Autor: George Reynolds (The Guardian)
Překlad: Andrej Lizoň
Z nejodloučenějších okrajů společnosti se přesunuli mezi celebrity sociálních médií. Proč ale veganství pořád vzbuzuje tolik nesnášenlivosti?
Ať už je řeč o protestních hladovkách nebo vládních hostinách, spojení jídla a politiky není nic nového. Dav veganů, který se minulý rok shromáždil ve středu Londýna, přesto jen tak nezapomene na den, kdy před nimi Gatis Lagzdins stáhl z kůže a následně snědl veverku.
Lagzdins se společně se svým komplicem Deonisem Khlebnikovem oblečený v tričku s nápisem „Veganství = podvýživa“ snažil tímto způsobem získat pozornost během týdenního veganského trhu na Rupertově ulici. Podobně se předvedl i na VegFestu v Brightonu, kde mu k tomuto účelu posloužila syrová prasečí hlava. Tuto sérii nevšedních kousků prohlásil za „masožravé turné“.
Války proti veganům začaly skromně. Zdálo se, že se jedná o ojedinělé události, které svou skandálností občas přilákají pozornost médií. Příkladem budiž William Sitwell, tehdejší editor britského časopisu Waitrose, který ze své funkce odstoupil poté, co novinářka na volné noze Selene Nelson zveřejnila sérii emailů, ve kterých vtipkoval o „vybití veganů jednoho po druhém“. Za své vyjádření se později omluvil. Britská banka Natwest si zase nedá za rámeček vyjádření svého zaměstnance, který během rozhovoru s klientem pronesl, že si „všichni vegani zaslouží pěstí do obličeje“. V září roku 2019 na obsazení brightonského Pizza Expressu aktivisty za práva zvířat zareagoval jeden ze zákazníků právě tímto způsobem.
Vegani jsou často obviňováni, že ze sebe dělají chudáčky a oběti.
Výzkum avšak naznačuje, že oprávněně.
V roce 2015 totiž vyšla v časopise Group Progress and Intergroup Relations studie od Cary C. MacInnis a Gordona Hodsona, kteří zjistili, že se vegetariáni a především vegani v západní společnosti setkávají s diskriminací, podobně jako jiné menšiny.
Tato skupina, parodovaná například v seriálu Simpsonovi, kde se jedna z postav prohlásila za „ultravegana“, odmítajíc pozřít cokoliv, co vrhá stín, se v posledních letech dostává čím dál víc do popředí. Filozofie, jejímž základem je odpor vůči násilí, se tak stala předmětem zuřivých soubojů na sociálních sítích. V listopadu 2018 byla předmětem televizní show Good Morning Britain otázka „Nesnáší lidé vegany?“ a o týden později již politická stránka Vox psala o tom „Proč lidé vegany tak nesnáší?“
Tyto nedávné projevy nenávisti se mohou zdát zvláštní. Především v západních zemích, ale i u nás, totiž začíná pomalu, ale jistě panovat shoda, že snížení spotřeby masa by prospělo všem, včetně naší planety. Jíst méně masa ovšem neznamená nejíst žádné maso a některá přísná pravidla spojená s veganstvím (žádné živočišné výrobky, žádná vejce, žádnou kožešinu, žádnou vlnu,...) mohou vyvolat pocit, že se jedná jen o další stravovací výstřelek (viz Atkinsova dieta) srovnatelný s bublinou, která po pořádném nafouknutí splaskne a zanechá po sobě snad jen notnou dávku zklamání a nechuti. Ve chvíli, kdy se dalo očekávat, že nárůst popularity tohoto životního stylu opadne, se ale zvyšovat nepřestal. Z průzkumu provedeném v roce 2016 společností Ipsos Mori se zdá, že se počet veganů ve Velké Británii za 10 let zvýšil o více než 360% na více jak 500 000.
