Autor: Barbora Šajmovičová
Kniha Farmageddon je šokujícím svědectvím událostí, které na první pohled spolu nesouvisí. Philip Lymbery s Isabel Oakeshott se v ní pouští na rozsáhlou novinářskou cestu napříč světem, která Vás provede devastujícími následky obřích velkochovů dodávajících do velkých obchodních řetězců tzv. levné maso nebo mléčné produkty. Je ale levné maso opravdu tak levné nebo za něj my všichni později zaplatíme daleko více – nepředstavitelným utrpením hospodářských zvířat, svým vlastním zdravím a zničením důležitých přírodních ekosystémů světa?
Kniha Farmageddon je dozajisté určená pro nejširší veřejnost, především pak pro ty, kteří si myslí, že koupí levného masa ušetří a nadšeně šahají po nejlevnějším masu, uzeninách nebo lososu v akci, v jejich oblíbených supermarketech. Zcela otevřeně, právě tito lidé budou po přečtení knihy Farmageddon nejvíce překvapeni, protože levné maso je ve svém výsledku to nejdražší maso, které si můžou koupit – platí za něj především svým zdravím, ale také přispívají na největší ústup divoce žijících živočišných druhů a na znečištění vod v okolí velkochovů a rybích farem. Na druhou stranu, kniha je také dobrým informačním zdrojem i pro vegetariány nebo vegany, jelikož v ní Philip Lymbery shrnul poznatky, které Vás pouze utvrdí ve Vašem přesvědčení, že v mainstreamovém hospodářském průmyslu rozhodně není něco v pořádku. Mám-li být upřímná, i pro mě, jako za celý svůj život převážně vegetariána a v současnosti vegana, kniha předkládá nová děsivá fakta, že systém intenzivní produkce masa nebo mléka je zkrátka neudržitelný a nanejvýš neekonomický. Kniha Farmageddon také dokládá, že představa o tom, že intenzivní produkce levného masa nakrmí svět, je jeden velký mýtus.
Pozadí událostí knihy Farmagedon
Kniha Farmageddon je dílem více lidí, než jen Philipa Lymbery, a jak sám na svých přednáškách otevřeně hovoří, shrnul zde také poznatky, které před ním nashromáždil Peter Roberts, zakladatel světové charitativní organizace Compassion in WorldFarming (CIWF). Již v průběhu 60. let 20. století byl farmář Peter Roberts, specializující se na mléko v anglickém Hampshiru, svědkem znepokojujících událostí, které dopadaly i na jeho rodinu. Byl to on, kdo si povšiml, že hospodářská zvířata mizí z tradičních pastvin do obřích budov bez oken a rostoucího utrpení hospodářských zvířat. Přestože byl na něj vyvíjen nátlak, ať se také zapojí do nové intenzivní produkce, vydal se opačným směrem a roku 1967 založil charitu monitorující institucionalizované násilí a utrpení hospodářských zvířat CIWF. Nebylo to ale jen utrpení zvířat, které ho zneklidňovalo. V této době totiž narůstal tlak i z vládních sfér, které začaly silně podporovat chemické a farmaceutické společnosti v celém zemědělství a hospodářství. Začaly být ve velkém využívány pesticidy a hospodářským zvířatům začala být rutině podávána antibiotika a hormony, které urychlovaly jejich růst a tudíž i jejich cestu na jatka. Dopady na sebe nenechaly dlouho čekat a drobní dodavatelé museli upouštět o tzv. smíšeného farmářství a jít s novým trendem monokulturních polí. Roku 1964 britská aktivistka za práva zvířat a autorka knihy Animal Machines Ruth Harrison trefně popsala tehdejší převládající pohled na hospodářská zvířata těmito slovy: „pouhé stroje na lidskou potravu.“ Hrůzný koloběh Farmageddonu započal.
