Autorka: Jack Monroe (odkaz na blog)
Překlad: Matěj Dostál
Žádné nesehnatelné přísady, žádné složité recepty, žádná krutost: veganské jídlo je levné, dostupné, a naprosto lahodné.
Foto: Susan Bell/Penguin
Letos jsem Silvestra oslavila jen s pár přáteli a s dětmi. Vyžahla jsem poslední sklenku ginu, o půlnoci si zatancovala v obýváku, popletla jsem slova v novoroční písničce, a objala a zulíbala všechny okolo. Spát jsem šla s vědomím, že to byl na dlouhou dobu můj poslední gin, a taky můj poslední šunkový koláč: takhle si nějakou dobu už z kopýtka nevyhodím.
V Novém roce jsem vstala se třemi předsevzetími: končím s pitím, přecházím na veganství a začnu běhat. Veganská jídla jsem zvládala vařit už dávno, dlouho před vydáním své první kuchařky, protože ve starých zlých časech, kdy jsem přežívala z opožděných a pozastavených sociálních dávek, bylo maso a mléčné výrobky často prostě příliš drahé, na rozdíl od jejich vlídnějších protějšků. Po posedlém zkoumání alternativ jsem vařila jsem fazole a čočku pro bílkoviny, a získávala vápník a železo z balíčků mraženého špenátu a zlevněné brokolice.
Ještě jako dítě jsem jednou oznámila rodičům, že chci být vegetariánkou. Jako citlivé, výstřední dívce, knihomolce, mi rodiče odvětili: „Neblázni. A dojez tu pečeni.“ A to jsem taky udělala, s ohledem na rodiče, kteří těžce pracovali, abychom si takové večeře mohli dovolit.
Přestat jíst maso jsem se v průběhu posledních let pokoušela několikrát, ale vždycky jsem se k němu nakonec vrátila jako narkoman. Balíčky slaniny ze supermarketu, konzervy se sardinkami, pečené kuře. Přímo pro tyhle noviny jsem psala recepty, ódy na prejt a na hrůznou velikonoční králičí polévku. Dívám se zpátky a snažím se nelitovat. Nakonec, jsem součtem všech svých rozhodnutí zkušeností. Nehodlám se vyžívat ve spravedlivém sebemrskačství za to, že jsem splnila zadání a napsala receptový sloupek. Dělala jsem svou práci tak, jak byla.
Před pár týdny jsem si pročítala staré vydání 50 úžasných indických kari od Camellie Panjabi jako bych četla román, což dělám s kuchařkami často. Předmluva o indické filosofii a jídlu byla fascinující. Moji stálí čtenáři vědí, že kari je moje nejoblíbenější záležitost, a chtěla jsem se vrátit na začátek a pořádně prostudovat historii a filosofii indické kuchyně, ne jen o koření a pomalém vaření cibule. Bažila jsem pochopit jídlo, které tak strašně miluju.
Foto: Jack Monroe
Podle Panjabi indickou kuchyni nejvíce jednoznačně ovlivnila ájurvéda, starý indický systém medicíny. „Maso má v sobě sílu násilí a negativní emoce jako strach a nenávist … nemá v sattvické stravě místo.“
A takhle, bez žádných násilných videí, bez statistik a šokujících taktik, pro mě Panjabi tiše nakreslila do písku hranici. Sama jsem pochopila: ten nepříjemný pocit, vina, závislost, vzrušení z balíčku slaniny v lednici, ty sliby, že tenhle bude už poslední. Chovala jsem se jako závislák, bez zájmu o ty, kterým ubližuju. Jen si znovu užít ten svůj pomalu pečený bůček, kuřecí Caesar salát, vývar z kostí. Byla jsem s přáteli, kteří se neomezovali, hecovali mě. Potřebovala jsem s tím seknout.
A já s tím sekla.
