Autor: David Macfarlane
Překlad: Ian Mikyska
Kdybych se nad tím, co se vám teď chystám říct, předem důkladně zamyslel, možná by to působilo jako vychloubání. Ale tak to nebylo. Svůj život vegana jsem začal skoro náhodou, tak, jak bych všem doporučil začít ten jejich.
Na Vánoce se mi stalo to, co se mi stává každý rok: nenakoupil jsem dárky.
Jednou nebo dvakrát jsem zažil ten trapný okamžik u vánočního stromečku – všechny dárky jsou již otevřeny a je zjevné, že žádný z nich není ode mne. Snažím se tomu vyhnout, a někdy, pokud mám pocit, že se blíží nutnost nějakého veřejného přiznání, přemýšlím rychle. Tak to bylo i s veganstvím. Vletělo mi to do hlavy. Dárky byly sotva rozbalené, když jsem vyhrkl svůj spontánní nápad: sdělil jsem své třicetileté dceři, která je poctivou vegankou, že mým dárkem pro ni je, že budu půl roku veganem já. Že to zkusím.
Nebál jsem se, že slib nedodržím. Nehledě na to, jak lákavý byl Stilton, steak či kýbl kuřecích křídel, věřil jsem, že zůstanu u svého tofu a mandlového mléka. Na slibu otce dceři není nic lehkovážného, stejně tak jako není nic lehkovážného na rozhodnutí mé dcery dělat přesně opak toho, co by si přál průmysl živočišného zemědělství.
Když si Caroline přečetla ranou pracovní verzi tohoto článku, bála se, že lidé nebudou dost rozhněvaní. Ne, že by byla cholerik – vlastně právě naopak. Ale jsou věci, u kterých Caroline věří, že se kvůli nim stojí za to rozčílit. Vztah lidstva k přírodě je jedním z nich. Ze své zkušenosti vím, že když se naštvou lidé, kteří to běžně nedělají, stojí za to si je poslechnout. Takže nebylo přípustné, abych slib porušil – ne tento slib, ne této dceři. „Zkusit to“ znamenalo šest měsíců jíst čistě veganskou stravu a následně se rozhodnout, zda bude toto odhodlání dlouhodobé.
Caroline gesto ocenila. Z jejího pohledu to byl bod pro stranu dobra – přestože nikdy o svém rozhodnutí nevedla kázání, ve svých důvodech měla vždy velmi jasno. Vegani jsou obecně toho názoru, že čím více jich na světě bude, tím lépe pro svět. A to je jedna z věcí, na kterou si člověk musí u veganů zvyknout: mají pravdu.
Můžete vést nekonečné diskuze o tom, zda jsou lidé od přírody masožravci. Můžete mluvit o historii chovu hospodářských zvířat i etnických kulinářských tradicích. A ano, možná, že tenhle způsob stravování, při nemž je třeba doplňovat B-komplex vitamíny, které mi má dcera koupila na Štěpána (spolu s pixlou veganského proteinového prášku) by našim předkům s jistotou nezaručil přežití a vývoj.
Jistě, to je vše pravda.
Ale když jsem si začal načítat informace, abych věděl, do čeho se pouštím, zjistil jsem dvě skutečnosti, které jsou pro mne nyní důležité. Za prvé: rostlinná strava spotřebuje ve srovnání s stravou založenou na masu, drůbeži a mléčných výrobcích šestinu úrodné půdy. Za druhé: za pár let, až to – klepu na dřevo – konečně došoupu k šedesátce, bude na Zemi třikrát víc lidí, než když jsem se narodil. Pokud jde o veganské argumenty, jsou tyto dva – zvlášť, pokud je zvážíme spolu – rozhodující. Skoro se cítím zodpovědný za to, jak z toho jako lidstvo vyjdeme – což je možná proto, že do jisté míry za to zodpovědný jsem.
Jsem muž určitého věku, určité generace, který prožil relativně pohodlný život v poměrně bohaté části prvního světa, což jinými slovy znamená, že jsem šest desetiletí jedl tolik, kolik jsem chtěl, kdykoliv jsem chtěl. Na severoamerické poměry nejsem žádný žrout, což znamená, že na většinu poměrů žroutem jsem. Nepochybuji o tom, že jen v kategorii nepotřebných nočních pizz je má stopa nezanedbatelná. Celé rodiny by mohly žít z toho, co jsem snědl v dospívání, i když ty rodiny by se asi divily, proč musí absolvovat tolik návštěv McDonaldu a Dunkin‘ Donuts.