Ilustrace: Lee Martin (Guardian Design)
Obrovským korporacím tento vývoj neunikl. Americká společnost Beyond Meat, zabývající se výrobou rostlinných burgerů, které už těm z mletého masa snad ani nemohou být podobnější, nedávno vstoupila do veřejného povědomí a zanedlouho dosáhla hodnoty 3,4 miliardy amerických dolarů. Gigantické konglomeráty jako Nestlé a Kellogg rychle pronikají na trh s „falešným“ masem a veganské koutky, meníčka nebo alespoň jednotlivá jídla se v restauracích a supermarketech pomalu stávají pravidlem. (Ani Česku se tento vývoj nevyhnul. To vidíme například na bezmasých kuličkách od IKEA nebo na Černé Labuti - prvním vegetariánském obchodním domě v ČR. - pozn. překl.) Možná největším důkazem o pozitivní i negativní pozornosti, které se veganství dostává, je ale událost z ledna roku 2019, kdy řetězec restaurací Greggs vypustil veganský roller s párkem. To rozhodně nepotěšilo novináře Pierse Morgana, který tweetnul: „Veganský párek opravdu nikoho nezajímá, vy politicky korektní klauni“. Ukázalo se ale, že se zmýlil - veganský párek se zalíbil natolik, že hodnota společnosti stoupla o 13 %.
Samozřejmě, že rozhodnutí o složení našich talířů, a tím pádem o obsazení polí, farem, továren a jatek, je politické. Když Tesco v reklamě předvedlo veganské výrobky, muselo vzdorovat protestům National Farmers Union (Britský farmářský svaz - pozn. překl.), který tvrdil, že reklama „démonizovala“ maso. Britský politik Steve Charmley zase rozpoutal vlnu tweetů, když se setkal s veganskou reklamou „ve státě, který je založen na zemědělství“. Nedá se ovšem říct, že by tento konflikt byl nevysvětlitelný. Vzestup veganství není ani tak otázkou osobního vkusu jako spíše generační změny. Netýká se tolik masa, ryb či mléčných výrobků, ale hlavně systémů, které je na naše talíře dostaly. Dalo by se říct, že předmětem veganských válek není veganství, ale to, jak se individuální svoboda dostává do konfliktu s klimatickou, ekologickou, etickou, ale i zdravotní krizí.
V mnohých kulturách existuje dlouhá tradice úplného odmítání živočišných výrobků, což platí především pro náboženství založené na nenásilí. Mnoho rastafariánů, jainisté a určité buddhistické sekty se masa, ryb, vajec i mléka vzdávají už dlouhá staletí. V západním světě je ale podstata veganství zahalena mlhou nejistoty. Třeba v angličtině pro tento životní styl ani neexistoval obecně přijímaný název. Ten vznikl až v roce 1944, kdy britský truhlář Donald Watson společně s malou skupinkou dalších „vegetariánů bez mléčných produktů“ přišel s nápadem vymyslet pro tento životní styl méně těžkopádné jméno. Padaly nápady jako dairyban (zákaz mléčných výrobků - pozn. překl.), vitan nebo benevore (složenina slova laskavost - benevolence - a býložravec - herbivore - pozn. překl.). Nakonec se ale rozhodli pro jednoduchou zkráceninu slova vegetarián s odůvodněním, že veganství z vegetariánství logicky vyplývá.
Veganství ovšem nekončí na okraji talíře.
Původním veganům nešlo tolik o stravu, jako spíš o myšlenkový systém, dalo by se říct ideologii.
Ta nejen že odmítala zvířata jíst, ale stavěla se i proti faktu, že jsou zvířata v našem světě výrobními jednotkami. V sedmdesátých letech začala Carol J. Adams pracovat na knize, která vyšla o dvě dekády později pod názvem The Sexual Politics of Meat (Sexuální politika masa - pozn překl.). Tento převratný feministický text označil veganství za logické řešení systému, který ženy i zvířata vnímá jako žádaný, ale nahraditelný kus masa.
Na začátku sedmdesátých let se našli i jiní aktivisté, kteří uvažovali, jakou by mohlo veganství poskytnout alternativu našim stravovacím systémům. V roce 1971 představila americká aktivistka v sociální oblasti Frances Moore Lappé ve své knize Strava pro malou planetu mezinárodnímu publiku environmentální odůvodnění pro vegetariánství a veganství. Této knihy se prodalo více jak 3 miliony výtisků. Ve stejném roce založil Stephen Gaskin, ikona amerického hippie hnutí, třísetčlennou veganskou komunitu Farma. Louise Hagler prohlásil ve své vegetariánské kuchařce sepsané na Farmě s pomocí expertů z UNICEF: „Jsme vegetariáni, protože třetina lidí chodí spát o hladu.“ Jeho kniha západnímu světu představila přípravu jídel ze sóji, jako je tofu a tempeh.
