Obr.: Ilustrace Pythagora, který šířil myšlenku vegetariánství a soucitu ke zvířatům. Zdroj: Wikimedia
Od prvních antických náznaků etického vegetariánství nás dělí více než 2500 let, přesto je pro drtivou většinu evropské populace vegetariánství a veganství stále něčím přehlíženým a okrajovým. Je možné, aby se moderní západní člověk ‒ po otroctví a sexistickém pohledu na svět ‒ dokázal přenést přes zakořeněnou ambivalenci ve vztahu ke zvířatům, kdy nám ta šťastnější stojí po boku, zatímco ostatní konzumujeme?
Soucitný hexametr
Zatímco území dnešní střední Evropy obsazovaly germánské kmeny po ustupujících Keltech, sepisoval nadějný římský básník Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17 n. l.) své stěžejní dílo Proměny. Kromě vydatné dávky daktylského hexametru se skrze epické básně ke čtenáři dostává i spousta pozoruhodných myšlenek. V závěrečné patnácté knize se objevuje jméno Pythagoras, patřící řeckému filozofu a matematikovi, který se stejně jako sám Ovidius stal později vyhnancem. Jako první člověk dle Ovidia zavrhl Pythagoras předkládat na stůl maso a svou ušlechtilou myšlenku se snažil šířit dál:
„Lidé, hříšným jídlem se varujte poskvrňovati
těla! Obilí máte a ovoce, které svou tíhou
sklání haluze k zemi, a na révě nalité hrozny;
máte i rostliny sladké a takové, které se mohou
zjemnit a změkčit v ohni; a nikdo vám mléčného moku
nebere, nebere med, jenž voní mateřídouškou.
Hýřivě dává země jak bohatství, tak také pokrm
lahodný, dává co jísti, a bez vraždy, prolití krve.
Masem ukájí hlad jen zvěř, a ještě ne všechna!
Na příklad kůň a brav i skot, ti travou se živí;
ti však, jejichžto duch jest surový, divý a krutý,
tygřice z arménských hor a lvové vznětliví, vzteklí,
medvědi, jakož i vlci – ti z krvavých těší se hodů.
Běda, ach, jaký to zločin, když maso se do masa noří,
dravé a lačné tělo když tuční polknutým tělem,
když jest živočich živ zas jiného živoka smrtí!
Při tomto bohatství všeho, jež země, ta nejlepší matka,
rodí, tebe snad těší jen žvýkati zuřivým chrupem
žalostné kusy masa a řídit se Kyklópů mravem?
Cožpak bude ti možno jen záhubou jiného tvora
ukojit žaludku hlad, té neslušné, hltavé šelmy?“
Ovidius nebyl první, kdo se nad samotnou konzumací masa pozastavoval. Koncem 8. století př. n l. byla sepsána Odyssea, dílo připisované Homérovi, ve kterém se objevují zmínky o středomořském ostrovním národu Lótofágů, kteří se živili pouze kořeny sladkého lotosu. Kdo jednou okusil tento pokrm, nechtěl prý už nikdy ostrov opustit (což mohlo být způsobeno i lákavými účinky této mýtické drogy). První spolehlivé důkazy o praktikování vegetariánství pocházejí z 6. století př. n. l., kdy se Orfisté, zástupci náboženského hnutí šířícího se tehdejším Řeckem, měli stravovat vegetariánsky.
Opačné stanovisko zaujali Stoikové, zástupci nejvlivnějšího směru helénistické filozofie, kteří byli až na pár světlých výjimek důrazně proti vegetariánství. Zpochybňovali, že by zvířata mohla myslet, což je vedlo k závěru, že na ně není nutné brát žádné etické ohledy. Kynikové se sice zřekli civilizačních vymožeností, život v jednoduchosti a skromnosti doprovodili prakticky bezmasou stravou, ale vegetariánství do plné míry nerozvinuli. V antickém Řecku se objevují mnohé další zmínky o vegetariánství, vývoj současné Evropy však ovlivnilo zejména křesťanství.
