Andrew dokumentuje život hospodářských zvířat: „Navštívil jsem peklo na zemi.“

Andrew dokumentuje život hospodářských zvířat: „Navštívil jsem peklo na zemi.“

Přihlížet kastraci jen několik dnů starých selat a slyšet jejich pronikavý nářek je šokující. Podobně dramatický zážitek je vidět, jak jsou novorozená telata násilím odebrána svým matkám. Březí prasnice, držené v miniaturních porodních kotcích, jejichž jediným úkolem je porodit, kojit a znovu porodit. Lišky chované v drátěných klecích a usmrcené elektrodami zasunutými do tlamy a konečníku… „Je to děsivé, ale zároveň schválené současnými zákony o chovu zvířat,“ říká Andrew Skowron, aktivista a fotograf, který na svých fotografiích zachycuje život hospodářských zvířat.

  • Andrewovy fotografie nenechají nikoho chladným. Šokují, děsí, vyvolávají soucit a lítost.
  • Jeho fotografie používají organizace bojující za práva zvířat po celém světě. Jeho svědectví z návštěv průmyslových farem nedávno vyšla knižně v díle HIDDEN: Animals in the Anthropocene, o kterém jsme nedávno referovali v článku Fotografové na srdceryvných snímcích zachytili vykořisťování zvířat na celém světě.  
  • Nejdůležitější v mé práci je získat ten nejlepší a nejdůvěryhodnější materiál, který odhaluje skutečnou realitu farmy. Většinou fotografií, které jsem pořídil, jsem těmto zvířatům dal poslední sbohem,” říká.

Jak dlouho se věnuješ fotografování hospodářských zvířat a co tě k této formě aktivismu vedlo?

Andrew Skowron: Aktivismu za práva zvířat jsem propadl před několika lety, když jsem v pubertě cítil potřebu vzbouřit se realitě, která mě obklopovala. Povědomí o tom, co je na venkově „normální” přístup k chovu zvířat, které jsem jako dítě měl a které bylo utvářeno častými návštěvami na venkově, se časem se stalo nepřijatelným. Tenkrát jsem ale vůbec netušil, co mě čeká a co v blízké budoucnosti uvidím na průmyslových farmách.

krava transport hoveziFoto: Andrew Skowron

Udělal jsem pár životních rozhodnutí, která vedla k tomu, že se mi podařilo naplnit určitá profesionální očekávání, fotografování mne dokázalo živit a já se fotografii začal věnovat profesionálně. Po několika letech, kdy jsem pracoval jako fotoreportér, jsem měl dostatek zkušeností a schopností pracovat v jakýchkoli podmínkách. Začal jsem se zabývat sociálními problémy, snažil jsem se zviditelnit problémy sociálně vyloučených lidí. Zároveň jsem věděl, že zvířata jsou na tom, co se nespravedlnosti týká, ještě hůř. Rozhodl jsem se jim naplno věnovat tím, co umím nejlépe - focením. Odešel jsem ze své práce v médiích, nějaký čas jsem spolupracoval s Open Cages, ale moje fotografie používají organizace po celém světě. Věřím, že ze všech způsobů komunikace, je fotografie nejschopnější ovlivnit příjemce. Právě obraz zůstává v naší hlavě a opakovaně nás rozlítostňuje a bolí. To mě motivuje, díky této reakci mám totiž příležitost ukázat pravdu, kterou chovatelé skrývají.

Vzpomeneš si na své první setkání se zvířaty na farmě? Kde to bylo a jaké emoce to v tobě vyvolalo?

Na první zkušenost nikdy nezapomeneš. Byl jsem ohromně zvědavý a zároveň se bál. Bylo to na liščí farmě. Uprostřed noci jsem spatřil plot a slyšel štěkot lišek, úpěnlivě vyly. Udělalo to na mně velký dojem. Do té doby jsem lišky viděl jen v pohádkách pro děti nebo když mi něco zrzavého přeběhlo přes cestu.