Tato vegetariánská kuchařka do myslí většinové karnistické populace vtiskla na desítky let určitou představu veganství spojenou se sójou, hnědou rýží, stárnoucími hipíky a miskami snad až přehnaně zdravých luštěnin a obilovin. S dnešními nadšenými mladými lidmi, kterým okouzlující rostlinná jídla zdobí instagramové stránky, to nemělo moc společného.
Foto: Tacos s trhaným jackfruitem a avokádem: veganské jídlo ušlo dlouhou cestu od béžových hmot parodovaných v 70. letech. (Zdroj: Forks over Knives)
Sociální média hrála a hrají v přeměně obrazu veganství skutečně stěžejní roli. Trendy jako smějící se ženy, pózující s ovocnými smoothie nebo avokádovými toasty rozhodně pomohly veganství oddělit se od svých méně populárních (ale eticky čistších - pozn. překl.) kořenů. Obzvlášť Instagram předvedl světu skvěle vypadající fotky zdravých rostlinných jídel, které upoutaly těžce udržitelnou pozornost internetových generací. Ne každému se tento vývoj líbí. Americká novinářka a hostitelka podcastu Alicia Kennedy považuje za nežádoucí, že internet přeměnil hnutí s bohatou politickou historií v „přepychovou módu“, která spotřebitelům umožňuje s hrdostí se nazývat vegany, aniž by za sebou museli táhnout „nepříjemnou ideologickou nálož“. Její kolegyně Khushbu Shah tvrdí, že šíření veganství přes sociální média bílými hvězdami přispělo k vyřazení nebělochů a nebělošských myšlenek z tohoto hnutí.
Zároveň se začalo měnit i jídlo, které v rostlinné stravě dominuje. Rozkvět rostlinného fast foodu ve větších městech vytvořil prostor pro méně sofistikované veganství. Na Youtube se tak začínají objevovat receptové kanály jako BOSH! - dvojice mladých nadšenců s kreativní zálibou v jídle. V jejich videích se vyskytují zázraky jako jablečné tacos, rostlinná verze McMuffinu z McDonaldu nebo meloun s Jägermeisterem. Nepochybně tak svému publiku pomohli propojit rostlinnou kuchyni se zábavou a dobrou náladou.
V jazyce se začala projevovat nová, přístupnější verze veganství. Například označení „rostlinná strava“ získává na popularitě a mění hluboce zakořeněné, stereotypní a nevzhledné představy o veganství na něco zeleného a plného života. Kromě toho se začíná prosazovat nové slovo flexitariánství označující osobu, která se stravuje převážně rostlinně, ale příležitostně jí maso nebo ryby. To vše přispělo k přeměně veganské ideologie na zábavný, zdravý a příjemný trend, který „stojí za zkoušku“.
Téměř kultovní iniciativy jako Veganuary (celosvětová kampaň, která od roku 2014 vyzývá lidi, aby si v lednu vyzkoušeli veganství) a Bezmasé pondělky se těchto tendencí chytly a místo úplné přeměny ve stravě podporují její přijatelnější prozatímní verzi. (V Česku se o něco podobného pokouší veganskavyzva.cz, která zájemcům pomáhá si na 30 dní vyzkoušet veganství - pozn. překl.) Svou roli při motivování lidí zapojit se do těchto iniciativ určitě hrála také možnost pochlubit se se svými zážitky a úspěchy na sociálních sítích. Svůj zájem o veganství zveřejnila například Beyoncé - alespoň co se snídaní týče - a sportovci jako Venus Williams (která kvůli svému zdraví přešla na syrovou veganskou stravu) nebo Lewis Hamilton také přispěli k šíření povědomí. (V Česku se například zpěvák Ben Cristovao nijak netají svým veganstvím, ani podporou zákazu klecových chovů - pozn. překl.) Místo podivného a trochu otravného trendu tak začíná tento životní styl být dle názoru mnohých velmi žádoucím.
Zdroj: Klára Novotná
Napomohly tomu také stále četnější vědecké studie naznačující, že dnešní západní stravovací systémy pro nás mají katastrofické následky. Jako příklady můžeme zmínit práci Bee Willson „Yes, bacon really is killing us." (Ano, slanina nás opravdu zabíjí - pozn. překl.), report zdravotnického časopisu Lancet a neziskové organizace Eat, zasvěcené přeměně našeho stravovacího systému, který došel k závěru, že nezdravá strava je největším původcem nemocí na světě a velkoprodukce masa je největším zdrojem ničení životního prostředí. Klíčová studie oxfordského vědeckého týmu zveřejněná roku 2018 v časopise Nature ukázala, že obrovské omezení pojídání masa je nezbytné ke zpomalení postupu klimatických změn. Chov dobytka se ukázal být nebezpečným zdrojem ničení lesů a emisí skleníkových plynů. Když k tomu přičteme populárně naučné fenomény jako dokumenty Cowspiracy! a What the Health na Netflixu, není zas tak překvapivé, že v očích mnohých začal být jídelníček jedním ze zásadních prostředků k záchraně světa.