Nepřivést bratra k pádu
První kniha Mojžíšova začíná slibně. „Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.“ Že je to dobré zejména pro žaludek, upřesňuje 3. verš 9. kapitoly: „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.“ Zelené byliny to neměly nikdy jednoduché. Ale Kniha žalmů v 11. kapitole dodává: „Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí.“
Kolem roku 58 sepsal apoštol Pavel List Římanům. Jde o významnou knihu Nového zákona, která ovlivnila pozdější dějiny křesťanství. Zde se ve 14. kapitole dočteme (14-2) : „Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu.“ Slabým je zde myšlen člověk nemocný, který přirozeně vyhledává lehčí stravu. Dále pokračuje (14-21): „Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.“ O několik let dříve apoštol Pavel v Prvním listu Korintským píše (8-8): „Pokrm nás Bohu nepřiblíží; nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme.“ A v té samé kapitole dodává (8-13): „A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu.“
Obr.: Imaginární rozprava Averroa s Porfyriem, jak ji ve 14. století ztvárnil Monfredo de Monte . Zdroj: Wikimedia
Mnoho z raných křesťanů se tak mělo na pozoru, aby své bratry nepřivedlo k pádu. Mezi nimi Kléméns Alexandrijský (150–210), jeden z nejvýznamnějších řecky píšících křesťanských učitelů starověku, následovaný Órigenem (185–253), Janem Zlatoústým (349–407) či Basileiem Velikým (330–379). Eusebios z Kaisareie (265–339) psal o počestných praktikách apoštola Matěje, který „pojedl semínka, ořechy a zeleninu, bez masa“. Porfyrios (232–304) tématu věnoval celou knihu nazvanou Zdržení se od živočišných produktů. Toto nadčasové dílo už ve 3. století našeho letopočtu předkládá veganský způsob uvažování (Kniha první, odstavec 21):
„Pokud by se však někdo domníval, že je nespravedlivé zabíjet zvířata, neměl by používat ani mléko, vlnu, ovce či med. Neboť když z člověka strhneš jeho oděv, zraníš jej stejně jako když ostříháš ovci. Pro vlnu, která je jejím rouchem. Rovněž mléko zvířata nevyrobila pro vás, ale pro svá mláďata. Včela také med nesbírá pro naše potěšení, ale pro potřeby svého úlu.“
Jezte všechno, co vám předloží
V raném středověku se vyřazení masa z jídelníčku stalo známkou asketů. Asketé následovali příkladu Jana Křtitele, který k tomu vybízel svým vzorným životem plným odříkaní. Benediktinům bylo dle Řehole svatého Benedikta vydané v 6. století umožněno konzumovat ryby a drůbež, maso čtyřnohých zvířat jim ale bylo zapovězeno. I v mnohých dalších katolických řádech panovala obdobná pravidla, v některých byla zapovězena i drůbež. Ryby se však na jídelníčku vyskytovaly bez výjimky, protože jak stojí v Evangeliu podle Lukáše, ani Ježíš se jim nevyhýbal ‒ „Podali mu kus pečené ryby“ (24-42) a „Vzal si a pojedl před nimi“ (24-43). Asketický přístup byl založen spíše na samotném odpírání a půstu než na soucitu se zvířaty.
Maso bylo luxusním a často nedostupným artiklem i pro většinu tehdejší populace, lidé se stravovali převážně vegetariánsky: obilovinami a luštěninami, zeleninou, a živočišnými produkty, které jim poskytoval vlastní dobytek či drůbež. Podle Massima Montanariho, současného profesora středověké historie na Boloňské univerzitě, dochází k nárůstu spotřeby masa v Evropě až během 14. století.
Období raného středověku je mnohdy spojováno s duchovním úpadkem, a právě toto období ‒ od 6. do 11. století ‒ představuje důležitou součást našich dějin, kdy se na troskách antické Římské říše začala formovat naše civilizace a zrodila se středověká křesťanská společnost. Australský filozof John Passmore (1914‒2014) uvádí, že se z raného ani vrcholného středověku nedochovaly žádné zmínky o eticky motivovaném vegetariánství. Během 4. až 8. století se začíná formovat pravoslavná církev, jejíž věřící se do dnešních dnů během 40denního půstu před Velikonocemi zříkají konzumace prakticky veškerých živočišných produktů, tuků i rostlinného oleje. Tak jako v případě asketů se ale i zde jedná o formu odříkání, kdy se věřící prostřednictvím dobrovolného půstu snaží o dosažení bližšího kontaktu s Bohem.
