Ilustrátorka, výtvarnice, streetartová umělkyně, autorka učebnice komiksu, držitelka několika cen, matka, manželka, aktivistka, členka kolektivu Food Not Bombs a vaří podle Soucitně. Kdo by neznal Toybox – téměř multifunkční bytost s maskou. Je výraznou osobností nejen výtvarného světa, ale také aktivistického. Povídaly jsme si mimo jiné o práci i osobním životě, došla řeč také na psychické problémy. Zajímá vás, který lék se jí osvědčil nebo jaké má pocity z mužů, kteří ji vnímají jen jako objekt? Vítejte ve světě pastelek, tužek a sprejů.
Jsi ilustrátorka, výtvarnice, streetartová umělkyně, autorka učebnice komiksu, držitelka několika cen, matka, manželka, aktivistka, členka kolektivu Food Not Bombs. Jaká je tvoje životní role?
Máme 4 děti, takže žiji mateřstvím, což je podle mého názoru vidět i na mých sociálních sítích. A moje práce je tak krásná, že tou jsem vlastně také žila vždycky, jsem v ní úplně ponořená. Věci, které dělám, mě strašně baví, navíc mám to štěstí, že při jedné mohu odpočívat od druhé a naopak. Nedělám nic, co by mě stresovalo nebo nebavilo. V tom mám velké štěstí a považuji to za ohromné privilegium.
„Láska a přátelství je silnější než smrt“. To bylo motto tvé knihy Moje kniha Vinnetou. Je to i tvoje životní motto?
Pro mě jsou v životě nejdůležitější vztahy, což láska a přátelství jsou. A je to i message, kterou se snažím sdělit různými formami. Aktuálně na toto téma připravuji malířskou výstavu. Je to něco, co mě v tvorbě provází dlouhou dobu.
V jednom z rozhovorů jsi se zmiňovala, že některé své streetartové věci děláš na papír.
Ze začátku jsem takto lepila komiksy. Nejprve malé rámečky, pak jsem je zvětšovala a dělala velké stripy, které jsem malovala akrylem a lepila na ulici. Bylo to neefektivní časově i výrobou, protože se trhaly. Potom jsem začala kresby připravovat na stole a zvětšovala na rozměry, které potřebuje streetart. Mám hezkou dynamickou linku, která jde těžko udělat sprejem, ale snažím se k tomu dopracovat. Malé věci jsou pro mě jednodušší, ale v poslední době sprejuji i velké, například projekt pro Člověka v tísni. Výhodou je také trvanlivost. Teď stojím před úkolem spojit věci, které dělám na plátno, s věcmi, které dělám na ulici. Aby si to začalo víc povídat. Aby se mi ten výraz, který se mi podařil na obrazech, podařil dát i na ulici, a naopak. A abych si mohla z ulice vzít dynamiku do obrazů. Už se to blíží, ale ráda bych, aby se to potkalo.
Mě dostala tvoje hláška, že jediní právoplatní majitelé tvých streetartových děl na papíře jsou déšť a vítr.
Těm malovaným věcem jsem věnovala několik hodin práce. Pak to nalepíš a během chvíle ti to někdo strhne. A nebo to tam zůstane. To nikdy nevíš. Je na tom hezký, že odezva není předvídatelná. Posíláš na ulici to, co umíš, nechci říkat umění. Tam to necháš a ta ulice si s tím dělá, co chce. To je stejné, jako když malují mniši obraz do písku a vezme jim ho vítr.
Jak je to s tou tvojí známou maskou? V jednom rozhovoru uvádíš, že je to z důvodu toho, abys lidem dávala co nejméně svojí identity. V jiném prý proto, že jsi pak k lidem upřímnější a v dalším, že komiksoví hrdinové také nosí masky, tak proto i ty.
Mít masku je prima, je součástí mojí identity a už to ani neřeším. Ta maska je něco jako tetování – máš ji a je součást tebe. I když lidem se to zdá asi zvláštní, tak už nepřemýšlíš, proč to máš. Říkám si zvláštně a nosím něco na obličeji, ale v poslední době si i díky diverzifikaci různých genderových identit připadám míň divně, protože takových lidí přibývá. Je to čím dál víc fajn. Lidé se mě ptají, jak mi mají říkat, jaké je mé pravé jméno. Samozřejmě, že mám občanské jméno, ale mám k němu mnohem vlažnější vztah a míň na něj slyším než na to, které jsem si sama vybrala a mám ho ráda. I když se nedá nijak skloňovat, s čímž mají občas lidé problém, protože nemohou používat například zdrobněliny. A s tou maskou je to podobné. Jsem ráda, když ji lidé respektují. Považuji to za jakýsi lakmusový papírek, jestli jsou schopni to bez problémů skousnout.