Masné konglomeráty nadále agresivně lobují za naše Bohem dané právo jíst maso. Dosáhly tak ohromujícího množství zákazů ohledně slov „maso“, „mléko“ nebo dokonce „burger“ (přejmenovat se proto muselo například Nemléko - pozn. překl.). To ovšem šíření veganství nezastavilo. Od roku 2015 trh s rostlinnými kuchařkami přímo vybuchl. BOSH! prodali více jak 80 000 kopií a čtyři týdny tak strávili na seznamu bestsellerů Sunday Times. Amazon při vyhledávání „veganská kuchařka“ (anglicky vegan cookbook - pozn. překl.) najde více jak 10 000 výsledků oproti více jak 90 000, pokud zadáte pouze „cookbook“. Podobné úspěchy sklízí i rostlinná mléka (nebo třeba český MANA burger - pozn. řekl.) V roce 2018 do veganských alternativ tvrdě zainvestovaly společnosti jako Byron Burgers, Marks & Spencer a Pret. Byl to dle prohlášení tohto článku „rok, kdy v západních zemích veganství vystoupilo z protestní kultury a stalo se součástí mainstreamu“. V roce 2014 kampaň Veganuary získala 3 300 účastníků. V roce 2019 už jich bylo více jak 250 000, z více než poloviny lidé mladší 35 let.
Ale samotný rapidní rozmach veganství nevysvětluje, proč je předmětem tolika sporů. Na veganství a veganech je něco, co vzbuzuje ty nejhlubší emoce. Kvůli čemu veganský životní styl v lidech, kteří ho nesdílí, vyvolává tak silné pocity? Proč lidé nesnáší vegany?
Obrázek: komunita Fruitlands (Zdroj: Louisa May Alcott is My Passion)
Rané pokusy o vytvoření veganské utopie nedopadly dobře. Kolem roku 1840 založil transcendentalistický filozof Amos Bronson Alcott, otec autorky knihy Malé ženy, Louisy May, veganskou komunitu Fruitlands, která si kladla ambiciózní cíl obnovit Rajskou zahradu. Trval ale na tom, že je plodiny třeba sít a půdu orat ručně, takže se nepovedlo vypěstovat dost jídla pro všech 13 členů, kteří trpěli podvýživou, způsobenou syrovou stravou z ovoce a obilovin. Fruitlands nevydržela ani osm měsíců. Jedním životopiscem byla označena za „jednu z nejméně úspěšných utopií“.
Načasování tohoto selhání nemohlo být horší pro americké vegetariány, kteří se už tehdy snažili naklonit si veřejné mínění. Američtí vegetariáni a vegani devatenáctého století - známí jako grahamité, podle presbyteriánského faráře Sylvestera Grahama, který odsuzoval pojídání masa jako nezdravé a morálně nepřijatelné, - se potýkali s agresivními články v běžných i zdravotnických novinách. Označovaly je za „mrtvolné“, „slabé“, „pološílené“, „odpudivé“ a „na hlavu padlé“.
V jednadvacátém století se slovník odpůrců rostlinné stravy možná lehce změnil, ale postoj zůstává víceméně stejný. MacInnis a Hodson ve studii z roku 2015 zjistili, že jediná skupina vnímaná s větší negativitou než vegani, jsou drogově závislí. Došli tak k názoru, že „narozdíl od jiných předsudků (např. rasistických, sexistických,...) není zaujetí proti vegetariánům a veganům obecně považováno za společenský problém, naopak je běžné a obecně přijímané.“
Zdroj: Cassidy Brandt
Čtěte také:
The New York Times: Přestaňme se vysmívat veganům
V roce 2011 pojmenovali sociologové Matthew Cole a Karen Morgan fenomén „vegafóbie”, kterým popsali tendenci britských médií vegany ukazovat ve špatném světle. Když Selene Nelson zveřejnila emaily, (ve kterých Sitwell píše o „vybíjení veganů jednoho po druhém“ - pozn. překl.) označila jí média za „neschopnou pochopit vtip“, „agresivní“ a „militantní“. V roce 2017 požadovali obyvatelé švýcarského kantonu Aargau zamítnutí žádosti o občanství vegance, protože je „otravná“. Nadšení, s kterým o tomto příběhu psala mezinárodní média, odhaluje rozšíření a širokou akceptaci předsudků.