Obr.: Sv. František z Assisi na obraze Giotta káže ptactvu o Boží slávě. Zdroj: churchlife.nd.edu
Přestože se sv. František z Assisi (1182‒1226) stal patronem všech zvířat, nad nimiž držel ochrannou ruku, ani Passmore neuvádí, že by kdy měl praktikovat či vyzývat k vegetariánství ‒ ač v jeho prostém životě jistě hrálo nemalou roli. Stejně jako ostatní žebrající mniši, ani František neodmítal to, co mu bylo druhými nabídnuto, protože jak praví 1. kniha Korintským (10-27): „Pozve-li vás někdo z nevěřících a chcete tam jít, jezte všechno, co vám předloží, a pro své svědomí se na nic neptejte.“
Vlivný teolog vrcholného středověku Tomáš Akvinský (1225‒1274) se ve 14. části svých Otázek o duši zaobírá tématem nesmrtelností duše, a to jak lidské, tak i zvířecí. Ačkoliv v úvodu připouští možnost, že se od sebe lidská a zvířecí duše neliší, protože jsou obě nepomíjivé, svou stať zakončuje: „Smyslová duše zvířat je pomíjivá. V člověku je však co do substance totožná s duší rozumovou, a proto je nepomíjivá.“ Lidskou duši staví nad zvířecí, protože naše rozumová část, kterou samotným zvířatům nepřisuzuje, je podle něj důsledkem přesahujícím možnosti fyzických orgánů. Akvinského pohled je silně ovlivněn Starým zákonem a jeho degradací zvířat na pouhý zdroj obživy a užitku, Bohem předurčeným k lidskému prospěchu ‒ do jisté míry se jedná o postoj, který se odráží i v dnešní společnosti. Akvinský tím nepřímo navazuje na Aristotela a jeho antické pojetí hierarchie duší, kdy rostlinám, zvířatům a lidem přisuzuje vždy jiný typ duše: vyživovací duši u rostlin, vnímající u zvířat, ale jen u lidí rozumovou.
Úsměv Mony Lisy
Právě tyto základy spojené s křesťanským vývojem stojící za naší moderní společností mohou být důvodem, proč se tak těžkopádně odhodláváme ke změnám, když přijde na naše stravovací návyky. Pocházejí-li nejstarší části Starého zákona z 9.‒12. století před naším letopočtem, Nového zákona pak ze 3. století před Kristem, nemůže být pochyb o tom, že se od té doby společnost zásadně proměnila a že i výklad Bible by měl odpovídat době, v níž je k ní přistupováno. S postupující globalizací, populačním nárůstem a s tím spjatou rostoucí poptávkou po živočišných produktech by bylo značně pokrytecké odvolávat se na slova proroků a apoštolů, kteří žili v dobách, kdy nebylo poráženo na 70 miliard suchozemských zvířat ročně.
Obr.: Da Vinciho Poslední večeře sice nebyla vegetariánská, její autor však pravděpodobně ano. Zdroj: Wikimedia
Až s příchodem evropské renesance se vegetariánství znovu dostává na povrch v podobě etického filozofického konceptu. Jedním z prvních známých renesančních zastánců soucitného přístupu ke zvířatům byl Leonardo da Vinci (1452‒1519), který hluboce respektoval život v jakékoliv podobě, zmiňoval se o utrpení nekonečných zástupů dobytka a dalších zvířat, o zbytečném odebírání mláďat a jejich následném barbarském párání a porcování, a to jen proto, aby člověk uspokojil svou nenasytnou touhu po mase. Francouzský filozof Pierre Gassendi (1592‒1655) pak zpochybňuje způsobilost člověka k samotné konzumaci masa a poukazuje na to, že už Cicero (106‒43 př. n. l.) hovořil o člověku jako o někom, kdo nebyl stvořen k tomu, aby prořezával hrdla zvířatům.
V 17. stoletím se za práva zvířat stavěl nejhlasitěji Thomas Tryon (1634‒1703), který dle vlastních slov vyslyšel vnitřní hlas vybízející ho k tomu, aby prostřednictvím svých knih propagoval myšlenku ukázněnosti a nenásilí. Hovořil i o mnohých dalších tématech, o výživě, abstinenci od alkoholu a tabáku, zdravotních rizicích a problematice otroctví. Jedna z jeho knih inspirovala Benjamina Franklina (1705‒1790), jednoho ze zakladatelů Spojených států, aby se stal v 16 letech vegetariánem. Přestože Franklin nezůstává vegetariánem po celý život, v roce 1770 díky němu Američané objevují tofu.