liska kozesinaFoto: Andrew Skowron

Tenkrát jsem se poprvé setkal se smutnou realitou kožešinových farem. V očích uvězněných zvířat, chovaných pro kožešinu, jsem viděl smutek a rezignaci. Smutek a rezignaci ve jménu lidské chamtivosti a touhy po zisku. Zvířata, která jsou odsouzená ke smrti ještě před narozením. Jejich celý a jediný svět je drátěná klec, která neměří ani jeden čtvereční metr. A tento svět byl lidmi vytvořen jen proto, aby poskytoval příjem chovatelům bez trochy empatie, pro které liščí kůže nic neznamená - je to zisk, co se počítá. Stačilo asi čtvrt hodiny za zdí této farmy, abych pochopil, že to, jak jsem dnes poprvé přelezl plot, bylo jako kdybych podepsal smlouvu a zavázal se, že budu v boji za práva zvířat pokračovat. Postupem času nabralo vše na obrátkách, a tak v tom pokračuju dodnes. Po několika letech jsem se na to místo vrátil, brána byla zavřená, klece prázdné a zarostlé. Farma už neexistovala a zůstaly jen vzpomínky. Vzpomínky, které z paměti nelze vymazat.

Co cítíš, když zaznamenáváš, co se na farmách odehrává?

Především velkou motivaci a ochotu jednat. Tato práce mi umožňuje ukázat veřejnosti utrpení zvířat, které systém schvaluje a chovatelé pečlivě tají. Když pracuji, snažím se potlačit svou empatii, abych byl vůbec schopný ustát takové množství emocionálních obrazů. Myslel jsem si, že jsem ztratil emoce a začínám být znecitlivělý, ale dospěl jsem k názoru, že je to prostě můj bezpečností ventil, který zavírám, aby pro mne práce byla snesitelnější. Fakt je, že můj to-do list na farmě je dost jednoduchý: přijít, fotit, rychle se rozhodovat a odejít. Emoce a dojmy ke mne přichází až potom. Já osobně si uvědomím, co jsem viděl, až když sedím před monitorem a procházím pořízené fotografie. Stává se, že balancuji mezi disociací, odpojením se od sebe a emocionální nas*aností a nejsem schopný to přijmout. A ano, se*e mě, že vykořisťování zvířat část společnosti schvaluje.

slepice vejce Andrew SkowronFoto: Andrew Skowron

Pokaždé, když vidím nějaké tvé fotky, jsem v šoku. Dá se zvyknout na to, co vídáš? Jak se s tím vypořádáváš? Většina lidí ani netuší, odkud jejich večeře nebo kožich pochází…

To je typická reakce většiny lidí, kteří tuto realitu raději nevidí a nechtějí si přiznat pravdu. Je to pohodlnější, nemusíme pak měnit svá rozhodnutí a nevědomostí ospravedlňujeme to, co se zvířatům děje. Spotřebitelé jsou zvyklí vídat pestrobarevné reklamy se šťastnými zvířaty nebo maso na pultech v obchodech, ale realita života hospodářských zvířat je úplně jiná, než jakou nabízejí reklamy na produkty masného a kožešinového průmyslu. Je to prostě zákon trhu: čím míň toho spotřebitel ví, tím vyšší jsou zisky.

A jestli se dá na takové obrazy zvyknout? Myslím si, že na utrpení zvířat si člověk nemůže zvyknout. A hlavně by ani neměl. Nejdůležitější v mé práci je získat ten nejlepší a nejdůvěryhodnější materiál, který odhaluje skutečnou realitu farmy. Většinou fotografií, které jsem pořídil, jsem těmto zvířatům dal poslední sbohem. Jen zřídkakdy se mi podaří je vyfotit i příště. Umírají záhy, jsou to hrdinové jednoho obrazu.

Jak se vyrovnávám s utrpením? Řekl bych, že každý aktivista, který pracuje s podobným materiálem, se naučí s utrpením vyrovnávat po svém - vyvine si obranný mechanismus, který mu umožní vyrovnat se stresující realitou průmyslových farem. Pokud v sobě necháme emoce doutnat, často vybuchneme v nejméně očekávaných okamžicích, to pak ovlivňuje nejen vztahy s blízkými, ale i celkové vnímání každodenního života. Pro mě je tím protijedem možnost strávit čas se zachráněnými zvířaty a občas si popovídat s terapeutem. Je to poměrně osobní problém a často bývá velmi náročné se s ním poprat. Naučil jsem se ho čím dál tím víc přiškrcovat a zkrátka nepodléhat negativním emocem.

kastrace selat Andrew SkowronFoto: Andrew Skowron

Co tě zatím nejvíce šokovalo?

