Třetí díl série rozhovorů představující azyly pro hospodářská zvířata v Česku je věnovaný Útulku Tibet. Útulek Tibet sídlí nedaleko Bučovic, asi 30 km od Brna. Vznikl v roce 2007, funguje jako útulek pro kočky a handicapované pejsky a také jako malá farm sanctuary. Aktuální obyvatelstvo tvoří 120 kočiček, 12 pejsků, 1 prasátko, 2 miniprasátka, 1 kravička, 6 oveček, 11 slepiček, 11 morčátek a 2 vodní želvičky. Azyl provozuje mladý pár, Alžběta a Marek, s Markem jsme si promluvili o jejich snažení, snech a plánech do budoucna.
Váš azyl už funguje poměrně dlouho, vzpomeneš si, co bylo impulsem k jeho založení?
Bětka chodila od svých 14 let pomáhat do útulku, v 18 si vzala prvního handicapovaného psa do své péče. Později dalšího, a samozřejmě chtěla více pomáhat a zároveň dávat zvířatům kvalitní péči, kterou si sama představovala. Takže to začalo hypotékou a zakoupením domu s velkou zahradou. V té době byla představa dočasky (dočaska = dočasná péče o zvířata, pozn. redakce) pro 5 psů a 10 koček. Jenže u toho to nezůstalo, postupně se ozývali lidé kvůli kočičkám a jejich počet narůstal. Situování domu uprostřed obce zároveň určovalo směr k současné podobě azylu. To znamená převaha kočiček, jelikož nemůžeme mít 50 štěkajících psů, s ohledem na sousedy :-). Zájem lidí a nezájem obcí o řešení problému koček tomu tedy hodně napomohly.
Většina vašich azylantů jsou tedy kočky a pejsci, váš azyl je oproti běžným útulkům specifický v tom, že neděláte rozdíly mezi zvířaty a pečujete i o ta tzv. hospodářská. Měli jste to tak nastavené od začátku?
Ano :-). Bětčin sen byl vždy mít prase, kterému by se odvděčila za to, co lidé jeho druhu dělají, a také protože byla jako malá svědkem výkrmu a zabijaček prasátek u babičky. Můj splněný sen je zase nově přijatá kravička :-). Bětka je od 14 let vegetariánka, posledních asi 6‒7 let veganka. Takže to tak cítila opravdu již od začátku.
Tak to máte oba splněné sny. Máte v plánu ještě rozšiřovat kapacity, nebo jste jako většina azylů dlouhodobě za hranicí svých možností? Jaké máte další sny a cíle?
Nyní probíhá rekonstrukce karantény, kde se nám zjednoduší manipulace s kočičkami, úklid a ošetřování. Zároveň se zvýší kapacita karantény a přibude prostor na umývání špinavých misek a záchodů, to se momentálně vše umývalo u nás ve vaně :-).
Je pravda, že jsme vyčerpali prostorovou kapacitu a překročili meze svých fyzických možností, přeci jen já studuji, pracuji a Bětka je na mateřské s dvěma dětmi. Takže těch povinností je opravdu mnoho. Adopce jsou jak kdy, ale požadavků na příjem je mnohonásobně více. U hospodářských zvířátek jsme totálně za hranicí prostoru a je jasné, že jich více mít nemůžeme. U nich počítáme s tím, že tu ještě mnoho let budou, takže je osazenstvo stálé.
Naším snem je koupit nějakou zemědělskou usedlost na kraji světa, s velkými pozemky, aby se tam vešlo více zvířátek, ale to je horizont tak 10 a více let, než se splatí hypotéka a děti dokončí základku. Mým snem je také dodělat školu, abychom zde měli vlastního veterináře :-).
Jak si vedete po provozní stránce, daří se vám zapojovat dobrovolníky, nebo všechna práce závisí pouze na vás dvou? Pořádáte třeba brigády?
Vše je závislé na nás dvou. My se rozhodli na svá bedra toto vše pojmout a nemůžeme po nikom chtít, aby to dělal za nás. Ale chodí nám pomáhat pravidelní i nepravidelní dobrovolníci, děláme brigády, umožňujeme venčení pejsků a podobně, což je pro nás neocenitelná pomoc. Když jsme náhodou jednou za rok na víkend pryč a holky hlídají, tak je to jeden telefonát za druhým, jsou tu třeba čtyři a nechápou, jak to dáváme ve dvou :-).
To se nedivím, zmiňoval jsi, že pečujete v průměru o 150 zvířat, to je opravdu dost na dva lidi. A co finanční stránka, krmivo a veterinární péče pro tolik zvířat, to asi nebudou malá čísla. Daří se vám provoz azylu pokrývat?
