Pražská žižkovská hospoda Belzepub je známá nejen svou punkovou atmosférou, ale traduje se o ní, že má ty nejlepší burgery v Praze. V posledních letech si štamgasti mohli povšimnout narůstající veganské nabídky a od ledna 2020 jde již o zcela veganský podnik. Jak a proč k tomu došlo? Na tuto a další otázky jsme se zeptali Daniely a Rosti.
O vás dvou vím, že jste se dali na veganství už před nějakými sedmi lety. Proč jste přešli na čistě veganský provoz až letos?
D: Ten hlavní důvod byl v tom, že celý Belzáč byla hodně štamgastská hospoda. Byli lidi, co sem chodili každý den. Svého času se tu scházely různé subkultury. A bylo to dost specifické prostředí.
R: O tom byla celá ta hospoda, o těch lidech, co sem chodili, o těch štamgastech. Kdybychom sem přišli a řekli, „hele, my jsme objevili Ameriku a my nebudeme jíst mrtvoly a nebudeme podporovat znásilňování a nebudeme jíst ovulace a vy to pojďte dělat taky,” tak by se nám samozřejmě všichni hned vysmáli.
D: Taky šlo o to, abychom to tady udrželi. Před sedmi lety ta doba byla úplně jinde a celá veganská komunita nebyla tak velká, takže jsme se museli přizpůsobit. A kromě toho jsme tu chtěli mít nápravnu masožroutů, kteří by do veganské restaurace jinak nešli.
R: Řekli jsme si, že budeme lidem ukazovat, že to jde i jinak a že jim postupně budeme nabízet ty alternativy, ukazovat jim to a prostě jim to vysvětlovat. A to jsme dělali. Co šlo, to jsme dali okamžitě do vegan verze. A pak jsme různě experimentovali třeba s pátky bez mléka.
Proč pátky? A jak na tuhle změnu reagovali lidé?
R: V pátek míváme nejvíc narváno. A když už tady ti lidi byli, tak ten veganský smažák zkusili a šlo to. Spousta lidí si toho ani nevšimla, že tam je veganský sýr.
A byly i nějaké pozitivní reakce?
D: Jo, to nám sem teď chodí kluci na smažák, co nejsou vegani, a slyšela jsem je říkat „hele, zkus toho smažáka, oni ti vegani to mají fakt dobrý.” A častou reakcí je: „Ono je to fakt dobrý, to chutná jak sejra.” Můžeme to těm lidem říkat x let, ale dokud to neochutnají, tak tomu nevěří.
To je pravda. Můj konvenčně se stravující táta na váš smažák také nedá dopustit. Jaká je vlastně historie Belzepubu? Kdy jste začínali?
D: Bylo to roku 2005. Tady miláček už tady na Žižkově jednu hospodu měl a během studií na Vysoké škole hotelové si odjel do USA vydělávat jako popelář a prodavač zmrzliny, aby si vydělal na otevření hamburgrárny.
R: Nechtěl jsem hospodu, ale jenom stánek, tehdy teda s masovými burgery, protože o veganství jsem neměl ani páru.
D: A když byl v té Americe, tak mu zavolal člověk, co tu tenkrát vedl hospodu…
Belze odměny pro štamgasty:
? Každý 10. burger zdarma (se speciální vizitkou dostanete razítko za každý burger, který si koupíte, a za 10 razítek máte burger zdarma, tzn. 10% sleva na burgry pro stálé zákazníky)
? Belze tričko pro oslavence (každý předem ohlášený oslavenec dostává jako dárek tričko s Belze jménem)
? Drink za pohled (pošlete pohled z výletu, dostanete pivo nebo limo)
? Jídlo za fotku (vyfoťte zajímavou kompozici s naším jídlem a označte nás. Pokud fotku vybereme a použijeme jako příspěvek na našich profilech, dostanete od nás jídlo)
R: Já jsem tu býval štamgast. Byla to moje nejoblíbenější hospoda z celého Žižkova.