Odpůrci veganství své nepřátelství obvykle ospravedlňují nejrůznějšími argumenty. Například dnes již velmi známý vtip „Jak poznáš vegana? Řekne ti to!“ vykresluje vegany jako pokrytecké kazatele s nosánkem nahoru. To se potvrdilo ve studii od MacInnise a Hodsona, kde byli vegani a vegetariáni vnímáni negativněji, pokud jejich motivem byla sociální spravedlnost, než pokud jim šlo o vlastní zdraví.
Existují rozumné důvody k pochybám o rostlinné stravě ze zdravotních důvodů. Takovému jídelníčku mohou chybět důležité živiny jako B12, zvláště pokud se jedná o extrémní stravování jako frutariánství (jíst pouze plody - pozn. překl.), které kvůli netradičním přístupům k dietologii vychvalují někteří veganští blogeři a instagramoví influenceři. Na rapidně stoupající poptávku po veganských jídlech reagují mnohé supermarkety prodejem průmyslově zpracovaných veganských polotovarů - od Impossible burgerů přes bezmasé kuličky a bezmléčnou zmrzlinu až po veganské párky. Již zmíněná Bill Willson považuje za reálné, že u těchto produktů zdravotní výhody oproti těm živočišným neexistují.
Foto: Beyond burger (Belzepub)
Možná, že tím, jak se veganství stává součástí hlavního proudu a profitují z toho společnosti jako Beyond Meat, pouze nahrazujeme jeden průmyslový stravovací systém jiným. Existují rozsáhlé důkazy, že intenzivní výroba masa je, vzhledem ke svému negativnímu vlivu na zdraví a životní prostředí, špatným řešením světového hladu, ale intenzivní průmyslové pěstování sóji, kukuřice a obilovin (které bychom mohli značně omezit, kdybychom je nepotřebovali na krmení hospodářských zvířat - pozn. překl.) má také nezanedbatelnou uhlíkovou stopu, stejně tak letecká přeprava ingrediencí pro avokádové tousty a saláty s tropickým ovocem.
Veganství samozřejmě vychází se sociální spravedlnosti,
ač se na to dnes s jeho popularizací poněkud zapomíná.
I ve své umírněné podobě ve 21. století zpochybňuje jídelníček většiny lidí, pro které je přirozené se takovým výzvám bránit. V zemích, kde je maso pro většinu obyvatel příliš drahé, může být vegetariánství nebo veganství nezbytností, nikoli volbou, ale v bohatých západních zemích (mezi které Česko patří - pozn. překl.) je taková strava aktivním vědomým rozhodnutím. Znamená proto odmítnutí většinového životního stylu a hodnot s ním spojených. To je zvláště pro ty, kdo pamatují doby, kdy bylo maso vzácné, těžko přijatelné. Je nám vštěpováno, že krutost na zvířatech je špatná, a že je máme mít rádi, ale přitom vyrůstáme v kultuře, která se vyžívá ve slaninových toastech, nedělních pečínkách a fish and chips (nebo v našem případě řízcích, párcích, velikonočních vejcích či vánočních kaprech - pozn. překl.) Jednoduchým vysvětlením, proč lidé nesnáší vegany by mohlo být, že veganství ukazuje, jak zmatené lidstvo je, co se stravy týče, a jak nelogické jsou některé naše volby.
Ani jedno z těchto odůvodnění se ale nedostává na kloub tomu, co lidem na veganech tak vadí. Označování veganů za militantní a otravné pokrytce bez smyslu pro humor je pouze zástěrou pro to, co lidé opravdu cítí - strach. Vegani jsou znepokojiví a zlověstní - žijí mezi námi, mluví jako my, chovají se jako my, až na jednu podstatnou výjimku. Maso je možná vražda, ale pro některé je představa, že by se ho vzdali, ještě horší.
