Autorka: Barbara J. King
Překladatel: Nathaniel Navarr
Není pochyb, že jsou prasata chytrá a citlivá. Můžeme vůbec ospravedlnit, že je stále zabíjíme na maso?
Domácí prasata, ta co bývají zobrazována na jasně růžových neonech grilbarů s bezstarostným výrazem a zatočeným ocáskem, mají úžasnou paměť. Při řešení úkolů pomocí počítače si vedou stejně dobře jako malé děti, někdy i lépe. Umí vytvářet plány do budoucna a žijí v komplexních sociálních komunitách. Ostatní prasata vnímají jako rozdílné jedince.
Nejsou ale jen přemýšlivá, jsou i citlivá. Když jsou ostatní ve stresu, jsou velmi empatická a projevují starost. Soupis prasečího chování, který podle vědeckých studií sestavily Lori Marino z Center for Animal Advocacy a Christina M. Colvin z Technologického Institutu v Georgii, je tak působivý, že by vám mohlo připadat, že je řeč o šimpanzích, slonech, nebo velrybách.
Přesto prasata jíme a jíme jich nepoměrně víc než jiných inteligentních zvířat. Podle organizace OSN pro výživu a zemědělství je ve světě nejvíce konzumováno právě vepřové maso.
Grilování je v mnoha zemích kulturní posedlostí, stejně jako slanina, ať už podávaná přímo nebo v novějších formách jako třeba čokoláda se slaninou nebo slaninová vodka. Někteří si dokonce po nasycení opravdovou slaninou před spaním vyčistí zuby pastou se slaninovou příchutí.
Chuti prasat si ceníme daleko víc než jejich životů. Výjimkami jsou pouze prasečí celebrity, které známe, máme je rádi a připisujeme jim status chráněných domácích mazlíčků, kteří nejsou určeni k jídlu. Takřka 300kilová “kouzelná prasnice” Esther, která žije v kanadském Ontariu v domácnosti s Derekem Walterem a Stevem Jenkinsem, je na Facebooku “veřejně známou osobností” s více než 1,1 milionu fanoušků. (V Česku máme např. Kvída z Život bez krutosti na statku - pozn. red.)
Nebo si vemte vepře jménem Christopher Hogwood (pojmenovaného po známém anglickém dirigentovi a muzikologovi), který žil ve stodole u domu Sy Montgomery a Howarda Mansfielda v New Hampshiru od útlého mládí až do své smrti ve 14 letech. Christopher narostl ještě víc než Esther a díky knize Sy Montgomery The Good Good Pig z roku 2006 se stal vzorovým příkladem prasečích emocí a myšlení.
Montgomery popisuje, že například drbání na břiše nebo zbytky od večeře místního kuchaře uváděly Christophera do stavu naprostého potěšení, které mohl pozorovat každý, jelikož to Christopher dával najevo zvukově (“unh-unh-unh!”) i držením těla. V těchto chvílích se stával naprosto uvědomělým savcem, který si užíval kouzla okamžiku. Ale Christopher nežil přítomností o nic víc než my. Stavěl si hnízda, ale ne kvůli pouhým mechanickým pudům, ale protože předjímal svou potřebu pohodlí v měkkém seně. Měl vynikající paměť na lidi - na svoje složité sociální prostředí. Často za ním chodila dvě sousedovic děvčata, a i když se pak odstěhovala do jiného státu, v návštěvách nepravidelně pokračovala. Montgomeryová řekla, že si “Christopher tyto dvě dívky odvedle pořád pamatoval, i když byly dlouho pryč, a dokonce i přes období jejich dospívání, kdy i pár měsíců znamená obrovské změny - v tom, jak vypadáte, jak jste vysocí, jaký máte hlas, jak jste cítit.” Když Christopher přišel do styku s očividně smutnými lidmi, začal se projevovat hlubším a jemnějším hlasem, což je jasná ukázka fungující empatie.
Jistě, vyprávění příběhů o prasatech jako o jednotlivcích může lidi přimět přemýšlet o vepřovém a slanině trošku jinak. Ale co nám říkají vědecké studie, které revidovali Marino a Colvinová? Této otázce se věnuji už několik let.
Některé studie vycházejí z domněnky, že prasata nejsou nijak inteligentní nebo empatická. Skupina výzkumníků vepřů vedená Sophií Brajonovou (tehdy z Université Laval v kanadském Quebecu) před dvěma lety publikovala práci “Jak lidské chování ovlivňuje emocionální stav selat”. Tato práce je součástí proudu, který ukazuje, že emocionální stav zvířat, a to i těch v chovech, ovlivňuje, jak jsou schopna zpracovávat informace. Závěr, že prasata, se kterými se zachází hezky, projevují více pozitivních emocí než prasata, která jsou zanedbávána nebo se s nimi zachází hrubě, nám ale předává daleko větší zprávu: že před sebou máme ještě dlouhou cestu, než se vůbec dostaneme na začátek problému (natož k velkému závěru), tedy že zvířata v chovech mají emoce a že na ně působí to, jak s nimi zacházíme.