Vyber si jakýkoliv druh hospodářských zvířat a povím ti o daném chovu hned několik šokujících věcí. Přihlížet kastraci jen několik dnů starých selat a slyšet jejich pronikavý nářek je šokující. Škoda, že na fotce nejde zachytit zvuk. Podobně dramatický zážitek je vidět, jak jsou novorozená telata násilím odebrána svým matkám. Březí prasnice, držené v miniaturních porodních kotcích, jejichž jediným úkolem je porodit, kojit a znovu porodit. Lišky chované v drátěných klecích a usmrcené elektrodami zasunutými do tlamy a konečníku… Slepice nosnice, které v přeplněné hale farmy snáší nepřirozené velká vejce v takovém množství, že to pomalu ničí jejich tělo. Tohle všechno je děsivé, ale zároveň schválené systémem a současnými zákony o chovu zvířat.

porodni klece prasnice Andrew SkowronFoto: Andrew Skowron

Když budu mluvit za sebe, tak můj žebříček nejstrašnějšího utrpení vyhrála prasečí jatka na předměstí Bangkoku v Thajsku, kde se celý postup porážky naprosto odchyloval od veškerých norem. Řekl bych, že jsem navštívil místo, které by se dalo nazvat peklem na Zemi. Když jsem odtamtud odcházel, šel se se mnou rozloučit buddhistický mnich s úsměvem od ucha k uchu a děti, které si na jatkách hrály jako na hřišti. 

V naší domovině mne nejvíce šokoval pohled na lišku, která se pokoušela vykousat díru v kleci a dostat se na svobodu. Byla asi v půlce, když najednou padla vyčerpáním a hladem. Mám bohužel takové tušení, že se tento můj žebříček ještě několikrát změní.

porazka prasete thajsko andrew skowronFoto: Andrew Skowron

A co majitelé nebo zaměstnanci farem, které navštěvuješ? Nemají problém s tím, že fotografuješ, jak se u nich zachází se zvířaty?

Každý tu realitu vnímáme odlišně. Pro chovatele je to normální a je to navíc posvěcené zákonem. Podle nich nedělají nic špatného. Zvířata jsou pro ně komoditou, kterou využívají k dosažení co nejvyššího zisku. Často říkám, že jejich empatie postupně mizí s tím, jak tloustne jejich peněženka. U zaměstnanců jde zase o jiný problém. Často jsou oni sami obětí. Obětí ekonomického vykořisťování. Zaměstnanci pochází z okolních vesnic nebo se jedná o migranty. Farmy jsou pro ně jediným místem, které jim umožňuje uživit rodinu. Pracují za minimální mzdu a jsou levnou pracovní silou, podle toho je s nimi i zacházeno.

Má práce je zajímá. Bývají zvědaví, nápomocní, někdy si vylévají smutek nebo frustraci. Nedělám nic špatného, ukazuji pravdu. Zbytek nechávám na tom, kdo mé fotografie spatří. Jaké závěry z toho vyvodí? Pokusí se změnit svůj přístup? Nechají ho chladným nebo před nimi raději zavře oči? 

kravy vazne ustajeni andrew skowronFoto: Andrew Skowron

Některé pořízené fotografie před nimi úmyslně skrývám, je to takový můj akt občanské neposlušnosti. Vycházím z předpokladu, že pokud je povoleno týrání zvířat, je mým právem zasadit se o to, aby se realita tohoto týrání dostala na veřejnost.

Všiml sis, že by se v průběhu let něco změnilo ve způsobech zacházení se zvířaty? Vidíš světlo na konci tunelu?