Obrázek: Pandořina (chladící) skříňka. (Zdroj: Dana Ellyn)
Pro množství masa, které v západní společnosti konzumujeme, neexistuje žádný rozumný důvod. Protože je „humánní“ vykrmení a zabití zvířete opravdu drahé, mělo by maso být téměř zapovězeným luxusem. A v minulosti to tak opravdu bylo. Maso bylo vždy výsadou bohatých, takže se stalo jedním ze symbolů prosperity. Ustálené rčení „kuře do každého hrnce“ (používané především ve Spojených státech - pozn. překl.) bylo od dob Jindřicha IV. Francouzského (16. st. - pozn. překl.) až po prezidentskou kampaň Herberta Hoovera roku 1928, kýženým, ale nerealistickým, sloganem.
Prodávat maso za dostupné ceny umožnily teprve technologické pokroky moderního zemědělství. Od poloviny 19. století začali farmáři chovat větší zvířata a to daleko rychleji. Zmíněné „pokroky“ jim umožnily je zabíjet dřív a jejich maso zpracovat tak, aby se nezkazilo a aby vydrželo delší transport a skladování. Z psychologického hlediska je za převratnou často považována druhá světová válka. Američtí vojáci na frontě dostávali příděly konzerv masa a po uzavření míru se steak stal jedním ze symbolů „hrdinské a vítězné“ Ameriky. V novinách New York Times napsal Russell Baker, že touto událostí začala v USA „šílená honba za hovězím“. Během necelého století se maso přesunulo z talířů několika privilegovaných do středu našich jídelníčků, takže jsme rychle nabyli dojmu, že máme svaté právo jíst maso každý den.
V březnu 2019 během rozhovoru o Green New Deal (nový zelený úděl, který má USA pomoci obnovit ekonomiku po covidové krizi s ohledem na životní prostředí - pozn. překl.) řekla Alexandria Ocasio-Cortez (jeho levicová zastánkyně - pozn. překl.): „Buďme k sobě upřímní, asi bychom neměli k snídani, obědu i večeři jíst hamburgery“. Přijde vám to jako nevinná poznámka založená na zdravém selském rozumu a kvalitní vědě, podobně jako Lancetův report o mase a ničení životního prostředí, který vyšel přibližně tou samou dobou? V tom případě by s vámi republikáni (americká pravicová strana - pozn. překl.) silně nesouhlasili.
Foto: Alexandria Ocasio-Cortez představuje Green New Deal. (Zdroj: Senate Democrats, CC2.0)
Politik z Utahu Rob Bishop na základě tohoto citátu řekl, že Green New Deal plánuje zakázat burgery. Bývalý poradce bílého domu Sebastian Roka šel ještě o kus dál a na Konferenci konzervativní politické akce (Conservative Political Action Conference) prohlásil: „Chtějí vám sebrat hamburgery! O tom Stalin snil, ale nikdy se mu to nepovedlo!“.
Ve skutečnosti Stalin americké burgery obdivoval a svého ministra zahraničního obchodu dokonce pověřil shromažďováním informací o hamburgerech (výsledkem byly pokusy tento americký pokrm v Sovětském Svazu replikovat). „Berou nám maso!“ se ale stalo stejně účinným sloganem jako „Berou nám práci!“ a „Berou nám zbraně!“. Všechny tyto pokřiky zdůrazňují pocit, že určité přirozené a soukromé právo se ocitlo pod útokem. Ted Cruz (pravicový texaský politik - pozn. překl.) falešně obvinil svého demokratického (americká liberální strana - pozn. překl.) protivníka Beto O’Rourka, že chce po zvolení do pozice senátora zakázat texaské barbecue. Podobně jako zbraně se i svalovina zvířat stala symbolem odporu proti zásahům progresivismu (politická filozofie prosazující sociální reformy - pozn. překl.) - „Sebereš mi to jen přes mou mrtvolu.“ Bojovník za práva mužů Jordan Peterson je známý svou dietou na hovězím a soli, Donald Trump veřejně vystavuje svou lásku k fast foodu a dobře propečenému steaku s kečupem, a dokonce existuje i odnož libertariánských nadšenců do kryptoměn, kteří si říkají „Bitcoinoví masožrouti“.
V dnešní internetové době je spotřeba masa obvykle spojována
s konzervativní alfa-maskulinitou.
Než začal pojídat syrové maso na veganských akcích, získal si Gatis Lagzdins určité publikum provozováním Youtube kanálu, kde šířil rasistickou ideologii a pravicové konspirační teorie o iluminátech. Právě v extremistických kruzích na internetu vznikly nadávky jako „soy boy“, „cuck“ a „beta“ za účelem zesměšňování tzv. SJW (válečníků za sociální spravedlnost - pozn. překl.). Totéž potvrzuje i zmiňovaná studie MacInnise a Hodsona, ve které pravicově smýšlející respondenti zastávající tradiční genderové role považovali muže, „co místo krocanů jedí tofu“, za podvratné a hodné zesměšňování.
