Přečtěte si výborný text k zamyšlení, který sepsal dobrovolník útulku Tibet. Více o Tibetu se dozvíte pod příspěvkem.
"Teď v sobotu, se v útulku stala situace, která mě vede k hlubokému zamyšlení a díky které jsem si oživil vzpomínky na našeho prvního adoptovaného pejska. O to zamyšlení, bych se chtěl touto cestou podělit. Bohužel k tomu bude nutný příběh, aby to bylo správně pochopeno. Budu se snažit být stručný :) Dameček byl kříženec německého ovčáka a dobrmana. S mamkou jsme pro něj jeli na Kociánku v Brně. To Bětka ještě neměla Tibet a na Kociánce pomáhala jako dobrovolnice. Dam měl ucvakané špičky uší, zpilované trháky, psychicky naprosto rozhozený pes, evidentně si v životě prošel velice nepěknými věcmi. Měl až panickou hrůzu z chlapů - takže jsme to spolu ze začátku neměli lehké. Potom, po nějakém tom týdnu se stala naprosto úžasná věc. Seděl jsem na zemi, on ke mně ostýchavě přišel a poprvé mi olíznul nos. V ten moment mi hrkly slzy do očí, protože jsem věděl, že od této chvíle mi ten němý, čtyřnohý, úžasný tvor důvěřuje. Dal mi tím najevo svoji lásku. No krásný pocit, co budu povídat.
Do Tibetu jezdím jako dobrovolník necelého půl roku. A rozhodně tam nejezdím tak často, jak by bylo potřeba, nebo jak by si to ta zvířata zasloužila, nicméně snažím se. A miluju je všechny, rád s nimi komunikuji, mám dobrý pocit z toho, že můžu pomoci těm, co to sami nedokážou. A zvláštní vztah máme - vlastně od soboty je to už jinak - se Sidíkem (prase domácí, kdyby někdo neznal ;). Nevím jak ke komu, ale ke mně byl Síďa vždy jakoby opatrný. Když jsem ho drbal tak jako dobrý, ale pořád si držel trochu odstup a brblal si pod štětiny. Zkrátka byla z něj cítit nedůvěra. V sobotu jsem u něj čupěl, drbkal ho za ušima, na hlavě atd. a už v té chvíli mi přišlo něco jinak. Síďa mlčel. Nevydal ani hlásku. Načež se po chvíli trochu pozvedl z lehu, natáhnul krk a nastavil mi rypáček až k ústům. Chtěl pusu. Kdo Tibet trochu zná, ví, že Bětka mu na rypáček dává pusinky každý den. Okamžitě mi hlavou probleskla situace s Damem. Síďa mi tímto dal najevo svoji důvěru a lásku... A teď to zamyšlení. Kde je ta hranice, která vytyčuje, kdo má to právo být milován a kdo sněden? Je opravdu nutné, cítící bytosti způsobovat takové utrpení? Nikdy bych nebyl schopen sníst psa, protože vím, že umí milovat, radovat se, být smutný. Můžu snad po téhle zkušenosti sníst prase? Když cítí a dává najevo stejné emoce jako pes? A když to umí prase, mám se snad domnívat, že to jiná zvířata neumí? Při dnešní produkci masa si musím položit otázku: Kde člověk udělal chybu?"
Autor: Ropák Obecný (FB profil)
CO JE ÚTULEK TIBET: Soukromý azyl pro kočičky a handicapované pejsky. Výjimečně mají k adopci i dvě mini prasátka. Jsou vegani. Pomáhají ve vlastním domě, ve svém volném čase a na vše těžko shání finance, nejvíce pomáhájí soukromí dárci a částěčně oni sami z vlastních výdělečných činností (čajovna, IT služby, keramika). Nedostávají žádné dotace. Více na webových stránkách útulku.