Jak už to ale bývá, názory se různí, a kromě soucitných hlasů se ozývají i ty, které už pro zvířata tak příznivé nejsou. Vlivní filozofové René Descartes (1596‒1650) a Immanuel Kant (1724‒1804) byli toho názoru, že zvířatům není třeba přisuzovat zvláštní etické atributy, ačkoliv Kant poznamenal: „Ten, kdo je krutý ke zvířeti, se stane nelítostným i ve svém jednání s člověkem.“ Kant tím ale spíš sleduje člověka a jeho případnou újmu, která mu hrozí při kontaktu se zkaženým jedincem ‒ zvíře je zde jen objektem pro srovnání.
Apoštolové nenásilí
Významného vzestupu se vegetariánství dočkalo za období romantismu v 18. a 19. století. Citlivé romantické duše se stavěly za práva zvířat, prosazovaly bezmasou stravu, ať už je k tomu vedlo přesvědčení, zdravotní důvody, problematika druhové nadřazenosti nebo nový pohled na antropologii, konzumní způsob života a evoluci. Právě odkaz pozdních romantiků až do dnešní doby inspiruje mnohá ze současných vegetariánských a veganských hnutí. Na prozření romantiků se mohl podílet i nový pohled na humanismus, který během osvícenství prošel značným vývojem. Kromě zmíněného Tryona se hlasem zvířat za romantismu stávají zejména Percy Shelley (1792‒1822), jeho žena Mary Shelley (1797‒1851), Alexander Pope (1688‒1744) a George Gordon Byron (1788‒1824).
Foto: Mahátma Gándhí v roce 1931 při návštěvě Londýna, kde později na schůzce Vegetariánské společnosti přednáší svou řeč o morálních zásadách vegetariánství a zmiňuje se rovněž o veganství. Zdroj: eastlondonadvertiser.co.uk
Kolébkou vegetariánství se tak v Evropě 19. století stává Velká Británie, která se za viktoriánského období těší značné prosperitě. V roce 1847 zde vzniká Vegetarian Society, první společnost svého druhu v západním světě. Na jejím počátku stálo 140 zakládajících členů, o 5 let později se rozrostla na 900 členů a na konci 19. století již čítala na 4000 členů. Její řady posléze rozšířili např. Mahátma Gándhí (1869‒1948) či Paul McCartney se svou ženou Lindou a dcerou Stellou. Roku 1880 se v britském tisku objevuje zmínka o prvních vegetariánských restauracích v Manchesteru a v Londýně.
Ačkoliv s industriální revolucí v 19. století rapidně narůstá i živočišná výroba, chudší vrstvy obyvatelstva se nadále stravují převážně vegetariánsky, a to spíš z ekonomických důvodů než z morálních či zdravotních pohnutek. Maso představovalo minimálně do konce 19. století značný luxus, a kromě obou světových válek a Velké hospodářské krize, kdy společnost trpěla nedostatkem veškerých surovin, jeho spotřeba pomalu narůstá, dokud se na počátku 50. let 20. století nezačnou rozšiřovat velkochovy a Evropané svůj hlad po prožitých létech nedostatku nezačnou zahánět historicky dosud nevídanou spotřebou masa.
Foto: Mnoho z žen stojících u zrodu feminismu bylo rovněž vegetariánkami. Fotografie: eolasmagazine.ie
S rodícím se feminismem v 19. století vznikají i separované organizace určené pouze ženám-vegetariánkám, jakou byla např. společnost The Women‘s Vegetarian Union, založená v roce 1895 v Londýně. Organizace prosazovala „prostou a jednoduchou“ stravu a podařilo se jí oslovit i dělnickou třídu. Mnoho vegetariánek viktoriánské Anglie se identifikovalo jako feministky, např. i socioložka Charlotte Perkins Gilman (1860‒1935), která v jednom ze svých románu představuje utopickou vizi vegetariánské společnosti. Americká novinářka a obhájkyně ženských práv Margaret Fuller (1810‒1850) ve svém vlivném díle Woman in the Nineteenth Century z roku 1845 prosazuje kromě nezávislosti žen, které se osvobozeny od domácích prací mohou podílet na transformaci násilnické maskulinní společnosti, i myšlenku vegetariánství. Rovněž mnohé její další kolegyně počínajícího feministického hnutí byly vegetariánkami.