D: A volal mu s tím, že to chce dát pryč. Takže z plánu na hamburgrárnu se stalo to, že musel zachránit svoji srdcovku.
R: Ono to bylo tak, že jsem na to sehnal peníze, na to odstupné, které pořád ještě nemáme splacené za těch 15 let, co jsme tady dlouho.
Teď o trochu víc rozumím tomu pečlivému vztahu s ostatními štamgasty. Že jsi byl jedním z nich.
R: Ano, přesně tak. Já jsem to tady převzal jako jeden ze štamgastů.
D: Já jsem taky tady začala. To jsme se ještě neznali. Já jsem přijela do Prahy s tím, že Belzáč = nejlepší hospoda, tak jsem sem chodila. My jsme se vlastně seznámili tady, takže já jsem taky byla takovej štamgast.
R: Ale postupem času ti štamgasti začali odpadávat. Jeden se odstěhoval, další mají rodiny… Tak jsme se začali víc zaměřovat na lidi, co sem aktuálně chodí. Už kvůli přežití.
Jak jste na tom dlouhodobě z finančního hlediska? Vyděláte si něco?
R: Tady je to celé nonstop balancováním na hraně existence. Třeba účetní nám spočítala, že máme 36 korun na hodinu, ale to samozřejmě nejde takhle počítat.
Jak je to možné?
D: Takhle to v hospodách prostě je. Pak jde o to, kde si vezmu to manko, které tam vzniká. Běžně se to dělá tak, že se sdírají zaměstnanci. U nás si zaměstnanci vydělávají podstatně víc než my a je to o tom, že si jsou schopni odnést i tři tisíce za den.
R: Ten základ je v tom, zní to možná směšně, ale my to tady chceme mít jako rodinný podnik. Chci tady hlavně vytvořit to prostředí pro lidi, aby sem chodili rádi a aby je to bavilo. Protože mě by taky nebavilo sem chodit s lidma, se kterýma se na sebe mračíme.
D: Jsme Belzefamily.
R: Tady je to nastavený tak, že i zaměstnanci vidí, že to tady nemáme tak, že bychom seděli s rukama v klíně a je tady honili jako hadr na koštěti. Cílem je, abychom měli spokojeného zaměstnance.
D: A pak jsou tady ty rozvozy. Rozvozové firmy jsou super, protože nám to udělalo super reklamu, ale tam jde o to, že oni si za to berou vysokou provizi...
R: ...z prodejní ceny! A ty nemůžeš dát vyšší cenu než máš tady.
D: Další možnost, jak snižovat náklady, jsou suroviny. Pro nás je důležité, aby byly suroviny stoprocentní. Můžeme se třeba pochlubit za studena lisovaným bio řepkovým olejem, který je pro vegany ideální. Není tam žádný slunečnicový olej, ale fakt jen ten nejlepší.
R: U nás je ta sojanéza v podstatě zdravá. (smích)
Co z nabízeného si děláte sami a co nakupujete?
D: My jsme se snažili všechno dělat domácí a ve chvíli, kdy přišel Beyond, tak nám to vzalo vítr z plachet, protože jsme najednou zjistili, že nemá cenu se tady s něčím patlat, protože je jasné, že je za tím kapitál a je za tím spousty vývoje.
R: Beyond burger tu prostě neudělám.
D: I nadále nabízíme domácí burgery, které jsou mezi vegany oblíbené, ale kdybych to nabídla karnistovi jako maso, tak se mi vysměje. Takže když vím, že je něco stoprocentní, tak to ráda koupím a podpořím. A je dobré, že jsou to férové firmy, protože řeším i etickou stránku těch firem. To znamená, že nepodporujeme třeba Nestlé.
R: Výroba našich placek zabere 4h denně. To samé platí pro hranolky. Řekli jsme si, že si holt radši některé věci, o kterých víme, že jsou dobré a kvalitní, radši koupíme, než se v tom utopit.
