Konzumace příliš velkého množství masa škodí našemu zdraví, škodí životnímu prostředí a je smrtelná pro zvířata, kterých se týká. To jsou jasná fakta, nepopiratelná a potvrzená dlouholetým výzkumem. Ale na druhou stranu, vegani jsou přece otravní, takže se tím nemusíme zabývat. Nebo ano?
Jestli lze soudit podle komentářů pod jakýmkoli příspěvkem podporujícím vegetariánství nebo veganství, tak odpověď na tu otázku bude nejspíš „ano“. A vůbec – co chudáci rostliny, co? Vám nevadí je zabíjet, IFLScience? Krev nespočtu... ehm, zelí na rukou?
Když to vezmeme kolem a kolem, lidé jsou opravdu, opravdu dobří ve vymýšlení výmluv, proč jíst víc masa než kdy dřív. A co je na tom nejpodivnější? Podle nové studie, která sledovala šest skupin dánských spotřebitelů a jejich postoje ke stravě a životnímu prostředí, tak nějak víme, že jsou to všechno jen kecy – a přesto se zaplétáme do různých předvídatelných myšlenkových uzlů, abychom si to obhájili.
„Všichni účastníci – převážně konzumenti masa – souhlasili s tím, že jednou z nejlepších věcí, kterou může člověk udělat pro to, aby byl klimaticky ohleduplnějším strávníkem, je jíst méně masa,“ uvedl Thomas Skelly, doktorand na Katedře ekonomiky potravin a zdrojů na Univerzitě v Kodani a hlavní autor studie, ve svém prohlášení k výsledkům studie.
„Ale když dojde na jejich vlastní konzumaci masa, spustí se jiné mechanismy,“ dodal.
Jo. Připravte se, že se v tom poznáte.
Dělat, že o ničem nevíme
Představte si, že byste znal/a způsob, jak snížit svou uhlíkovou stopu na méně než polovinu; bylo by to snadné, nevyžadovalo by to žádné zásadní oběti a dokonce by ti to zlepšilo zdraví – a možná i milostný život.
A teď si představ, že by ses přesto rozhodl/a to nedělat. To by bylo, no... tak trochu hloupé, nemyslíte?
„Ve veřejné debatě a médiích určitě panuje dost nejasností, aby lidé mohli tyto své výmluvy uvádět, aniž by ve společnosti působili jako naprostí ignoranti.“ - Thomas Skelly
A přesto, podle výzkumu, přesně tohle mnozí z nás dělají. „Když všechny fokusní skupiny označují snížení konzumace masa jako jeden z nejúčinnějších způsobů, jak přispět ke klimatu, ukazuje to na existenci kolektivních znalostí,“ poznamenal Skelly.
„Ale na druhou stranu, tyto znalosti mohou být zpochybňovány,“ pokračoval, „a výsledky ukazují, že je společensky přijatelné je zpochybňovat.“
Co to znamená? No, určitě jste už tuhle taktiku viděl/a v praxi: děje se to pokaždé, když někdo řekne veganovi něco o environmentální zátěži avokád nebo náhražek masa jako je sója, nebo když poukazuje na údajnou nezbytnost masa v lidské stravě.
„Tímto způsobem si účastníci navzájem potvrzují, že jejich stravovací návyky nejsou problematičtější než u lidí, kteří maso zcela vynechali,“ vysvětlil Skelly. Ve skutečnosti to ale není oprávněné: „Pravda je taková, že červené maso má mnohem větší uhlíkovou stopu než jak avokáda, tak veganské produkty,“ upozornil Skelly, „a vegani nutně nekonzumují více avokád nebo průmyslově zpracovaných výrobků než jedlíci masa“ – ale podle studie to ve výsledku ani tak nehraje roli.
Je to prostě právě tak pravdivé, jako jsou detaily nejasné, že to pro někoho, kdo hledá výmluvy pro svou konzumaci masa, může působit jako fakt na stejné úrovni jako jiný, za kterým stojí léta vědeckého výzkumu.
„Nemůžeme s jistotou říct, jestli lidé skutečně [pravdu] neznají, nebo jestli jim neznalost prostě vyhovuje,“ uvedl Skelly. „Ale ve veřejné debatě a médiích panuje rozhodně dostatek nejasností na to, aby si lidé mohli tyto výmluvy obhájit, aniž by působili ve společnosti úplně nevědomě.“
Koukej támhle!
