Když se Josef K. jednoho dne probudil z nepokojných snů, zjistil, že se proměnil v jakéhosi uvězněného sudokopytníka. Jak jeho vědomí pomalu nacházelo cestu zpět do těla, přicházel postupně na jeden malér za druhým. Ponejprv seznal, že ho bolí kešeň jako sviň, avšak neměl dosud potuchy ba ani podezření, z čeho ta pronikavá bolest pramení. Velice rád by také zjistil, co má na svědomí ono soustavné hučení kdesi ve výšce. Ačkoli na druhou stranu – soudě podle toho, jak pochmurně dokázalo znít navzdory své naprosté monotónnosti, to snad ani vědět nechtěl.
Dále K. neměl ani zdání, kde to probůh je. To už se mu, pravda, při probuzení stalo vícekrát, než by sám rád, protože, a to teď nemá smysl zatajovat, K. občas dovedl být pěkný dobytek, leč tentokrát jej ještě ke všemu obklopovala takřka egyptská tma.
Jako vždycky hned po procitnutí zašmrdlal nohama, aby se překulil na bok. Avšak místo šustění duchny, nasáklé škrobovou rádobysterilitou ubytovny, se ozvalo jen jakési začvachtnutí. Pepa Kanec zaraženě zamžoural na své palce a s překvapením zaznamenal, že žádné nemá.
Jeho, vždy poněkud dívčí nohy byly zakončeny kopýtky, vězícími hluboko ve vrstvě promočené slámy a hovnisek. „Bože, ať nejsou moje vlastní,“ problesklo mu hlavou. Bylo to nepochybně to nejujetější přání celého jeho dosavadního života, ale zamýšlet se nad tím, je-li vážně až tak o co stát, aby se kvůli tomu musel zaklínat samotným Pánembohem, už K. neměl kdy. V tu samou chvíli totiž přišel na to, z čeho jej tak zuřivě bolí hlava, protože ho oslepil pronikavý, příšerný, nevydýchatelný puch tun sraček a chcanek, ve kterých stál a jež se rozprostíraly všude vůkal. Toto seznav, Josef K., nebohá to oběť sviňáckého autora, následkem chvilkového záchvatu dobrosrdečnosti téhož, omdlel.
Když opět přišel k sobě, totiž k tomu čím to teď vlastně sakra byl, bylo všechno úplně stejně. Jenom se K., pozbyv tak milosrdně vědomí, sesunul na podlahu, která, jak již víme, byla celá na zemi a úplně ode zdi ke zdi. Vstal pochopitelně s odporem, hrůzou, námahou a hned.
Středem vědomí mu stále proudila řeka lávy, pramenící v oslňujícím zápachu okolní temnoty. Ale protože tekla pořád stejně, otupělé civění do řečiště jej po chvíli začalo nudit, a tak se vydal proti proudu hledat prameny. Když tam došel, nepamatoval si, že by byl kráčel.
Studánka, z níž řeka bolesti vytékala, zabublala: „Chutná hukot žlutě, Josefe?“ „Nó, možný to je...“ odpověděl jí K., aby nebyl za vola, ale ona se s ním už nebavila více.
Když opustil tajuplnou studánku, přemítal Josef K. zaraženě, co měla na mysli. Určitě to byla nějaká hádanka, a když ji rozluští, bude z toho venku. A jak tak přemýšlel, náhle si uvědomil, že si vůbec neuvědomil, kam přitom čumí. Na něčí zadek. Ti dva, co stáli vedle něj, si toho naštěstí zřejmě nevšimli. Ten nalevo byl asi stejně starý jako K. a o dost čistší. Ten napravo byl cítit blízkou smrtí a podle toho, jak ostentativně o sebe nedbal, si toho už byl nějakou chvíli sám dobře vědom. V okolní tmě to stejně nebylo vidět. V tu chvíli K. pochopil, že se rozhlíží čichem, a to mu znovu připomnělo okolní puch, který mu mohutně zacloumal vnitřnostmi.
„Jak tu v tom dokážete žít?“ zakvičel Josef K. popuzeně na svého umírajícího spoluvězně. „Co navrhuješ, ucho?“ odtušil dědek. „Nemachruj.“ „Utýct,“ zakvikl K. „Tak prchej,“ zachrochtl odpověď stařík. K. odhodlaně vykročil vpřed a zakvičel bolestí. Rána kovovou tyčí přímo do rypáku zabolela jako kopanec do koulí. Zatmělo se mu až do jiskřiček, ovšem, a to je taková zajímavost, ne jenom kvůli bolesti, ale i proto, že teď čenichem také viděl.