Foto: Společný oběd v rodinném kruhu Lva Nikolajeviče Tolstého v roce 1905. Zdroj: Stanford University
Ruský spisovatel a filozof Lev Nikolajevič Tolstoj (1828‒1910) se ve své tvorbě zabýval mimo jiné i vegetariánstvím, a po publikaci svého díla Království Boží ve vás, ve kterém hovoří o nutnosti nenásilí, mravnosti a pokory, ho po vzájemné roční korespondenci tehdy 41letý Gándhí na sklonku Tolstého života nazývá „největším z apoštolů nenásilí, které současná doba zplodila“. Později po něm pojmenuje i jeho druhý Ášram (hinduistické poutní místo) v jižní Africe. V Německu šířil myšlenku vegetariánství ve své době známý politik a revolucionář Gustav Struve (1805‒1870), inspirován Rousseauho spisem Emil aneb O výchově z roku 1762.
První česky psaná kniha o vegetariánství byla publikována roku 1865, následovaná knihou O vegetarismu z roku 1884, jejímž autorem byl Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský (1829‒1908), voják z povolání a všestranný intelektuál, který se stal v roce 1861 z morálních důvodů vegetariánem. Brojil také proti vivisekci, konzumaci alkoholu a kouření. V roce 1890 vzniká v Praze první vegetariánský obchod a v ulici Karoliny Světlé zakládá spolek Český Kneipp roku 1898 první českou vegetariánskou restauraci. Spolek, který nesl jméno po Sebastianu Kneippovi (1821‒1897), bavorském faráři, lidovém léčiteli a přírodovědci, by se dal označit za první české hnutí usilující o šíření vegetariánské myšlenky. Zaniká až roku 1948 s nástupem komunistů k moci.
Vážit si života
V roce 1908 vzniká v německých Drážďanech Mezinárodní vegetariánská unie (IVU), sdružující vegetariánská hnutí jednotlivých zemí, jehož kongresu pořádaného v roce 1923 se poprvé účastní i česká delegace. V roce 1909 vychází první česká vegetariánská kuchařka Ludmily Barthové, která zahrnuje i jídla veganská, samotnou autorkou upřednostňovaná. Za první republiky pak vychází mnohé další česky psané vegetariánské příručky a kuchařky. Roku 1929 byl založen Český vegetářský klub, který propagoval vegetariánství a obhajoval zvířecí práva. Téhož roku se v Československu konal sedmý kongres Mezinárodní vegetariánské unie ‒ v té době se jednalo o největší kongres podobného typu na světě.
V Evropě jsou to pak zejména slavní spisovatelé George Bernard Shaw (1856‒1950) a Henry Stephens Salt (1851‒1939), kteří se aktivně stavějí za práva zvířat a propagaci vegetariánství. Do západního světa začíná prosakovat nenásilný koncept východních náboženství, šířený zejména Gándhím, ale také dílem Alberta Schweitzera (1875‒1965), německého teologa a lékaře, držitele Nobelovy ceny za mír z roku 1952. Byl to právě Schweitzerův koncept „vážení si života“, a to v jakékoliv jeho formě, který ho vedl k založení nemocnice v africkém Gabonu, přestože se vegetariánem stal až na sklonku života.
Foto: Emerich Rath, neúnavný sportovec a nadšený vegetarián, kterého udolali až komunisté. Zdroj: digitalniknihovna.cz
Pražský rodák německé národnosti Emerich Rath (1883‒1962), všestranný sportovec, který se stal ve svých 16 letech vegetariánem, překonává jeden rekord za druhým, napříč sportovními odvětvími: od roku 1905 vyhrál v Německu 11 chodeckých závodů na 50 km s 30kg zátěží vojenské výzbroje. V roce 1912 vyhrál boxerské mistrovství Německa v těžké váze. Ač překonal mnohé další výzvy, nezdolala ho první světová válka ani nacisté, své dílo dokonávají až komunisté, když ho po únorovém puči v roce 1948 uvězní za údajnou propagaci západního stylu života, a po smrti své manželky se Rath pod tíhou režimu proplétá životem, až roku 1962 umírá po infarktu v broumovské nemocnici.