Philipův Farmageddon
Autor Farmageddonu, vegetarián a nadšený pozorovatel ptactva Philip Lymbery, byl dlouhodobým tajemníkem Petera Robertse a v současné době je výkonným ředitelem organizace CIWF, kde se zasloužil mj. o to, že 50 % slepic ve Velké Británii jsou dnes chovány venku (tzv. free range), nikoliv v klecích. Tristam Stuart pro The Guardian vtipně poznamenal, že „kdyby slepice mohly založit nějaké náboženství, Lymbery by byl jejich světcem.“ Philip Lymbery pro zvířata za svůj život udělal skutečně velmi mnoho a po smrti Petera se rozhodl, že veškeré jeho znalosti nemohou upadnout v zapomnění. Philip Lymbery se tedy pustil do velkolepého počinu - Farmageddonu. Na pomoc si přizval známou britskou politickou novinářku Isabel Oakeshott, která je držitelkou prestižní ceny UK Press Awards - Politický žurnalista roku 2012. Mimo svou aktivní práci pro noviny, jako např. SundayTimes, Daily Mail nebo London Evening Standard, je Isabel také „obyčejnou“ ženou a matkou tří dětí, která do té doby nikdy neuvažovala o možných dopadech velkochovů na lidské zdraví, životní prostředí a o utrpení hospodářských zvířat. Philip Lymbery se svěřil, že to byla ona, kdo mu vnesl do psaní knihy pohled obyčejného člověka na velkochovy. Oba dva se tak společně vydali na novinářskou cestu napříč celým světem, kde jako investigativní novináři pracovali a sbírali materiály z různých obřích velkochovů a monokulturních polí, např. ve Spojených státech, Taiwanu, EU nebo v Číně. Skutečnosti, kterých byli oba dva svědky, změnilo i životní postoj Isabely, která levné maso své rodině přestala kupovat.
Šokující zjištění
Philip Lymbery podává zprávu hned v první kapitole o otřesných podmínkách dojnic. Konkrétní příklad je ukázán na kalifornské Central Valley, kde se rozkládají největší světové velkochovy na krávy produkující mléko:
„Jeden a tři čtvrtě milionu dojnic je chováno v Kalifornii, nacpaných do holých a malých ohrad, které jsou výsměchem ohromného prostoru a potencionálu této části Ameriky. Pumpují téměř 6 miliard mléčných dolarů ročně, a stejně tak odpadu a moči, který by vyprodukovalo 90 milionu lidí. Prostřednictvím selektivního krmiva, koncentrované stravy a růstových hormonů pro maximalizaci produkce mléka, jsou absurdně tlačeny na hranici svých přirozených možností a přežívají tak jen dva nebo tři roky, dokud nejsou poslána na jatka.“ (Lymbery, Oakeshott, 2014, s. 11).
Philip předkládá hrůzné praktiky, kdy krávy pod vahou nepřirozeně obřích vemen kulhají a nemohou chodit, nejen na Americe, tento trend se rozmáhá i v jeho rodné Británii a na dalších místech světa. Philip silně varuje před nebezpečím intenzivní průmyslové výroby a popisuje další následky, které sebou intenzivní velkochovy přinášejí, jako je zamořené okolní prostředí, kde se nedá dýchat. Philip hovoří o každém pátém dítěti, kterému bylo diagnostikované astma právě ve spojitosti s obřím mlékárenským velkochovem v CentralValley. Vzduch v CentralValley poté popisoval, jako horší než ve smogem zamořené Los Angeles.
Philip Lymbery si v jiné části CentralValley povšimnul i dalších znepokojujících fenoménů. V oblasti byla i mnohá monokulturní pole, uměle vyháněná a neustále postřikovaná chemickými spreji, nad kterými se vznášel žluto-šedý prach. Philip Lymbery stál u holého chemického pole mandlovníků bez jediného trsu trávy, motýlů a včel. Proto tyto důvody dvakrát do roka (jaro, zima) přiváží na 3000 kamiónů 40 miliard včel (mnohé až z Austrálie), jen aby opilovaly 60 milion mandlovníků v CentralValley produkujících 80% mandlí světa, jelikož přirozené včelstvo zde nemůže žít kvůli pesticidům a chemikáliím, které se zde využívají. Obdobné a další znepokojující zprávy o praktikách intenzivního hospodářství a zemědělství přináší Philip s Isabelou z Taiwanu, Mexika, Číny, EU a řady jiných zemí. Důsledky intenzivního průmyslu a zemědělství pak vedou k rapidnímu snížení počtu divokého ptactva, motýlů a řady dalších živočichů.