Ale stejně toho pořád vyrábíte dost. Např. všechny ty omáčky, že?
D: Až na pár položek je vše vlastní výroby. Ale pokud něco můžu sehnat ve skvělé kvalitě od poctivého výrobce, nemám s tím problém.
Aha, takže třeba housky máte také domácí?
D: Ano, ty byly mezi prvními. My jsme tenkrát zjistili, že se nedají sehnat veganské housky, že tam mají živočišné éčko. A pak jsme zjistili, že Country life dělá housky.
R: Ano, nějaké multicereální. Ale byly moc tvrdé.
D: Drolí se a není to prostě to dobré sladké pečivo na burger. Takže jakmile jsem skončila ve škole, tak jsem nastoupila do pekárničky a každý den peču housky.
Na závěr by mě ještě zajímalo, jak jste se vůbec dostali k veganství.
R: Já jsem to vždycky měl tak, že když jsme jezdili na techno, tak mě vždycky bavily ty vege a vegan věci. Třeba když byl sojový guláš, tak jsem si vždycky dal radši sojový, protože mě to prostě bavilo, zajímalo mě to. Nikdy jsem to neměl tak, jakože „maso, maso!”, že bych odmítal ochutnávat. A pak si pamatuju, že jsme dostali k mým třicetinám od kamarádů letenky do Maroka, tak jsme letěli do Maroka.
D: Já jsem tam odmítla jíst maso, protože mi to přišlo nechutné.
Jakože skladování?
D: My byli klasičtí masožrouti. Ty nechceš vidět, co to je. Nechceš vidět celou mrtvolu. Takže tam byla mrtvola, smrdělo to a nebylo to o tom, že si koupíš balíček ze supermarketu.
R: Prostě celý ten styl, tak to pak prostě nechceš. A když jsme byli v Casablance poslední den, tak jsme vešli do takového hodobóžového hotelu a já jsem si dal nějaké kuře.
No a už na letišti… Když jsem se vrátil, musel jsem brát endiarony a když to trvalo asi měsíc a už jsem fakt nevěděl coby, tak jsem zkusil půst. A to bylo to, co mi najednou zabralo. Proto jsem se začal víc zajímat o stravu a fungování těla celkově.
A pak přišla žena najednou s takovou otázkou: „Co kdybychom nejedli maso?” Tak já na to řekl, vždyť jsme stejně měli maso naposledy u našich o Vánocích. Tak jasně, nebudeme jíst maso. Načež jsme se začali o ty věci zajímat. A tehdy tady jeden z našich štamgastů, jedinej vegan, kterého já jsem do té doby znal…
D: ...byl to sociolog Vojta Pecka, který napsal třeba ten článek Pohled do propasti...
R: ...a ten nám dával odpovědi na naše otázky. Třeba co je špatného na vejcích. Nebo jsem se ho ptal, jak to dělá s rohlíkama, když v nich může být sádlo, a on mi odpověděl, že když má možnost si to zjistit, tak si to zjistí, a když si není jistý, tak to radši nejí.
Potom jsme se ženou odjeli na dovolenou do Itálie a přesně si pamatuju, jak to tam ve mně bobtnalo a jak jsem si procházel v hlavě scénáře, jak by to mohlo fungovat.
Finální kapka pro mě byla, když jsme byli v Rimini na pláži, kde žena potřebovala net a nešel roaming, tak jsme hledali wifinu. A teď jsme objevili, že u moře bylo nějaké delfinárium, které už je dnes mimochodem mimo provoz. A u toho šla chytit wifina. Tak jsme tam potmě seděli, žena řešila internety a já tam seděl a popíjel.