Mému vaření to vdechlo úplně nový život, opravdové orgie barev, chutí a lahodnosti. Smažené pikantní fazole k houbovému rogan joshi, květák na kari s tarkari černými fazolemi. Jehněčí jsem v samosách nahradila houbami a bramborák ze sladkých brambor v čočkovo-zeleninové omáčce je úžasná pochoutka. Sepisuju teď třetí kuchařku (a načínám už čtvrtou), a i když není striktně veganská (protože půlku už mám hotovou), je to úplná rozkoš. Plechovky s cizrnou a sáčky s čočkou jsou moje základní výbava už dlouho, a vzrušuje mě to dobrodružství tvořit z nich nové recepty. Po vyškrtnutí masa a mléčných výrobků ze seznamu si teď můžu dovolit luxusní přísady, se kterými jsem nevařila už léta: sem tam pytlík černé rýže nebo dokonce červenou quinou. Nakoupeno mám dvakrát tak rychle, protože můžu v supermarketu vynechat většinu regálů, a přitom můj vozík nebyl nikdy tak různorodý a lákavý.
Když mě minulý týden přátelé pozvali na oběd a bylo to kuře, uvědomila jsem si, že jsem se o svém veganském zaujetí přes všechno to blogování a instagramování zapomněla v reálu zmínit přátelům, na kterých záleží. Přátelství převážilo nad kuřetem, které už bylo upečené v koláči, a dostala jsem lekci, že musím lidi o svých sklonech varovat předem.
„Odkud bereš bílkoviny?“ ptají se lidi. Z cizrny, čočky, hub, hrášku a z fazolí. Železo z rajčat v plechovce, zelí, oříšků, semínek, fazolí a celkově z luštěnin. Vápník ze zelí, kadeřavé kapusty a z ostatní sytě zelené listové zeleniny. „Nechybí ti vajíčka?“, zeptal se někdo na Twitteru. Ani ne. Když peču, nahradím je banánem nebo jablečnou šťávou, nebo octem s kukuřičnou moukou v lívancích. Jasně, míchaná vajíčka jsou skvělá, a jedla jsem je, a bylo to fajn. Teď už je nechci, a je to fajn taky. (recept na míchaná tofíčka zde - pozn. red.)
Někteří veganští kamarádi (a online skupiny) se snaží přesvědčit své přátele k veganství sdílením hrozivých fotek a videí. Dostala jsem nějaké agresivní zprávy na Instagramu, když jsem sdílela starý recept na grapefruitový tvaroh, ve kterém bylo pár vajec. Tyhle věci jsem vařívala. Nebudu předstírat, že ne, nebo mazat všechny masité pokrmy z blogu (i když k většině nakonec navymýšlím veganské alternativy, protože vařím, abych jedla, a můj blog podle toho vypadá).
Pokud nežijete v jeskyni, víte, že kvůli paštice foie gras jsou kachny nuceně přecpávány neuvěřitelným množstvím zrní, aby jim ztučněla játra. Víte, že malí kohoutci jsou zaživa házeni do mixéru. Možná jste nevěděli, že v přírodě by normální druh slepice snášel 12 vajec za rok, ale šlechtěné slepice jich snáší 300. Ale nebudu vás znechucovat vědou. Z mojí zkušenosti nikomu nezmění názor, když na něj někdo křičí, že se mýlí. Hodlám lidi povzbuzovat k veganství tím, že vymyslím levné, dostupné a výborné recepty. Žádné nesehnatelné suroviny, žádné komplikované recepty, budu prostě dělat to, co doteď, jen bez té slaniny.
Svoje nové martensky (boty) vyhazovat nebudu, ani super sexy motorkářskou bundu, ani těsné kožené kalhoty, které byly v kurzu v roce 2013 - ale nebudu už kupovat nové. Teď už ne. Nebudu posílat videa s násilím na zvířatech, nezruším odběr Bleecker Burgeru, ale uvidíte ode mě odteď o hodně víc kari. A svět s víc kari může být vždycky jen ku prospěchu.
Zdroj: The Guardian, Překlad: Matěj Dostál