Zarážející fakta jsou popisována i z pohledu sociálního aspektu. V knize jsou popisovány hrůzné způsoby zacházení se zvířaty ve velkochovech a na jatkách. Například jen z podrobně monitorovaného britského zařízení, kde pracovala polovina Britů a druhá polovina převážně polského původu, byla valná většina pracovníků pod vlivem alkoholu a drog (mj. zde byl popsán případ, kdy došlo k aplikování drogy přímo na pracovišti). Bylo zde normální: „bití a kopání zvířat a típání cigaret o jejich těla“, stejně jako v dalších britských zařízeních. Ani investigativní vyšetřování z 25 francouzských jatek nebylo výjimkou. Philip také ostře kritizuje majitele velkochovů a jatek, kteří vědomě utajují brutální zacházení se zvířaty a také veterináře, kteří nijak efektivně nezasahují do tohoto hanebného byznysu, ale naopak se stávají jeho nedílnou součástí. Výmluvná je pak výpověď britské veterinářky: „Viděla jsem věci, které mi opravdu vadily: telata byla kastrována bez lokální anestezie; zvířatům byla předepisována antibiotika bez řádné diagnózy.“
Odkud se bere potrava pro hospodářská zvířata?
Philip s Isabelou své novinářské nosy nestrkali jen do obřích mlékárenských hangárů a velkochovů. Zaměřili se také na zcela zásadní jev – dobytek, který byl vyhnán z přirozených pastvin a naskládán do malých prostorů velkochovů, se stal doslova závislý na nepřirozeném potravinovém řetězci. Krmivo pro hospodářská zvířata se v současné době dováží například z Argentiny, která byla nucena přejít na ohromnou produkci sóji, která je exportována jako potrava pro hospodářská zvířata. Philip Lymbery udal i alarmující zprávu, že celá jedna třetina světové produkce obilí je určená jako potrava hospodářským zvířatům. Není to ale jen Argentina, kterou globální Farmageddon pohltil. Jsou to i pobřežní vody Peru - centrum světové produkce ančoviček. Milion tun ančoviček ročně putuje z Peru, aby nakrmily ryby v umělých farmách po celém světě. Odstranění ančoviček z pobřežních vod Peru má však devastující účinek na peruánskou podmořskou faunu, jelikož větší ryby se nemají čím živit a jejich počet rapidně klesá.
Zvrácený koloběh rybárenského průmyslu však neblaze proměňuje i pobřežní vody, kde jsou umělé sádky rozprostřeny. Například houfy sádkových lososů, kteří se tlačí jeden na druhém a plavou neustále v jednom směru natěsnaného kruhu jedné nádrže, jsou ohromným lákadlem pro podmořské savce. Jen ve Skotsku bylo mezi lety 2001 až 2010 odstřeleno 50 % tuleňů z jejich celkového počtu, a to jako pouhá škodná pro rybárenské farmy. Negativní faktor mořských rybích farem spočívá i v tom, že se do moře dostává řada parazitů a nemocí, které postihují další živočichy. Klesající počty podmořské fauny díky rybím farmám jsou nanejvýš znepokojující.
Intenzivní velkochovy a naše zdraví
Možná jste již slyšeli o případu, kdy člověk onemocněl, a na lékařem předepsaná antibiotika reagovalo jeho tělo rezistencí. Jak je to možné? Spojitost nachází Farmageddon v konzumaci masa, kdy se do lidského těla dostává i hustý „koktejl“ léků a antibiotik, kterými bylo zvíře uměle udržováno při životě. Antibiotika a růstové hormony jsou rutinní praxí všech intenzivních velkochovů, kteří by bez těchto nástrojů sotva zvládly produkovat enormní tuny masa. Zvířata jsou pouhé stroje a jejich životy i těla slouží pro pouhou transformaci levné sóji a obilí z monokulturních polí do levného evropského bifteku, o jehož nutriční hodnotě Philip Lymbery tak silně pochybuje. Zásah do přirozeného stravovacího cyklu hospodářských zvířat, jejich utrpení a život v natěsnaném prostředí s ostatními zvířaty, zanechává i stopy v mase samotném a je tedy zcela zásadní, abychom se zastavili u další otázky, zda mimo zmíněné rezistence na léčiva, nás právě produkty intenzivní výroby nedělají nemocnými, tzn., zda díky konzumaci masa nekonzumujeme i bakterie a viry, které v těle hospodářského zvířete zmutovaly.