A najednou v tom delfináriu začali hrát na závěr vystoupení Wonderful world, kde je „I see skies of blue” a „friends” a já tam sedím a říkám si, kdybych byl ten delfín a vyskočil hodně vysoko, tak bych viděl to moře. A v tu chvíli se mi vybavila jedna z scéna z knížky Padělal jsem dolary, ve které autor popisuje, jak projížděl dobytčákem z hlaváku a skrz škvíru viděl na Žižkov a říkal si, támhle jsem si hrával, támhle jsem trávil dětství”. Tak jsem si na to vzpomněl a říkal jsem si, „ještě je to takovej kousek od toho, aby na to mohl koukat“. Takže jsem se strašně nas*al na tenhle ten zku*venej svět a říkám, mámo, a já už nebudu jíst ani vajíčka, už tady ty m***y podporovat nebudeme! A ona na to, tak jo! A tak jsem se stal veganem.
A jak to bylo u tebe?
D: Já jsem vyrůstala v čistě masožroutské rodině. Babička celý život pracovala v masně a jedno z mých prvních slov bylo “maťo”. Takže maso bylo v každém jídle, prostě klasická karnistická rodina. Když jsem dospívala, tak jsem byla kolem lidí, kteří byli různí punkáči a byli vegetariáni, ale nikdy mi nikdo nebyl schopen vysvětlit, proč to dělá. A vlastně až potom, když jsem se dostala do Prahy, což bylo v roce 2008, tak jsem zjistila, že existuje nějaká Svoboda zvířat, pak jsem narazila na Soucitně a začala jsem si číst všechny ty články a nejvíc na mě zafungoval ten ukázkový rozhovor s odpůrci rostlinné stravy.
To jsem si četla a říkala jsem si, tak mezi tyhle ty lidi se nikdy v životě nechci zařadit, takové řeči já přeci nikdy nemůžu mít! Přesně mi tam vyskočil ten rozpor, co ti lidi mají. A začala jsem si zjišťovat různé psychologie, ale hlavně jsem se stala veganem kvůli ekologickým důvodům, protože ve chvíli, kdy jsem zjistila, že celá Amazonie padá kvůli našim steakům a kolik je vlastně vody za jedním kilogramem masa, tak to byl pro mě ten hlavní argument. Že tady miliarda lidí nemá přístup k pitné vodě a k jídlu. A my jsme schopni za rok vykrmit nějakých 60 miliard zvířat, to je pro mě něco, přes co nejede vlak.
A potom, když jsem viděla muže, že ta jeho cesta k tomu taky vede, tak jsem se inspirovala. Když byl ten článek na Soucitně Pracoval jsem v jatkách, už maso nejím, tak tenkrát jsem si to přečetla a úplně jsem se rozbulela, že tohle nejde, že toho nemůžu být součástí. A přidaly se i etické důvody pro veganství…
Je ještě něco, co byste chtěli našim čtenářům vzkázat?
Koronavirus nás zastihl ve fázi nového rozletu. Díky neutuchající síle naší Belzefamily jsme zvládli být celý nouzový stav v provozu každý den. Díky rozvozu jsme byli schopni podnik udržet. Mnohokrát děkujeme všem, kteří na nás po celou dobu mysleli a pomohli nám krizi zvládnout.
Chystáte nějakou novinku, na kterou bychom se mohli těšit?
Právě máme za sebou uvedení novinky. Během krize jsme navázali spolupráci s firmou Mana. Vyvinuli jsme speciální housky a poskládali 4 druhy hamburgerů, které svým nutričním složením odpovídají standardům výrobce Mana a jsme jediná restaurace, ve které už můžete ochutnat ManaBurger. Teď budeme pokračovat v práci na našem menu, do kterého opět budou přibývat klasická knedlíková i jiná jídla v rostlinné verzi. A od září se můžeme těšit na další provozní novinky. Děkujeme za rozhovor, moc si této možnosti vážíme. Užijte si léto.
Díky moc za rozhovor a ať se daří!
Autorka: Tereza Vandrovcová, Korektura: ink, Fotky: Belzepub