V roce 1944 zakládá Donald Watson ve Velké Británii Vegan Society, první veganskou společnost na světě, a to společně s dalšími 25 členy, kteří se odštěpili od dosavadní vegetariánské společnosti, když jim nebylo umožněno zřídit si vlastní sekci v tištěném zpravodaji věnovanou striktnímu vegetariánství. Položili tak základy termínu „veganství“, odlišujícím se od vegetariánství konzumací výhradně rostlinných produktů. V současnosti tato společnost definuje veganství v širším smyslu jako filozofii a životní styl, jehož cílem je eliminovat či do maximální možné míry redukovat využívání zvířat pro lidskou potřebu, ať už se jedná o stravování, oblékání či jakýkoliv jiný užitek.
Foto: Velkokapacitní kravín JZD Telč. Zdroj: www.zdtelc.cz
Po druhé světové válce se však v západním i východním bloku rozdělené Evropy upevňuje model velkochovu a hromadné živočišné produkce. Ruku v ruce s východní kolektivizací a s mohutnými monokulturami vznikajícími na západě se i zvířata začínají tísnit v obrovských počtech pod jednou střechou. Z Evropy sice po konci války mizí většina vyhlazovacích a koncentračních táborů, ale vzrůstá počet zařízení, ve kterých dochází k nepříliš odlišné degradaci života ‒ v tomto případě zvířecího. Roční produkce masa v Evropě ‒ drůbežího, hovězího, vepřového, skopového, kozího a masa z divokých zvířat ‒ roste z počátečních 30 milionů tun v roce 1961 na necelých 60 milionů tun v roce 2014. Evropa tak od roku 1961 vyprodukovala přibližně 3 miliardy tun masa. Pokud Ovidius psal o člověku a jeho nenasytném žaludku jako o „hltavé šelmě“ už ve starověku, jak by asi nahlížel na praktiky současného živočišného chovu?
Mnoho slavných osobností Evropy 20. století přijímá a propaguje vegetariánství, ať už to byl Albert Einstein s jeho slavným citátem „Nic nebude lidskému zdraví prospěšnější a nic nezvýší šance na zachování života na Zemi více než přechod na vegetariánskou stravu“ či František Kupka, který se stává důsledným vegetariánem po svém pobytu v duchovní a umělecké komunitě ve Vídni, Brigitte Bardot, která po své pestré kariéře začíná bojovat za práva zvířat, spisovatel Franz Kafka, jeden z literárně nejvlivnějších a nejoceňovanějších spisovatelů 20. století, či všichni členové The Beatles.
Co bude dál?
V druhé polovině 20. století, kdy se Evropa teprve rozkoukává po otřesném zážitku 2. světové války a pomalu směřuje k ekonomickému růstu a populační expanzi, dochází k několika historicky unikátním jevům.
Stále levnější a dostupnější potraviny umožňují poprvé v historii lidstva širokým masám každodenní konzumaci masných výrobků, doplněnou i o rostoucí spotřebu ostatních živočišných a rostlinných produktů, až do takové míry, kdy se na konci století běžný člověk co do gastronomických možností dostává daleko za hranice možností šlechty 19. století. Nikdy předtím ale nežilo tolik zvířat v tak tristních podmínkách.
Na počátku 20. století žilo v Evropě asi 408 milionů lidí, v současnosti 743 milionů ‒ a zatímco dojnice za první republiky vyprodukovala přibližně 1500 litrů mléka ročně, v roce 1980 už překonala hranici 3000 litrů a dnes si musí poradit s bezmála 8000 litry ročně, tj. 22 litry denně (přičemž dojivost některých krav přesahuje po otelení hranici 50 litrů denně). Dochází tak ke značnému rozkolu, kdy blahobyt jednoho druhu stojí na úpadku celé řady jiných, a to v doposud nevídaném měřítku. Blahobyt je to však neudržitelný a silně krátkozraký.