Jednou z nejpřekvapivějších informací knihy Farmageddon pro mě byl fakt, že s antibiotiky do Británie přišel ministr zdravotnictví Ian Macleod v roce 1953, který oslavoval americký hospodářský „vynález“. „V britském parlamentu prohlásil, že Američané objevili, že podání malého množství antibiotik ve stravě prasatům má ohromný efekt na jejich vzrůst.“ (Lymbery, Oakeshott, 2014, s. 136). Antibiotika doslova zaplavily velkochovy a hlavním impulzem byla potřeba, aby zvíře co nejrychleji vzrostlo do požadovaného objemu – tedy zdravému zvířeti byla podávána antibiotika. Philip Lymbery jmenuje řadu autorit, které hlasitě volaly po ukončení této praktiky a varovaly před dopady (např. hlavní britský lékař Sir LiamDonaldson), jako jsou rezistence (kdy v případě opravdové nemoci nebudou žádná antibiotika účinkovat) a umělé vyvolání nových bakterií a virů. Generální ředitelka Světové zdravotnické organizace (WHO) doktorka Margaret Chan v roce 2011 varovala před post-antibiotickou érou, ve které mnoho běžných nemocí a infekcí nebude možné léčit. Philip Lymbery předkládá konkrétní příklad na novém kmenu bakterií, které se staly rezistentní na antibiotika (tzv. superbug), MRSA, které si vyžádaly po celém světě řadu lidských obětí. Průběh této nemoci je velice rychlý a začíná jako běžná chřipka, člověk nemoci velice rychle podléhá a umírá. Velmi smutný příběh je mj. popisován i na známé lékařce Everly Macario, jejíž syn Simon podlehl MRSA ve svých 17 měsících. MRSA ST 398 (nebo také NT-MRSA) byla zaznamenána v roce 2004, kdy se skrze prasečí maso nový kmen přenesl na lidi. Jen každý rok zemřev EU 25 tisíc lidí na následky nakažení rezistentním mikroorganismem, jako je např. MRSA nebo Escherichia coli (E. coli) a jiných. Zdá se, že ve svém důsledku levné maso tedy není až tak levnou záležitostí, jelikož život a trvalé zdraví nám supermarketové akce rozhodně nezaručí.
Antibiotika jsou pak nejvíce podávána prasatům a mláďatům prasnic, které by v přirozených podmínkách žily u matčina těla po dobu několika měsíců (3-4), než se jejich tělo přizpůsobí okolnímu prostředí a vyvine se u něj přirozená imunita. Jelikož velkochovy ani diktát peněz nečeká, jsou mláďata odebírána matce ve 4 týdnech. Je to právě doba, kdy jsou nejvíce senzitivní na infekce a onemocnění, takže se jim začínají podávat první dávky antibiotik. Postižené jsou i dojnice, kterým jsou v rámci tzv. dry cow therapy rutině podávány infuze antibiotik skrze vemena nebo skrze tzv. blanket dry cow therapy. Antibiotika se však týkají i drůbeže, ryb z rybích farem včetně lososů, a všech ostatních hospodářských zvířat určených k lidské konzumaci.
Velice zajímavě si také Philip Lymbery povšimnul spojitosti nárůstu bakterií a virů během převozu na jatka. Dnes totiž hospodářská zvířata putují na jatka z jednoho státu do druhého, nacpána v kamionech nebo lodích dlouhé hodiny. Vzniká zde dokonalé prostředí pro bakterie a viry, které se dostávají do masa, tedy i do lidské potravy. Mnozí jsou také během převozu ostatními ušlapáni a stres zvířat je nepředstavitelný. Roste-li u zvířete stres, rapidně klesá jeho autoimunitní systém. Farmageddon předkládá dvě vědecké studie, které dokazují, že aktivizaci bakterií a virů u zvířete vyvolává dlouhodobý stres cestou na jatka. Philip je tedy velkým zastáncem, aby se dlouhé převozy na jatka nekonaly.