Kdy masku nenosíš?
Nosím ji, jen když jdu na nějakou veřejnou událost, kde mě může někdo vyfotit. Na vernisážích ji mám jen při uvedení. Pak se komplet převléknu, což mi dává možnost chodit mezi návštěvníky a vyslechnout, co si upřímně o obrazech myslí.
Vyslechla sis někdy něco škaredého?
Nikdy. Vždycky reagují moc hezky.
Je velký zájem o tvoji tvorbu s veganskou tematikou?
Prodala jsem jeden velký obraz. Ale ty s mrtvými zvířaty jsou asi neprodejné. A nebo možná jen čekají na svého pravého kupce.
A přesouváme se z pole profesního na pole aktivistické. Tam z praxe víme, že například u prozvířecího aktivismu často zazní ostrá kritika.
Tak tam se mi to stalo mnohokrát. Myslím, že naposledy v Českém rozhlase, kde jsem dávala nějaký rozhovor, který neměl být o aktivismu. Ale jelikož v tomto ohledu svoje názory neskrývám, tak když se mě na ně někdo zeptá, popravdě odpovím. Neřekla jsem tam nic radikálního, žádná hláška typu „maso je vražda“. Řekla jsem, že lidé mají dobré srdce a kdyby věděli, co se děje na jatkách, přestali by konzumovat zvířata. Je to moje přesvědčení. Tím se rozjela bouřlivá debata, někteří lidé mi psali hnusné věci i do mailu, uráželi mě. Beru to tak, že to k tomu prostě patří. Myslím, že jsem pro spoustu lidí takový zvláštní amalgám, že nevědí, co si se mnou počít. Ukázalo se to třeba při mojí školní výuce v Sedlčanech. Přemýšleli jsme, proč náš tým vnímají žáci kontroverzně. Osobní analýzou jsem zjistila, že pro ně nejsem koherentní, a proto mě špatně snášejí. Jsem maminka od dětí a zároveň graffiťák, co opěvuje streetart, vegan punkáč s normcore vizáží, díky čemuž mě spousta lidí nemůže zařadit a plno negativních reakcí vyplývá právě z toho. Ale myslím si, že je to jen vzájemné nepochopení a že to k věci patří. Kdybychom měli šanci se poznat osobně, pravděpodobně bychom si rozuměli.
Co pro tebe znamená soucit?
Vnímám ho primárně k nelidským zvířecím bytostem, kde je pro mě hodně důležitý. Mám to tak od dětství. Vyrůstala jsem na venkově, kde chovali králíky a slepice, kde jsem si s těmi zvířaty hrála. No a pak děda šel a králíky zabil. Což je z mého pohledu neskutečně kruté, bezcitné a v podstatě kanibalismus. Vnímala jsem to tak tehdy a vnímám to tak i teď. Máš jako dítě mazlíčka, kterému dáš jméno, a oni ti ho naservírují k jídlu. Ta šílená bezmoc, kdy ta nevinná zvířata nemůžeš z pozice dítěte nijak ochránit. Vnímáš jejich nevinnost, jelikož máš v sobě jako dítě sama nevinnosti víc než dospělý. Celý život jsem s někým kvůli tomu bojovala – doma, ve škole i teď. Hospodářská zvířata jsou mi díky téhle minulosti nejbližší. To pro mě znamená soucit. Obecně je to pro mě hodnota, která je ve společnosti málo ceněná. Můžeme tomu říkat různě, třeba respekt, ale mně se to slovo soucit líbí, protože ho mají lidé málo i sami se sebou, s jinými lidmi, což mě také trápí, ale to, že mají málo soucitu se zvířaty, mě trápí nejvíc.
…a Soucitně.cz?
Doma podle vás vaříme, manžel peče perník a všem doporučujeme vaše recepty. Jste skvělí.
Věříš na osud, nadpřirozeno – na něco mezi nebem a zemí?
Jsem strašně racionální a pragmatický člověk, takže věřím především na svobodnou vůli spojenou s pokorou. Čímž ale nechci říct, že bych postrádala duchovní rozměr. Rozhodně to není tak, že v nic nevěřím. Věřím v to, že dobro se neuskutečňuje nějak shůry, ale skrz nás a naši laskavost jeden k druhému. Ale na takovou tu pouťovou a banální ezoteriku nevěřím a docela mě štve.