Foto: Lidstvo 20. století za ostnaté dráty postavilo mnoho nevinných bytostí. Zdroj: Unsplash
Přesto všechno vzrůstá počet těch, kteří se hlásí k vegetariánství či veganství. Ať už tak činí z morálních, ekologických či zdravotních důvodů, zvyšující se poptávka po bezmasé a rostlinné stravě vytváří stále se zlepšující podmínky pro ty, kteří se s vegetariánstvím či veganstvím teprve seznamují. Možnosti, které skýtá dnešní doba, jsou diametrálně odlišné od situace, které museli čelit průkopníci vegetariánství v minulých staletích a uplynulých dekádách. V Německu a Itálii se v současnosti za vegetariány označuje již 10 % populace, což představuje 8,2 (resp. 6) milionů lidí, a přes 1 % obyvatel se pak v obou zemích hlásí k veganství. 42 milionů Němců se navíc označuje za flexitariány, osoby stravující se částečně bezmasou stravou.
Winston Churchill v roce 1931 poznamenal: „Měli bychom se vyhnout absurdnímu pěstování celého kuřete, abychom mohli sníst jeho prsa či křídlo, a to pěstováním těchto částí v tomu určeném prostředí“. Předznamenal tak současné trendy, které se ubírají směrem k vytvoření dostupného a chutného umělého masa, ať už na bázi umělého růstu živých tkání ‒ k jehož výrobě je stále nutné využívat živá zvířata, byť ne v tak drastických počtech ‒ nebo čistě z rostlinných zdrojů. A právě rostlinnou verzi umělého masa nedokázali loni v britském pořadu od skutečného masa rozeznat ani profesionální šéfkuchaři. To může být dobrou zprávou pro ty, kdo se masa nechtějí vzdát hlavně kvůli jeho chuti.
Je na každém z nás, aby se sám sebe zeptal, nakolik je v jeho možnostech opustit zavedené zvyky a pokusil se svým počínáním ulevit mnoha nevinným bytostem. V dnešní době už se totiž nejedná o ústupek, ale pouhé konzumní rozhodnutí ‒ gesto, na kterém záleží.
Reference:
Česká biblická společnost. Český ekumenický překlad Bible. Dostupné online: http://www.biblenet.cz/.
ERIKSEN, Thomas Hylland. Syndrom velkého vlka: Hledání štěstí ve společnosti nadbytku. Doplněk, Brno, 2010. 216 s. ISBN: 978-80-7239-244-5.
HANKOVÁ, Marie. České vegetariánství v kulturních kontextech. Praha, 2009. 96 s. Diplomová práce na Univerzitě Karlově v Praze. Dostupné online: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/73224/.
MACHÁČKOVÁ, Iveta. Náboženský půst jako součást ruské gastronomické kultury. Olomouc, 2019. 63 s. Bakalářská práce na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dostupné online: https://theses.cz/id/vn7gbx/BP_Iveta_Machkov_2019.pdf.
NASO, Publius Ovidius. Proměny. Odeon, Praha, 1969. 494 s. ISBN: 01-042-69.
OPITZ, Christian. Výživa pro člověka a Zemi. Aviko invest, Praha, 2002. 168 s. ISBN: 9788090308503.
PORFYRIOS. On abstinence from animal food. London, 1823. Dostupné online (anglicky): http://www.tertullian.org/fathers/porphyry_abstinence_01_book1.htm.
RITCHIE, Hannah. ROSER, Max. Meat and Dairy Production. 2017. Dostupné online (anglicky): https://ourworldindata.org/meat-production.
STOJANOVIČOVÁ, Martina. Vliv náboženství na stravovací návyky. Brno, 2010. 59 s. Bakalářská práce na Masarykově univerzitě v Brně. Dostupné online: https://is.muni.cz/th/q3xvj/Bakalarska_prace.pdf.
Wikipedie. History of vegetarianism. Dostupné online (anglicky): https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_vegetarianism.
Wikipedie. Historie vegetariánství. Dostupné online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Historie_vegetari%C3%A1nstv%C3%AD.
Wikipedie. Vegetarianism and religion. Dostupné online (anglicky): https://en.wikipedia.org/wiki/Vegetarianism_and_religion.
Wikipedie. Vegetarianism by country. Dostupné online (anglicky): https://en.wikipedia.org/wiki/Vegetarianism_by_country.
ZAMPA, Matt. How Many Animals Are Killed for Food Every Day? Sentient Media, 2018. Dostupné online: https://sentientmedia.org/how-many-animals-are-killed-for-food-every-day/.
ZBÍRAL, David. Vývoj křesťanských rituálů, součást publikace Masarykovy univerzity. Brno, 2014. 87‒95. s. Dostupné online: https://digilib.phil.muni.cz/xmlui/handle/11222.digilib/131663.