Mýtus o nakrmení lidstva intenzivní výrobou
Určitě nejsem jediná, kdo zaslechl argumenty podporující zaběhnutý systém intenzivní výroby. Na světě je přece 7 miliard lidí a většina z nich hladoví. Jedině intenzivní výrobou můžeme nakrmit svět! To je ovšem jeden velký mýtus. A právě po přečtení knihy Farmageddon působí tyto argumenty už jen jako otřepané fráze a prázdná slova bez významu. Monokulturní pole s využívanými pesticidy zcela zásadně ovlivnily nástroje globálního zemědělství. Včely se dopravují až z daleké Austrálie, jen aby opilovaly impotentní monokulturní pole rozprostírající se v Kalifornii, jednoho z největších exportérů mandlí, pomerančů, citrónů aj. Argentině byla vnucena role světového dodavatele sóji pro zvířata žijící své ubohé životy v evropských intenzivních velkochovech. Na Arabský poloostrov putují ovce dlouhé a strastiplné hodiny až z Austrálie. Obří prasečí velkochovy v Americe a Británii každý rok vyplivnou tuny vepřů, kteří směřují do Číny. Život z peruánských vod mizí, aby se nakrmily rybí sádky v Evropě a na Dálném východě. Sádkové ryby jsou vysazeny na pobřežích, kde jsou vybíjeni nebo umírají podmořští živočichové a další ekosystémy jsou nenávratně narušovány. Počet divoce žijících ryb, včel a ptactva ve světě rapidně klesá v důsledku intenzivních velkochovů a geneticky modifikovaných polí. Lidé i zvířata jsou absurdně závislí na exportních dovážkách z opačného konce planety, i když by nemuseli, a potenciál prostoru i možností všech zemí je takový, že by zaopatřily celé lidstvo. Umíte si představit, že by se koloběh Farmageddonu rozpletl a celá jedna třetina světového obilí by nebyla redistribuována hospodářským zvířatům, ale byla by využitelná jako půda lidem, kteří dnes musí žít v sousedství chemických monokulturních polí, které je z těchto částí vytlačily? Kdy se do vod vrátí život a kdy se zvířata vrátí tam, kam patří – na otevřené louky, kde budou přirozeně hnojit a vyživovat pastviny?
Jaké je tedy řešení podle Philipa Lymbery?
Kniha Farmageddon není jen apokalyptický rekviem pro lidstvo, zvířata a přírodu. Je také příběhem volby – volby, zda se kdokoliv z nás bude nebo nebude podílet na světovém Farmageddonu. S každým nákupem a tedy i naším denním jídlem si můžeme vybrat, jaké potraviny budeme kupovat, zajímat se odkud pocházejí, jaké pozadí výroby za nimi stojí a co bude na našem talíři k obědu nebo večeři. Co tedy Philip radí? Philip Lymbery se zasazuje především o to, aby se každý díval, bez ohledu na svůj jídelníček, z jakých zdrojů potravina (především pak maso) pochází. Věří, že jedině tak se může utrpení zvířat mírnit a rozběhnutý systém intenzivních velkochovů se může začít pomalu měnit ve prospěch malého farmaření. Na druhou stranu apeluje právě na lidi, kteří maso konzumují, aby ho ve svém jídelníčku výrazně omezili, např. vymezením si jednoho dne v týdnu bez masa, jelikož enormní spotřeba masa a mléčných produktů je až současným výdobytkem západní společnosti, která tím i prokazatelně trpí a platí za to svým zdravím. Spotřebitele také nabádá, aby si raději vybírali lokální potraviny, tzn. takové, které k Vám nedoputovaly z velké dálky a máte k nim opravdovou důvěru - v České republice jde např. o weby a mobilní aplikace najdi si svého farmáře, farmářské trhy, bio a lokální potraviny, vegetariánské a veganské maloobchody a celkově obchody se zdravou výživou. Významně tím prospějete nejen svému zdraví a životnímu prostředí,ale také zmírníte utrpení zvířat.
Závěr
Kniha Farmageddon se dnes překládá do různých světových jazyků a v nejbližší době se může i český čtenář těšit, že kniha vyjde v jeho mateřštině. Philip s Isabelou se v ní na více než 400 stranách věnují nespočetnému množství událostí, které za posledních více než padesát let ovlivnily a ovlivňují svět. Je to naprosto strhující četba, která Vás žádnou chvíli nenudí, a doslova čekáte na další stranu, kde Philip pomalu odkrývá praktiky intenzivního hospodářství a zemědělství, které jsou spolu úzce propojené. Vyvrací zajeté mýty a mylné představy a nutí čtenáře k balancování jeho dosavadních vizí. Ani v této recenzi jsem nebyla schopná postihnout vše, co kniha Farmageddon nabízí a výše nastíněná fakta jsou jen střípky obřího obrazu světového koloběhu, do kterého se lidstvo společně se zvířaty a přírodou nechalo vtáhnout. Jsem si jistá, že knihu Farmageddon by měl za svůj život přečíst každý člověk, ostatně pro mě patří k nejzásadnějším knihám, které v současné době vyšly.
Zajímavý odkaz:
Záznam z přednášky Philipa Lymbery v Senátu Parlamentu České republiky, která se uskutečnila 20. 1. 2015, pod záštitou PhDr. Ivana Ryndy z katedry kulturní a sociální ekologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze:
