Život hmyzu by mohl být bohatší a složitější, než jsme si dosud mysleli. Mnohá zvířata si ráda hrají, a to často bez zjevného důvodu, jen pro radost. Majitelé domácích mazlíčků dobře vědí, že to platí pro kočky, psy i hlodavce - a vědci to samé pozorovali u některých ryb, žab, ještěrů a ptáků. Ale co hmyz? Je smýšlení hmyzu a jeho způsob života dostatečně bohatý na to, aby si mohli hrát?

Na základě nového výzkumu publikovaného v časopise Animal Behaviour se zdá, že čmeláci si libují v kutálení dřevěných kuliček, aniž by byli trénováni nebo za to dostávali odměnu - pravděpodobně jen proto, že je to baví.

„To svědčí o tom, že čmeláci nejsou malí roboti, kteří jen reagují na podněty... a vykonávají činnosti, které jim mohou být příjemné,“ říká hlavní autor Samadi Galpayage, výzkumník z londýnské Queen Mary University.

Tato zjištění jsou dalším důkazem toho, že čmeláci jsou podstatně komplexnějším druhem, než jsme se domnívali. Pokud si hrají výhradně pro zábavu, potěšení a radost, vyvolává to také řadu zajímavých otázek o tom, jaké pocity prožívají - a zda je lze považovat za vnímavé.

Vykutálená zábava

Čmelák zemní (Bombus terrestris audax) je jedním z nejběžnějších druhů evropských čmeláků, často se vyskytuje v parcích, zahradách a bývá také využíván jako pomocník při opylování skleníků. Věda však tento bzučivý, huňatý hmyz zná především jakožto drobné společenské tvory s překvapivě rozsáhlými kognitivními schopnostmi. V roce 2017 provedli vědci z londýnské Queen Mary University výzkum, který ukázal, že čmeláky lze naučit hrát rovněž fotbal, když je odměníme za to, že malou dřevěnou kuličkou vstřelí gól.

Během tohoto projektu si vědci všimli, že někteří čmeláci se na okrajích hřiště rádi převalují s míčky, aniž by k tomu byl důvod nebo z toho měli nějaký zjevný užitek. Aby Galpayage ověřil hypotézu, že to skutečně dělají pro zábavu, provedl několik experimentů. V jednom z nich bylo 45 čmeláků umístěno do terária s odděleným krmným prostorem, kam vedla cesta lemovaná 18 barevnými dřevěnými koulemi. Cesta byla bez překážek, ale čmeláci se mohli od své dráhy odklonit a hrát si se žlutými, fialovými a čistě dřevěnými kuličkami, a to 18 dnů vždy po dobu tří hodin. Na jedné straně cesty byly kuličky přilepené k podlaze, zatímco na druhé straně byly volně umístěné.

Čmeláci, kteří byly označeni na základě stáří a pohlaví, dávali přednost oblasti s pohyblivými kuličkami. A naplno toho také využívali. Několikrát byli pozorováni, jak využívají váhu svého těla ke kutálení kuliček. Někteří čmeláci to udělali pouze jednou, jiní během jediného dne kutáleli kuličky 44 krát a jeden čmelák to udělal v průběhu studie dokonce 117 krát.

Skutečnost, že se čmeláci k kuličkám stále vracejí a koulejí s nimi, „naznačuje, že je v tom něco přínosného,“ uvádí Galpayage, který poznamenává, že existují jisté známky toho, že se jedná o způsob hraní, neboť shromážděná data odpovídají trendům z dalších výzkumů souvisejících s touto tematikou. Zdá se, že čmeláčí samci si s kuličkami hrají déle než samice, což je vzorec chování pozorovaný u obratlovců. Mladí čmeláci, mladší než tři dny, také kutálely kuličky více než čmeláci starší než 10 dní. To také odpovídá poznatkům o chování jiných živočišných druhů.

„Zvýšená hravost u mladších jedinců by mohla souviset s jejich adaptací na prostředí, ve kterém se ocitli,“ říká Elizabeth Franklinová, behaviorální ekoložka specializující se na sociální hmyz na Cornwall College Newquay, která se na studii nepodílela.