Zesměšňování pomocí pojmů odvozených od jídla je ale dvousečná zbraň. Ve Spojeném království jsou naštvaní Angličané středního věku někdy označováni pojmem „gammon“ (šunka - pozn. překl.), který je údajně odvozen od narůžovělé barvy jejich kůže. Jídlo bylo vždy propojeno s osobní identitou a tím i s politikou. Z etymologického hlediska jsou pojmy jako „strava“ (diet - řecky způsob života) a „režim“ (latinsky vláda) metafory pro souboj o správnou životní cestu. Orthorexie, při které je člověk posedlý vylučováním jídel, která považuje za škodlivá, ze své stravy, se zakládá na poněkud pokřivené myšlence „správného“ jezení. Není možné mluvit o výhodách jedné stravy, a přitom alespoň nenaznačit, že ti, kteří ji nenásledují, trpí určitými nedostatky. Jak řekl Brillat-Savarin (francouzský labužník, právník, politik a ekonomický myslitel - pozn. překl.): „Řekni někomu, co má jíst, a řekneš mu tak, kým má být.“.
Debata o veganství je tak součástí daleko většího konfliktu. Když se bavíme o veganství, zabýváme se životním prostředím a společenskou změnou, také tím ale navrhujeme konec tradice - texaské barbecue, nedělní pečínky, rolleru s párkem (u nás zase konec vánočního kapra, letních grilovaček, řízku s chlebem na výlet,... - pozn. překl.). Naší společnosti tím také překládáme dlouho odkládané referendum o tom, jak naše strava ovlivňuje svět kolem nás. Trendy jako flexitariánství a bezmasé pondělky sice přispěly k šíření veganství, ale nic nemění na tom, že cílem této myšlenky je svět, kde se roční spotřeba masa na osobu rovná čisté nule. Není divu, že takové rozhovory často zabolí.
Zdroj: Twyla Francois Art
Jídlo může být také prostředkem vyjádření strachu a úzkosti. Před padesáti lety vyšel v americkém zdravotnickém časopise The New England Journal of Medicine článek o hrůzné, dosud neznámé nemoci, která se projevuje bolestmi hlavy, pocením a palpitací (zrychlené a/nebo nepravidelné bušení srdce - pozn. překl.). Za jeho původce byla označena ingredience běžně používaná v čínských jídlech, glutamát sodný nebo-li MSG. Touto přídatnou látkou byla většinová společnost natolik vyděšena, že ji některá města v USA zakázala. Ani množství studií, které domněnky o této nemoci vědecky vyvrátily, šířící se paniku nezastavily. Dodnes je v USA rozšířena víra v „syndrom čínských restaurací“ a kuchaři asijského původu musí použití MSG často ospravedlňovat, ačkoliv se tato látka běžně používá i v jiných kuchyních. Městské legendy o jídle zkrátka není jednoduché vymýtit. V rapidním šíření této konkrétní se bezpochyby projevil i rasismus - ti, kdo se podíleli na šíření této legendy byli mimo jiné motivování sžírajícím strachem, že „budou nahrazeni“.
Odpůrci konzumace masa mají před sebou náročný úkol. Očividně zde nejde jen o steak, ale také o identitu. Hnutí, které usiluje o takové převratné změny, se nevyhnutelně musí se strachem a úzkostmi setkat - především se strachem, že rostlinné pochoutky jako veganské párky nezůstanou alternativou, ale že ty masové úplně nahradí.
Existují sice významné, převážně náboženské výjimky, ale obecně si maso napříč světem své místo ve středu lidských jídelníčků nadále zachovává. Původně se stalo symbolem společenského postavení, protože nebylo, oproti rostlinným jídlům, jen tak k sehnání. I malá zvířata byla člověku obvykle schopna utéct a mnoho těch chycených mohlo lidem způsobit zranění, která před vynálezem antibiotik často znamenala smrt. Se vzestupem hierarchií se možnost pravidelně jíst maso stala nejvýznamnějším znakem vysokého postavení. Ve své knize z roku 2016 Meathooked (Závislí na mase - pozn. překl.) popisuje Marta Zaraska objev „masových mumií“ vedle sarkofágů egyptských faraonů. Byly to nádoby plné hovězího a kuřecího masa balzamovaného pro posmrtný život faraona. Naše fetišizace masa ale neslábne. Odborníci v příštích desetiletích dokonce předpovídají rapidní nárůst spotřeby masa v rozvojových zemích. Maso, jako zdroj bílkovin a významný ukazatel prosperity, zůstává předmětem mnoha nadějí a tužeb.