Spousta vědeckých prací o prasatech je zaměřena na zvyšování povědomí o jejich schopnostech, aby se s nimi zacházeno lépe. Biolog Donald Broom a jeho kolegové z Cambridgeské univerzity zjistili, že prasata dokážou objevit ukrytý předmět pomocí zrcadla po pouhých pět hodin poté, co se s ním poprvé setkají. Zvířata, která s funkcí zrcadla neměla žádnou zkušenost, hledala pamlsek za zrcadlem, ale po pěti hodinách tréninku se 10 z 11 testovaných prasat během 23 vteřin otočilo a správně určilo místo úschovy. (Pach jídla odfukoval ventilátor, aby experiment neovlivňoval.) To je z kognitivního hlediska docela výkon, protože si zvíře musí zapamatovat jak samotný předmět, tak si uvědomit jeho polohu, a tu navíc přenést z “nereálného světa za zrcadlem”.
V jedné vědecké studii byla prasata lepší než batolata v hýbání joystickem (rypákem) směrem k cíli.
Prasata mají ohromující poznávací schopnosti. Bioložka Candace Croneyová z Purdue University v Indianě popsala kognitivní výzkum, který s prasaty prováděla jako doktorandka. Z počátku od nich moc nečekala: “Prasata jsem považovala za hloupá, špinavá zvířata,” říká. To, že od nich nečekala velké kognitivní výkony, dokládají i jména, která svým subjektům dala. Jeden pár pojmenovala Vepřové a Fazole, jinou dvojici Hamlet a Omeleta (“ham” znamená “šunka”) a poslední, nevyhnutelně, Slanina a Vejce.
Pečlivý výzkum ale její nízká očekávání vyvrátil. V důmyslném experimentu se svými kolegy kolem prasat chodila s dřevěnými tvary “X” a “O”, přičemž prasata krmili pouze ti s “O” v rukou. Prasata brzy začala chodit jen za lidmi s “O” - což nebylo až tak překvapivé. V dalším kroku ale výzkumníci odložili dřevěné tvary a oblékli si trička s těmito symboly. Prasata zvládla přenést své znalosti do nové situace a chodila jen za lidmi v tričkách “O”. Pochopila tedy význam symbolu, i když se změnil z trojrozměrného na dvourozměrný.
Croneyová také testovala prasata a lidské děti při práci s počítačem. Cílem bylo pohnout joystickem směrem k objektu, ať už rypákem (prasata) nebo ručkou (děti). Prasata byla úspěšnější než batolata.
Je užitečné vědět, že prasata zvládnou řešit problémy a také to dělají. Ale současná věda v poslední době také ukazuje, že prasata mají kontinuální vnitřní hlas. Reflektují, co se s nimi děje teď i co se dělo v minulosti. Myslí, cítí, řeší problémy, vykazují individualitu. Měli bychom je vůbec jíst?
Jaké mentální nebo emocionální dovednosti by prasata musela předvést, aby je lidé přestali jíst? To ale možná není ta správná otázka. Zabíjení prasat kvůli jídlu je praktikou zakotvenou v kultuře, spojenou s tradicí a rodinou. Žádný antropolog by neřekl, že konzumace vepřového může být někdy vymýcena. Navíc mimo hrnec někdy nezůstanou ani zvířata považovaná hlavně za domácí mazlíčky, jak je vidět třeba na příkladu každoročního festivalu psího masa v čínském Yulinu. A z historie kanibalismu je zřejmé, že případná konzumace člověka nemusí být jen důsledkem extrémních situací, jako třeba když spadne letadlo někde v pustině nebo když někde bez prostředků uvízne skupina horolezců. Dříve si například lidé v rámci čínského vnímání úcty k předkům usekávali končetinu a servírovali ji jako výraz oddanosti s rýžovou kaší milovanému příbuznému, když byl nemocný nebo trpěl hladem. V renesanci se v evropské medicíně běžně vyskytovalo požívání tělních látek jiných lidí.
Prasata ale cestou na naše stoly trpí v ohromné míře. Ze 100 milionů jedinců každoročně chovaných na jídlo v USA jich 97 % žije ve stísněných podmínkách velkochovů. Tyto chovy by se daly nejlépe popsat jako “obrovské laguny prasečích výkalů”. Tyto chovy způsobují velké environmentální škody a prasata zde žijí krátké, bídné životy.
