V případě etického veganství nejde o pouhou stravovací zvyklost, ale i ucelený světonázor, který je podle rozsudků Evropského soudu pro lidská práva i podle Nejvyššího správního soudu ČR postaven na stejnou úroveň jako náboženské vyznání.
Jde například o rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Aps 3/2010:
(…) Evropský soud pro lidská práva vytvořil rozsáhlou a konzistentní judikaturu v otázce toho, co je chráněno čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání se dle této judikatury netýká pouze náboženského přesvědčení, ale i světonázoru, nahlížení na svět či přesvědčení jako takového, pokud splňují určité podmínky: je třeba, aby dosahovaly určité míry přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti (blíže viz rozsudek ze dne 6. 11. 2008, věc Leela Förderkreis e.V. a další proti Německu, eventuálně rozsudek velkého senátu ze dne 29. 6. 2007, věc Folgero proti Norsku). Zásady veganské stravy, které odmítají konzumaci potravin živočišného původu, takovým uceleným přesvědčením jsou. Jde o zásady, které jistě nejsou excesivní či účelově zkonstruované jen proto, aby se jich stěžovatelé mohli dovolávat; naopak je zřejmé, že oba stěžovatelé se pravidly veganství řídili dávno před tím, než stěžovatel b) začal navštěvovat základní školu. Je také nepochybné, že zásady veganské stravy vyznává co do počtu relevantní skupina osob a že tyto zásady mají i svůj etický rozměr, vycházející z nenásilí vůči tvorům schopným cítit bolest.
Autor: Silvestr Vandrovec Špaček, Ilustrační obrázek: Gerd Altmann from Pixabay
_medium.jpg)