No a co se stane, když na tyhle věci upozorníme lidi, co konzumují maso? Když si nejsou jistí, vypadá to, že existuje jedna taktika, ke které se znovu a znovu uchylují. Ať už vědomě nebo ne, většina z nich se prostě rozhodne odvést řeč jinam a začít mluvit o něčem úplně jiném.
„Úplné vyloučení masa ze stravy bylo považováno za absurdní postoj – a něco, k čemu se uchylují jen nafoukaní povýšenci.“
„Vymýšleli si různé výmluvy a ospravedlnění, nebo se snažili odvést pozornost jinam,“ vysvětlila Kia Ditlevsen, odborná asistentka na Katedře ekonomiky potravin a zdrojů a jedna ze spoluautorek studie.
„Lidé rychle odvedou řeč jinam,“ řekla, „a začnou mluvit třeba o tom, jak se snaží vyhýbat plýtvání jídlem nebo plastovým obalům.“
Mohlo by se zdát, že je to průhledná taktika – vždyť obaly, prodej nebo dokonce přeprava jídla mají obvykle mnohem menší uhlíkovou stopu než samotné jídlo. Ale ve zkoumané skupině to bylo vnímáno jako naprosto legitimní: „Uvnitř skupiny se lidé v takovém odvádění pozornosti navzájem podporují,“ uvedla Ditlevsen.
„Naše interpretace je, že je to proto, že tyhle věci jsou kulturně neutrální a neškodné – naše identita se netýká nakládání s plasty.“
Ale víte, co rozhodně jako neutrální vnímáno není? Veganství. Úplné vyloučení masa bylo považováno za absurdní postoj – a něco, k čemu se uchylují jen nafoukaní suchaři, vysvětlila Ditlevsen. „Měli tendenci [...] vytýkat veganům, že jsou to extremisté,“ dodala.
Jinými slovy: i když je to naprosto rozumný způsob, jak snížit svůj osobní dopad na klima – a účastníci zkoumané skupiny očividně věděli a chápali, jak efektivní to je – veganství bylo prostě smeteno ze stolu jako něco nemožného.
„Například když jeden z účastníků prohlásil, že neplánuje stát se veganem, ostatní se začali smát,“ uvedla Skelly. „Tím si navzájem potvrzují, že veganství by bylo směšné řešení.“
Důležitost způsobu komunikace
Takže – jak z toho ven? Jak sladit zjevnou snahu snížit svou ekologickou stopu s tímhle věčným přešlapováním kolem jednoho z nejúčinnějších způsobů, jak toho dosáhnout?
Část odpovědi možná spočívá v boji proti nejednoznačné nebo kontraproduktivní komunikaci ze strany politiků a korporací. To ale nebude jednoduché: například v USA utratily masné a mléčné společnosti za posledních pár dekád stovky milionů dolarů za lobbing proti klimatické legislativě – a zároveň vedou čím dál agresivnější marketingové kampaně zaměřené na nové skupiny spotřebitelů.
„Má-li být mezi spotřebiteli více jasno a méně zmatku, […] bude čím dál těžší přicházet se společensky přijatelnými výmluvami a ospravedlněními.“
V Evropě je situace o něco jasnější – ale ne o moc. „Máme politiky, kteří například říkají, že by si Dánové měli dál dávat špagety s masovou omáčkou, [a to] jen posiluje představu, že s konzumací masa můžeme klidně pokračovat,“ upozornila Ditlevsen.
„Zároveň oficiální dánské dietní směrnice říkají, že bychom měli jíst výrazně méně masa […] To je také něco, na co upozorňuje Evropská unie.“
Ditlevsen vysvětlila, že to způsobuje rozpor mezi informacemi, které lidé dostávají, a díky tomuto rozporu se výmluvy pro nadměrnou konzumaci masa uchytí. Jako odpověď doporučila: „Je nutné, aby politici a úřady vydali jasná prohlášení, která jednoznačně podporují důležitost omezování konzumace masa.“
„Bude to stačit? Pravděpodobně ne,“ řekla, „ale alespoň by to byl začátek.“
„Pokud má mezi spotřebiteli panovat větší jasno a méně zmatku, […] bude čím dál těžší přicházet se společensky přijatelnými výmluvami a ospravedlněními,“ uvedla Ditlevsen. „Toto samo o sobě asi nebude stačit, ale mohlo by to pomoci nasměrovat lidi správným směrem.“
Studie byla publikována v Journal of Consumer Culture.
Zdroj: IFLS, překlad: Markéta Kostková, korektura: Petra Valešková