Na benefici pro Jídelnu kuchařek bez domova ti prý jeden opilý zákazník, který zakoupil tvůj obraz, sahal na nohu. Ty jsi v tu chvíli nijak nezareagovala, ani mu nic neřekla, a později sis to vyčítala. Stává se ti často, že si říkáš: „Proč já jsem neudělala něco jiného, neřekla to nebo ono…“
Stává se mi to pořád a myslím, že se to v malém měřítku stává každému. Nedokáži reagovat pohotově na nevhodné řeči nebo poznámky od mužů, ale musím říct, že se v tom stále zlepšuji. Už v těch situacích nezamrzám a jsem si lépe vědoma svých hranic. Mám depku z mužů, kteří mě vnímají jen jako objekt. Mezi námi děvčaty – nejsem nejmladší a mám dvě až čtyři děti. Naše starší holčička už také měla špatnou zkušenost. Mě ještě nepřestali týpci otravovat, ji už začínají. Dám příklad. Před měsícem jsme jeli do Francie. Jeden řidič v autobuse byl sprostý a druhý, o kterém moje maminka tvrdila, že je sympaťák, prohlásil, že když jedu na Valentýna do Paříže sama, tak ať mu řeknu, kde budu bydlet, že by se se mnou šel někam líbat. No a já mu na to neřekla nic. Dávám si pozor, abych se vůči takovým vymezovala, ale i přes svůj pokročilý věk jsem se to zatím nenaučila tak, jak bych si představovala, že bych to měla a mohla umět. Je to věčný boj.
S tím je tak trochu spojeno další z aktuálních společenských témat, které bych s tebou ráda otevřela – psychické problémy. Jsi s tím v pohodě?
Klidně se o tom můžeme bavit. Měla jsem problémy a už nemám. Je to díky velké práci, kterou jsem na sobě udělala, a kterou pořád dělám v rámci psychoterapie, životního stylu, sportu. Těch věcí, které jsem pro to musela absolvovat, je mega, ale úplným zlomem v mém psychickém zdraví bylo narození mých dětí. Tím jsem zjistila, že nemohu mít úzkosti, protože primárně přecházejí z matky na dítě. No a jelikož jsem extrémně zodpovědná, tak jsem udělala úplně všechno pro to, abych se problémů zbavila. Použila jsem hodně svojí kreativitu, abych vyzkoušela celou řadu strategií. Poprvé v životě nemám úzkosti a aktuálně prožívám šťastné období svého života, čímž nechci říct, že by se nemohly vrátit. Psychické problémy jsou u každého z nás v podstatě za dveřmi a u mě je to stejné.
Jak se díváš v této oblasti zdraví na medikaci?
Abych odpověděla jedním slovem: Pro mě medikace = meditace. Během mé bohaté historie psychických problémů se mi celá řada doktorů snažila léky předepsat a doporučovala mi je. Ale jelikož jsem straight edge, nemám, a i když jsem nebyla, tak jsem neměla, vřelý vztah k lékům a látkám, které mění vědomí – bývala jsem technař s vlažným vztahem k alkoholu a k jakýmkoliv návykovým látkám. Léků jsem se bála a přišlo mi, že je to zjednodušující cesta. Pro mě je typické, že si v životě volím náročnější a delší cesty. Budeme tam později a je to větší vopruz – to je přesně něco pro mě. Nebyla jsem na tom asi tak špatně jako někdo, kdo léky brát musí. Vyzkoušela jsem antidepresiva, ale dělaly mi takovou tu emocionální stěnu, kdy nemáš žádný lows ani highs. Ale podařilo se mi je vyměnit za pravidelnou meditaci a cvičení. Od té doby jsem veselejší a mám větší radost ze života. Nejsem pyšná na ten výsledek, ale na práci, která za ním stojí.
A na co jsi ve svém životě nejpyšnější – co považuješ za svůj mistrovský kousek?
Jsem vděčná za mnoho věcí v mém životě. Pokud se ptáš na mistrovský kousek – za něj považuju především své děti a to, že se nám pro ně daří budovat více méně šťastnou rodinu, to, že máme hezké vztahy a přátele. Mít šťastný partnerský vztah a nemít žádné vážné psychické problémy nebylo v mém životě vůbec samozřejmostí. Každý, kdo mě zná blíž, tak chápe, proč jsem kvůli tomu tak šťastná. No a pak mám samozřejmě obrovskou každodenní radost, že se můžu živit svojí prací, protože to vůbec není samo sebou.
Autorka: Olga Jandová, korektura: Filip Kostka, fotky: Petr Zewlakk Vrabec & Toybox