Zaměstnanec jatek, se kterým dělal rozhovor Jonathan Safran Foer pro svou knihu Jíst Zvířata (2009), popisuje agresivitu, která se na jatkách projevuje. Zabít prase často nestačí. “Jdeš na to tvrdě, pořádně se do toho opřeš, prořízneš průdušnici, necháš ho topit se ve vlastní krvi. Roztrhneš mu rypák,” popisuje Foerův informant. “Živý prase mi běhalo po place, dívá se na mě a já ho píchnu, vezmu nůž a “fik” - vypíchnu mu oko, když tam tak dřepí. A to prase jenom řve,” dodává. To není záležitost ojedinělého sociopata, jde o typickou reprezentaci kulturně zakořeněné praxe krutosti a násilí na jatkách.
Prostřednictvím 10minutového videa virtuální reality iAnimal: Pohled očima prasete (2016), které vzniklo v koprodukci Animal Equality a Condition One, se diváci mohou přenést na mexická jatka a sledovat, jak jsou dvě prasata střelena kovovým projektilem jateční pistole do hlavy a padnou k zemi. Po chvíli se ale zase proberou a při vědomí pomalu vykrvácí. Poté jsou ke skluzavce smrti přivedena další dvě prasata.
Neměli bychom jíst prasata. Ale hodně z nás je pořád jí. Existuje něco, cokoliv, co by mohlo dovést více lidí k tomu, aby přestali?
Existuje spousta silných důkazů, že zvířata umí vyjadřovat emoce.
V nedávném dopise adresovaném Kwame Anthony Appiahovi, rezidentnímu odborníkovi na etiku v magazínu New York Times, byl položen dotaz, jestli je dobrý nápad adoptovat domácího mazlíčka z útulku (no-kill shelter). Appiah v odpovědi použil slova, která odhalují problém stále přetrvávající i u velmi vzdělaných lidí. “Lidé, narozdíl od jiných stvoření, ztratí při ukončení svého života něco významného.” Takže abychom mohli odpovědět “Ne” na otázku “Máme jíst prasata?” museli bychom si připustit, že i prase ztratí něco cenného, když jej zabijeme.
Máme vědecky podloženo, že Appiah nemá pravdu, když tvrdí, že lidé jsou jedinými živočichy, jejichž život obsahuje emoce, poznávání, paměť, oddanost a další. Spousta zvířat od slonů přes opice až po kachny truchlí, když zemře člen jejich rodiny či blízký přítel. Stáhnou se ze společnosti, přestanou jíst nebo se zkrátka chovají jinak než předtím. Existuje spousta silných důkazů, že zvířata umí vyjadřovat emoce.
Antropomorfismus je většinou definován jako nevhodné přisuzování lidských vlastností nebo emocí jiným zvířatům. Není ale správné tvrdit, a a priori předpokládat, že pocit štěstí nebo smutku (nebo vlastní inteligence) je vlastní pouze lidem. Spousta lidí rozeznává fungující mysl a citlivé srdce svého psa nebo kočky. Ale co prasata?
Ve Foerově knize Jíst Zvířata popisuje Bill Niman, zakladatel Nimanova ranče, který leží severně od San Francisca, začátky svého farmaření, když mu bylo okolo 20 let. Ze začátku pro něj bylo velmi trýznivé přemýšlet o tom, jestli je správné zabít prase. “Ale s postupem času,” říká k tomu, “kdy jsme my, naši přátelé a naše rodiny pojídali maso z toho zabitého vepře, uvědomil jsem si, že to prase nezemřelo zbytečně. Zemřelo, abychom si my mohli pochutnat na skvělém, zdravém a vysoce výživném jídle.” Je to zvláštní pohled na hodnotu života jiné cítící bytosti.
V květnu se zaradovali aktivisté za práva zvířat, když byla zakladatelka Toronto Pig Save Anita Krajncová, zproštěna viny v případu obvinění z přestupku za to, že v roce 2015 poskytla vodu 190 prasatům, která byla převážena kamionem do Ontaria na jatka. Soucitná reakce Krajncové, která se často připomíná na místech jako Farm Sanctuary v New Yorku nebo Pigs Peace Sanctuary ve washingtonském Stanwoodu, není až tak mainstreamová, ale mohla by být. Krajncová nám ukazuje lepší cestu k jinému nahlížení a pomáhání prasatům.