Pravidla hry

 Podle vědeckých měřítek, která částečně vypracoval Gordon Burghardt, etolog z univerzity v Tennessee, by hra měla být dobrovolná, spontánní nebo sama o sobě naplňující. Akt „hraní“ je chování, které nemá žádnou bezprostředně zřejmou funkci, jako je například získávání potravy, obstarání úkrytu nebo páření.

„Tato studie zahrnuje jeden z nejlepších experimentů hraní zvířat, poněvadž pečlivě prověřila všechny tyto ukazatele,“ říká Burghardt, který se na této studii nepodílel.

Během tohoto experimentu čmeláci nikdy za kutálení kuličky nedostali potravu. Mohli se snadno dostat k nektaru a pylu v oddělené místnosti, aniž by museli s kuličkami vůbec přijít do styku. Nikdy se nepokusili kuličku nakousnout nebo k ní přiblížit sosák ve snaze získat sladkou odměnu. Navíc, a to je nejdůležitější, se ke kutálení kuliček vraceli i druhý a třetí den po získání potravy. (Ve volné přírodě se čmeláci vzdalují od květů, které jim nadále neposkytují sladkou odměnu).

Čmeláci rovněž nikdy neukazovali své genitálie, což svědčí o tom, že se nepokoušeli o páření, a kutáleli kuličky všemi směry, což napovídá, že ani neusilovali o to, vyklidit svůj životní prostor, tak jak to někdy dělají.

„Myslím, že ten pohled na čmeláka na kuličce je úžasný,“ směje se Burhardt. „Kdybyste to viděli dělat jiný druh zvířete, bez problémů byste to nazvali hrou.“

Je to bzukot

Burhardt se domnívá, že hra je komplexním souborem chování, který se u mnoha zvířat vyvinul nezávisle na sobě a který může mít pro jejich vývoj řadu funkcí.

Podle výzkumu provedeného na primátech, je u tvorů, kteří potřebují k získání potravy jemné motorické dovednosti, pravděpodobnější, že si budou hrát s předměty, a čmeláci skutečně provádějí působivé kousky, aby otevřeli květy a získali nektar či pyl, a postupem času se v těchto pohybech zdokonalují.

V tomto konkrétním experimentu se ale čmeláci v manipulaci s kuličkou nezlepšili, ani nedosahovali vyšší rychlosti - což je další náznak, že to dělají jen pro radost. Budoucí výzkum by však mohl odhalit, zda jsou čmeláci, kteří si s kuličkou často hrají, obratnější v manipulaci s květinami.

Vědci se nicméně stále rozcházejí v názoru na to, zda má hraní si jako takové dlouhodobý adaptační přínos.

„To je otázka za milion dolarů a není to proto, že bychom se ji nesnažili zodpovědět,“ říká Wolf-Dietmar Hütteroth, výzkumník z Lipské univerzity v Německu, který se zabývá chováním octomilek a na tomto výzkumu se nepodílel. „Proč to dělají a jaký to má přínos? Jakou adaptivní hodnotu má toto chování?“

Pokud je jedinou záminkou pro hraní zábava, znamená to, že by si vědci měli začít pokládat otázku, zda má hmyz city a nakolik je vnímavý.

„Myslím, že důkazy jsou zcela jasné a poukazují na mnohem bohatší svět pocitů a na schopnost nejen trpět, ale také se z věcí radovat,“ říká Lars Chittka, vedoucí laboratoře pro výzkum včel na Queen Mary University a autor knihy The Mind of a Bee.

Výzkum také prokázal, že octomilky je možné vylekat a raci dokáží být úzkostliví. Bližším prozkoumáním hry můžeme lépe pochopit způsob, jakým hmyz vnímá svět. Tato zjištění vlastně doplňují předchozí výzkum Chittkovy laboratoře, který již prokázal, že čmeláci mohou prožívat něco jako pozitivní emoce a optimismus: sladká pochoutka může pozitivně změnit emoční stav včel, a ty se poté snaží odměnu získat rychleji nebo se rychleji vzpamatují z leknutí.

„Je to velmi poučné, dokládá to, že my, lidé, jsme pouze jednou z mnoha uvažujících, radujících se a strádajících bytostí,“ říká Chittka.

Zdroj: National Geographic, překlad: Pavla Doucková, korektura: Nela Otáhalová