Jak píše Carol. J. Adams, slova, která používáme, nás chrání před morálními následky konzumace masa:
jíme hovězí, ne krávy, jíme vepřové, ne prasata, zatímco třeba zelí zůstává zelím v každé situaci.
Jazyk také svými formulacemi zvyšuje status masa oproti zelenině: svalovci jsou „beefy“, zatímco líní lidé jsou „televizní brambory“ a lidé v komatu jsou „zelenina“ (v češtině říkáme, že je kluk „řízek“, holka je „roštěnka“ či „kost“ v pozitivním slova smyslu, zatímco „květák“, „salát“ a „knedlík“ je pasivní, slabý či hloupý člověk - pozn. překl.). Otočit se zády vůči konzumaci masa není tak jednoduché jako nahradit vepřové seitanem, protože to vyžaduje odmítnutí některých zakořeněných hodnot.
Zdroj: Jo Frederiks
Už teď je ale jasné, že se něco mění. Britský univerzitní kuchař Tuco nedávno upozornil na zvyšující se počet školních jídelen, které přestávají vařit maso, vzestup vegetariánské a veganské stravy mezi studenty i personálem označil za „mega-trend“. I mezinárodní společnosti si začínají uvědomovat, že v případě rostlinné stravy nejde jenom o přechodnou a krátkodobou módu, ale o potenciální zlatý důl. Například Tesco se před rokem rozhodlo rozšířit svou nabídku rostlinných alternativ přibližně o 50 %, aby udrželo krok s poptávkou (i u nás tam dnes běžně najdete rostlinné řízky, burgery, slaninu atp. - pozn. překl.).
Bezmasá strava sice vydělává, ale oproti 1,7 bilionovému světovému trhu s živočišnými bílkovinami je pořád jen kapkou v moři. Rozsáhlé kulturní změny nejspíš nenastanou bez účasti vlády, průmyslu, vědy a, jak ukázalo poslední desetiletí, bez vlny odporu. Způsob, jakým se tento konflikt momentálně odehrává, je nadmíru nešťastný - v našem osobním životě sice můžeme uplatňovat uskromněné flexitariánství, ale v online prostředí, kde se momentálně odehrávají nejzuřivější bitvy války proti veganství, je kompromis nedosažitelný a často ho nikdo ani nehledá. Ten, kdo chce být v této online bitevní vřavě slyšet, musí zkrátka hlasitěji řvát.
Hromada důkazů, že jíme přespříliš masa, přitom nabývá nepopiratelných rozměrů. V létě 2019 vydala OSN zprávu, podle které jsou ničení deštných pralesů, emise z chování dobytka a další praktiky intenzivního farmaření, podstatnou silou vedoucí klimatickou krizi na cestu, ze které není návratu.
Někteří navrhují jednat okamžitě, například anglický právník Michael Mansfield nedávno při proslovu k zahájení kampaně Vegan Now navrhl, že pojídání masa by mohlo být zakázáno. Přirovnal to k zákazu kouření a opravdu se zdá, že časem by konzumace (především červeného) masa a kouření mohly mít mnoho společného - byly by to hříchy relativně malé části populace, která si je plně vědoma neblahých zdravotních následků svých návyků.
Zavedením pojmu „ekocida“ a jeho zařazením mezi zločiny proti lidskosti ale Mansfield zasadil tuto diskuzi do jiného kontextu. V takovém případě je současná vysoká spotřeba živočišných výrobků nebezpečným vybočením z historického normálu a rostoucí zájem o rostlinnou stravu potřebným návratem do bezpečí. Z tohoto pohledu vypadá válka proti veganům jako marná a předem prohraná snaha většiny uhájit si svůj škodlivý způsob života. Vegani jsou možná militantní, otravní, radikální a papežštější než papež, ale vzhledem k jejich stoupajícímu počtu je možná jejich největším prohřeškem to, že mají pravdu.
Zdroj: The Guardian, Překlad: Andrej Lizoň, Korektura: Olga Jandová, Tereza Vandrovcová, Adéla Miková