Všechna prasata, jak domestikovaná, tak divoká, jsou zástupci jediného druhu, a to Sus scrofa. V současnosti je s nimi všemi zacházeno dosti tvrdě. V Texasu žijí více než 2 miliony divokých prasat, a takové množství může vést k devastaci krajiny. Plán otrávit je warfarinem, což by způsobilo jejich vykrvácení (ať už vnitřní nebo venkovní), byl po veřejných protestech pozastaven. V letošním dubnu se v New York Times ale objevil článek, ze kterého je zřejmé, že těžká újma a kruté zacházení s prasaty bylo tím posledním, co lidi zajímalo. V čele stály obavy z vedlejších škod pro obyvatele, ostatní divoká zvířata a domácí mazlíčky. Lovci se také obávali případné ztráty trofejních zvířat.
V dnešní době někteří lidé sice loví, ale nikdo vlastně není karnivor (masožravec). Nejsme jako velké kočkovité šelmy evolučně předurčeni k lovu a požírání gazel, které nemohou prospívat na čistě vegetariánské nebo veganské stravě. Nejsme ani obligátní omnivorové (kteří by museli jíst všechno). Na druhové úrovni neexistuje biologický důvod, proč bychom museli jíst maso, pokud budeme rostlinné proteiny doplňovat vitaminem B12.
Kdyby se povedlo změnit úhel pohledu na prasata, jistě by došlo i ke změně našich stravovacích návyků. “Ta šunka, kterou právě jíš, mohla vyrůst a hodně toho pro nějakou rodinu udělat, stejně, jako to udělal Christopher pro mě. Místo toho se stala jen pomíjivou chutí na tvém jazyku. Je to škoda, ohromná škoda a mrhání.” Takhle se Sy Montgomeryová obracela k fiktivnímu “prasožravci”, když jsem jí volala ohledně Christophera. Ta změna by vyžadovala 180° obrat našeho náhledu na prasata. Kdyby se to povedlo, pojídání prasat by konečně začalo vypadat přesně tak, jak by mělo, tedy jako absurdní, trestuhodné mrhání životem za cenu jediného jídla, jak výstižně říká švýcarský primatolog Christophe Boesch.
Vezmeme-li v úvahu vše, co víme o prasečích schopnostech myslet a cítit, je rozumné domnívat se, že prasata domácí by i ve velkochovech ráda žila déle než jen 6 měsíců. Susie Costonová, ředitelka Farm Sanctuary, pracovala se zachráněnými prasaty déle než 20 let a řekla mi:
"Když vidíte, jak moc sociálně založená, inteligentní a venek milující zvířata to jsou, je nemožné představit si je, byť jen na moment, zamčené v porodních klecích nebo ustájené v halách. Mnohá ze stovek prasat, která jsem měla to potěšení poznat, žila do svých 15 - 20 let a užívala si plnohodnotný, naplňující život se svými rodinami nebo s dalšími adoptovanými jedinci, se kterými tvořila stádo. Zažívala radost, lásku, ztrátu a bolest, a když jim bylo dovoleno žít život namísto toho, aby byla v 6 měsících zavražděna, dožívala se hodně přes 10 let a každý den žila naplno."
Napomůže pochopení vnitřních životů chovaných zvířat, podpořené vědou a vyprávěními o jednotlivých zvířecích životech, lidem v tom, aby více přemýšleli nad tím, koho jí?
Zatím to nevíme s určitostí. Nové výzkumy předních psychologů nám ale říkají dvě věci: lidé daleko méně vnímají jako jídlo ta zvířata, o kterých si myslí, že jsou inteligentní, a naopak zvířata, která jsou považována za jídlo, jsou vnímána jako méně citlivá, neschopná cítit utrpení a nezasluhující pozornost.
Tyto výsledky poukazují na skličující výzvu pro obhájce prasat a zvířecí aktivisty. Čím více je svět industrializován, tím více lidí má možnost jíst maso, což také chtějí a rádi dělají. Na druhou stranu, přesvědčení, které pohání aktivisty, tedy že život prasat a ostatních zvířat má svou cenu, znamená, že s každým odvráceným vepřovým jídlem dochází k odvrácení utrpení a my jsme o krok blíž k záchraně života.
Je jisté, že prasata v našem potravním systému trpí, stejně jako je jistý fakt, že myslí a cítí emoce. Je teď jen na nás, jestli už nám to stačí. Je jen na nás, abychom prasata začali brát a uvažovat o nich jinak.
O autorce: Barbara J. King je emeritní profesorkou antropologie na College of William and Mary ve Wiliamsburgu, Virginie. V roce 2017 vyšla její kniha Personalities on the Plate: The Lives and Minds of Animals We Eat (Osobnosti na talíři: život a mysl zvířat, která jíme) a v roce 2013 How Animals Grieve (Jak zvířata truchlí)
Zdroj: Aeon, Překladatel: Nathaniel Navarr, Korektor: Silvestr Vandrovec Špaček, Ilustrační fotky: David Clode na Unsplash, Jo-Anne McArthur / We Animals / Animal Liberation Victoria, Život bez krutosti na statku
