.. A najednou to včera přišlo. Taak moc jsem se bála. Ale ten hlas, který mě uklidňoval a ty ruce, které mě celou dobu hladily… to se nedá slovy popsat. Nevím už jak dlouho to trvalo, ale pak jsem zase spadla, ale do něčeho zvláštně vlhkýho a měkkýho… hlas vedle mě říkal, že je to prý tráva, a že na ní stojím poprvé… tolik toho dneska bylo poprvé. Můj nový tatínek a maminka mi vybrali jméno Zuzanka a mně se moc líbí. Je tu taky nějaká asi velká kravička, prý Viktorka. Ta mi vám při mém příchodu tak obrovsky olízla čumáček, že jsem to snad ještě nezažila. Jsou tu i malé dětičky, které se na mě prý moc těšily. Cítí jako my, jen přišli na tento svět v jiných kabátcích, mysleme na to prosím... /Útulek Tibet/

Waldemar

Waldu jsme přivezli na konci listopadu 2018. Byl nám darován jako nemocné nerostoucí prasátko, které nejspíš nepřežije zimu. Nevážil ani 4 kila, byl pokousaný, plný parazitů a měl vysokou horečku. Jelikož pochází z domácího chovu, kde mají prasátka na jídlo, byla to právě nemoc a zaražený růst, co mu zachránilo život. Kdyby byl zdravý a rostl stejně jako jeho sourozenci, už by nyní nežil. Začátek byl krušný, ale s pomocí pana doktora jsme Waldu vyléčili, později i vykastrovali a věříme, že ho u nás čeká dlouhý a spokojený život. Je to veselý chlapík, neustále vymýšlí lumpárny a poňouká všechna ostatní zvířátka. Má v podstatě jen dva módy – jíst a zlobit. Zvládá i oboje současně. /Šťastný zvěřinec/