Pokusil se tedy popojít alespoň vzad, kdyby snad stál v nějaké slepé uličce, ale jeho řídce ochlupené tělo ze všech stran svíraly chladné ocelové trubky. Dlouho zuřivě vrážel do všech čtyř stěn své těsné kóje, ale jenom si víc a víc ubližoval, a tak toho nakonec nechal.
Plný podlitin, celý bolavý, zmatený a navíc vzteklý, že ani neví, jak plakat, se opřel o levou stěnu kóje. A vykvikl bolestí. Přesto zůstal tak, opíral se o tyče a oddychoval. Potom si najednou kdovíproč vybavil slivovicí zrudlé ksichty sósedů na zabijačce u babči na dědině, a začal zuřit znovu, tentokrát až do úplného vyčerpání. A pak si vzpomněl, kolikrát si pochutnával na vepřovém řízku, a to už si o klec roztloukl ksicht až do krve.
Uběhlo sedm hodin. Tam někde Venku už dávno vyšlo Slunce. Možná naopak zapadlo. Možná nikdy neexistovalo.
Zaměstnání poskoka v železářském megastoru, které Josefa tak děsně nudilo a po 15 měsících už je upřímně nenáviděl, bylo nejspíš jen absurdní a nepatřičný vepřový sen. Zdálo se mu, jak předtím chodil na základku, v osmičce začal chlastat a v devítce hulit jako drak. Zdálo se mu o pár faktzprdeleklikách, že je nechytili fízlové, ale museli s klukama zdrhat, co to dalo. Zdálo se mu i to, jak Radka začala smažit a jak se pak jednou přešlehla a umřela. A teď se mu zdálo, že tohle všechno i těch posledních 15 měsíců v megastoru byla překrásná noční můra.
Oddychoval, zíral do prázdna a snažil se neposlouchat – ani neustálé tiché chroupání stovek tlam, ani kručení svého žaludku. Už měl hlad jako prase, ale bylo mu jasné, že začne-li s ostatními žrát nadrcené krmivo z koryta před sebou, zůstane tu navždycky. Už se nedovede přesvědčit, že to tohle je jenom hnusná noční můra. Bude se jen cpát krmivem, dokud se jím sám nestane.
Zleva zahřmělo a hned potom se i zablesklo. Mělo to být naopak. Něco bylo špatně, něco bylo špatně, něco bylo špatně! Podíval se tam. Někdo otevíral vrata vepřína. Z rozšiřující se škvíry vyšlehla záplava světla. Zamžikal. A ještě jednou. Teprve teď se Josef mohl pokusit odhadnout, kolik jich tu asi je. Hala byla obrovská. Mohlo v ní být deset, možná i patnáct řad. Na délku si to Josef ani netroufal odhadovat. Sto stání? Dvě sta? Tři?
Uličkou mezi kójemi procházel Vidlák a rutinně přejížděl očima po spoluvězních. Josef K. zamžikal podesáté. Bylo jich tu nejmíň tisíc. Nejmíň. A ačkoli už skoro všichni dávno zešíleli nudou, každý věděl, co zjevení člověka znamená. Cunami hrůzy z blžící se bolesti a prázdnoty, která se hnala od jednoho zahovniskovaného těla ke druhému dalece zastínila Josefovy nejintenzivnější psychotropní prožitky.
Vidlák vytáhl elektrický obušek a začal osvobozovat nejzralejší vězně. Rezignovaný dědek napravo, kterému Josef vymyslel přezdívku Rudolf, bude mezi nimi. Jak se Rudolf belhal kolem jeho kóje, všiml si Josef odpudivé hnisající bakule na jeho levé zadní noze. Druhova blízkost umožnila Josefovi rozluštit v jednom z jeho pachů revoluční výkřik: „Smrt je svoboda!“
„Co nežereš?! ŽER svině!!!“ zařval Vidlák na Josefa. „Ty seš svině, ty vrahu, ty nacistickej hajzle, přines mi kýbl rizota a pivo, a ukliď nám tady ten svinčík ty vidláku,“ rozeřval se na Vidláka Josef brunátný vztekem. „Nekvič a žer, ať se taky podíváš na čerstvej vzduch,“ zasmál se Vidlák a PRÁSK. Elektrický výboj na krku zabolel jako štípnutí vosy zvíci autobusu.
Rudolf věděl, že ho zabijí. Přesto až překvapivě poslušně vypajdal z kovové kukaně. Už se těšil. I kdyby ho chtěli zaživa stáhnout z kůže nebo rozčtvrtit, znamenalo to už jen trošičku času. A čas byl to největší zlo ze všech. Víc času už odmítal snášet. Noha bolela, zánět ho pálil, ale nedíval se tam. Díval se dopředu, ke světlu. Už bude konec. Konec. Smrt. Svoboda.
Autor: Silvestr Špaček
Foto: film Skřítek (2005), Tomáš Vorel