Náklady jsou v průměru tisíc korun na zvíře za měsíc. Celkem se to pohybuje zhruba okolo 120‒150 tisíc měsíčně. Záleží na počtu nemocných zvířat. Musím zaklepat, ale daří se nám všechny výdaje pokrýt. Velký podíl na tom mají i charitativní bazárky, kde prodáváme za drobný peníz darované věci. Nyní je hodně znát akce „Stovka měsíčně pro Útulek Tibet“, jejíž smysl je, aby se co nejvíce lidí stalo pravidelnými dárci zanedbatelných částek. V součtu je to pro nás ohromná pomoc ve formě finanční jistoty na každý měsíc. Dále máme kasičky na různých místech a kromě drobných stálých i příležitostných dárců nám pomáhají také některé firmy nebo nadace.
Tak to je skvělé, podle vašich webovek a facebookové stránky je vidět, že jste dost aktivní a vymýšlíte různé akce, díky kterým vás mohou lidé podpořit. Baví vás organizování těchto propagačních aktivit, nebo je to spíše nutnost?
Je to hlavně nutnost :-). Čím více lidí o nás ví a čím více je akcí, tím větší máme šanci vše finančně zvládnout a najít zvířátkům domov. Tyto aktivity jsou časově náročné, a tak je mají pod palcem i dobrovolnice, které nám to velmi usnadňují.
Jak vnímáš dnešní společnost a její vztah ke zvířatům, máš pocit, že se někam posouvá? Myslíš si, že se jednou podaří odstranit tu fiktivní hranici mezi domácími a hospodářskými zvířaty, stejným způsobem, jako se to povedlo vám?
Myslím si, že ne. A když už bude dost lidí, kteří se postaví proti, tak to jiní docvakají dotacemi... jinak, lidi se lepší, zajímají se o okolí. Ale zase se vynořuje pořád tolik a tolik případů týrání, až z toho srdce bolí. Ale o to důležitější je podle mě budovat takovéto ostrůvky naděje, jako je náš azyl, kde jsou všichni v úžasu nad monumentálností a laskavostí těch zvířat a získají trochu jinou perspektivu. Člověk jim k tomu něco řekne, a odchází od nás jiní lidé :-).
Ještě dodatek k těm hospodářským zvířatům, i když je lidé chovají s láskou, pořád je to pro ně zdroj zisku. Tedy jsou jim užiteční, jen pokud jim z toho ve výsledku něco kápne. A to se bohužel nikdy nezmění.
To je poměrně skeptický postoj, ale vlastně se ti nedivím. Vzhledem k tomu, že se s následky lidského počínání vůči zvířatům setkáváš na denní bázi, musí být těžké mít v tomto ohledu velké naděje.
Je to tak. Ale jak říkám, je super, že nám lidé fandí a podporují nás, zajímají se o zvířata více a více, vzniká mnoho nových azylů, dočasek a podobně. Když se dáme s kolegy z jiných azylů do řeči, máme všichni strašně moc podobných zážitků.
Ano, vznik nových azylů a větší zájem lidí o zvířata je určitě pozitivní fakt, nezbývá než věřit, že to bude tímto směrem pokračovat. Kolegů a kolegyň z dalších azylů jsem se ptal, jakým způsobem prožívají těžké chvíle, třeba když se nepodaří některá zvířata zachránit a umírají. Jak to máte vy?
To nás vždy zarmoutí. Ale kvůli ostatním zvířátkům se nemůžeme složit na hromádku. V tom nám pomáhá buddhistický pohled a víra v reinkarnaci. Věříme, že smrt není konečná a že je čeká nový a lepší život v novém a zdravém tělíčku :-). Ale i tak je to náročné, pokud se jedná o zvíře, které je u nás delší dobu, bojuje dlouho s nemocí nebo má nějakou zvláštní osobnost.
Rozumím, to je asi dobrý způsob, jak se s tím vyrovnat, smrt zkrátka patří k životu. Předpokládám, že s tímto životním postojem souvisí i jméno azylu, je to tak?
Ano, a pro zajímavost i to, že partnerka Alžběta-Bětka měla zakládat původně azyl s jednou podobně smýšlející slečnou, Kristýnou-Tina tedy Ti Bet. Z toho ale nakonec kvůli odlišným názorům sešlo.
Já ti moc děkuji za rozhovor a přeji tobě, Bětce, všem vašim pomocníkům a azylantům, ať se vám daří! Chtěl bys čtenářům na závěr ještě něco vzkázat?
Že pomáhat může každý :-).
Autor: Petr Beneš
Útulek Tibet z.s.
Marefy 44, Bučovice
Webové stránky | Facebooková stránka
Číslo účtu: 4113874028/5500