Jak léta plynou, lidé si opravdu více uvědomují, že zvířata trpí. Nejspíš to ovlivňují i trendy - zajít si na jídlo do veganské restaurace je in - a je to samozřejmě plus, protože zvířata mají z tohoto trendu prospěch. Obrovskou část práce vykonávají organizace, zabývající se právy zvířat. Vedou kampaně, zasazují se o systémové a právní změny ve výrobě potravin a lepší životní podmínky pro zvířata. Pokud se spotřebitelé vědomě rozhodnou, výrobci se budou muset přizpůsobit. Je tohle ale cesta ven? Zvířata mohou žít v lepších podmínkách, ale stále budou zabíjena a i nadále se s nimi bude zacházet jako s komoditami.

Je nutné položit si otázku, jak můžeme život zvířat na průmyslových farmách změnit k lepšímu a zda je to vůbec možné. Není možné to změnit ihned. Světlo v tunelu zhasne pokaždé, když je postavena další nová a větší farma, když politici v tichosti zamítnou změny vedoucí k lepší ochraně zvířat a když interní předpisy společností utopí i poslední zbytky empatie. Velkou naději ale slibuje pokrok ve výrobě umělého masa a jeho univerzální dostupnost. Technologického pokroku si lze všimnout také v módním průmyslu: návrháři a jednotlivé značky se od přírodní kožešiny začínají odvracet. Řekl bych, že podobnou revoluci čeká i výrobky z kůže - stále přibývají alternativy, které ji jsou schopné úspěšné nahradit.

liska boj o svobodu kozesiny andrew skowronFoto: Andrew Skowron

Maso některých zvířat je dražší než jiných. Je s těmito zvířaty, vzhledem k hodnotě jejich masa, zacházeno lépe?

Nedávno tu byla snaha zavést systém, který by maso hodnotil podle toho, v jak dobrých životních podmínkách zvířata žijí. Cílem zemědělské politiky Evropské Unie je podporovat malé farmy a odměňovat ty, které se zvířaty lépe zachází: mají třeba o trochu více prostoru nebo přístup k přirozenému světlu. Navzdory všem těmto snahám ale také končí na jatkách, a to je potřeba si uvědomit. Věřím koneckonců tomu, že už jen to, že společnost začíná o takových požadavcích mluvit, je obrovský úspěch. Vždyť produkce živočišných výrobků byla od nepaměti zaměřena pouze na maximalizaci zisků na úkor utrpení zvířat. Díky tomu vznikli brojleři - kuřata chovaná na maso. Těmto kuřatům stačí pár týdnů života na to, aby byla „dostatečná a vhodná” na porážku. Před pouhými pár desítkami let byla tato zvířata několikanásobně menší. Brojlerům způsobuje rychlý růst mnoho zdravotních problémů. Kosti nejsou schopné únést tak velkou váhu a lámou se a často toto tempo růstu nevydrží ani jejich srdce. Chtěl bych podotknout, že v nejlepších podmínkách žijí koně a krávy. Ve srovnání s takovými kuřaty mají mnohem lepší životní podmínky, i tak jsou ale po celý život předem odsouzeni k zabití.

Maso nejím už přes 2 roky, mimo jiné i díky podobným fotkám, jako jsou ty tvoje. Věříš, že se jednoho dne stanou velké průmyslové farmy minulostí?

Musím tomu věřit. Kdybych v to nevěřil, neměl bych žádnou motivaci dělat to, co dělám. Cítím se opravdu naplněný, když se na farmu vrátím a zjistím, že už neexistuje. Že přežívá už jen v mých vzpomínkách naplněných smutkem. Prázdné a zpustošené zbytky farmy jsou pozůstatkem a připomínkou toho, čeho jsou lidé schopni. Doufám, že se tyto koncentrační tábory pro zvířata stanou nechvalně známou historií a budoucí generace tato zvěrstva jednomyslně odsoudí.


Andrewa a jeho práci můžete sledovat na jeho webových stránkách adrewskowron.org. Pokud byste mu rádi pomohli bojovat za práva zvířat, můžete ho sledovat na Instagramu, Facebooku nebo Twitteru a sdílet jeho příspěvky se svým okolím.

Zdroj: NOIZZ.pl, Překlad: Pavla Doucková, Korektura: ink

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Vytisknout  

Podpořte Soucitně

 

Související články

Fotografové na srdceryvných snímcích zachytili vykořisťování zvířat po celém světě
Zpověď pracovnice jatek
Příběh slonice
No Internet Connection