Takže pojďme jednoduše říct, že jako většina lidí, které znám, jsem už svou stopu na planetě Zemi zanechal, a teď jen přemýšlím nad tím, zda mohu nějak splatit alespoň malou část environmentálního dluhu, který předávám dál. A stejně jako většina lidí, které znám, jsem netušil, jak toho docílit – než jsem se omylem stal veganem.
Funguje mé zažívání lépe, teď, když mám býložravého vrátného? (Funguje.) Mám víc energie? (Mám.) Hubnu? (Hubnu.) Cítím se obecně lépe? (Cítím.) Ale jako důvody pro to se stát veganem mi tato osobní zlepšení připadají poněkud do sebe zahleděná. Recepty, které jsem vyzkoušel – z kuchařek Plenty a Oh She Glows – jsou vynikající a překvapivě syté. Ale vážně. Pokud se mám vzdát kotlety na grilu s kozím sýrem, čerstvou italskou petrželí, česnekem a olivovým olejem, budou pro to muset být lepší důvody, než trochu zhubnout.
Naštěstí je lepších důvodů přehršel. Přispět k udržitelnějšímu světu je jedním z nich. Nebýt naprostý hlupák je další. Odpověď „Protože jsme všichni měli fakt rádi cheeseburgery“ bude znít dost hloupě, až se lidstvo bude zpovídat ze zničení planety.
Naštěstí je lepších důvodů přehršel. Přispět k udržitelnějšímu světu je jedním z nich. Nebýt naprostý hlupák je další. Odpověď „Protože jsme všichni měli fakt rádi cheeseburgery“ bude znít dost hloupě, až se lidstvo bude zpovídat ze zničení planety.
Když jsem Caroline řekl o svém plánu, plácla si se mnou. Ale byla zvědavá: kdy přesně začne mých šest měsíců?
Je jistá část zimy, během které se mi jakákoliv abstinence zdá nemožná. Už tak je to dost špatné. Proč se vzdávat teplé, slané vůně boloňského hovězího vanoucí z kuchyně, když jste museli za ten den třikrát odházet sníh z chodníku? Když venku kvílí únorové vichřice a ze sněhu se stává břečka, proč si odpírat slast brambor Nigela Slatera („křupavé okraje a rozteklé jádro“), jen protože je vaří na tuku z pečínky?
Severská zima, i ta zvláštně mírná, je sama o sobě výzvou, která nabádá k moudrému odložení dalších výzev. Podobně se na to díval Sv. Augustin, i když v trochu jiném kontextu. Učiň mne cudným, modlil se. Ale ne hned teď.
A tak jsem po zimním slunovratu pokračoval jako vždy: Od bílého a červeného masa, šalvěje a nádivky štědrovečerní večeře, přes panenku na Silvestra a vajíčka se slaninou lednové nedělní snídaně, až po grilovaný sýrový sendvič brzkého únorového oběda. Při černých a ledových nocích – většinou okolo druhé hodiny ranní – jsem se zjevoval u mrazáku, abych zjistil, zda je v něm dost čokoládové zmrzliny na to, abych polovinu snědl a nikdo si toho nevšiml.
Jinými slovy, slib mé stravování nezměnil. Až do kolonoskopie.
Kdybyste se mé dcery zeptali, proč je veganka – nebo kdybyste se na to samé zeptali Adama See, jejího stejně vyrovnaného a inteligentního, příjemného, zdravě vypadajícího a nemoralizujícího veganského přítele – její prvotní odpověď by nejspíš byla pokrčení ramen a něco ve stylu „Opravdu to chceš vědět?“
Všiml jsem si, že Caroline často odvádí hovor od toho, proč jí tak, jak jí. Je to kvůli tomu, jak často musí své veganství obhajovat při večeři. To nemusí být z pohledu příjemně plynoucí konverzace právě nejmoudřejší.
„Jedním z důvodů, proč lidé často vegany neberou vážně,“ řekla mi, „je to, že fakta, kvůli kterým jsme se rozhodli pro veganství, jsou velmi nepříjemná.“ A právě díky těmto odmítnutím si vegani myslí (a začínám věřit, že oprávněně), že jsou něčemu na stopě. Vegani poukazují na velké společenské boje minulého století – práva homosexuálů, žen, menšin – která ze začátku musela čelit stejným posměškům, jako nyní vyvolává téma práv zvířat. John Stuart Mill, anglický filozof a politický myslitel, identifikoval tři fáze všech velkých hnutí: 1) výsměch, 2) diskuze a 3) přijmutí. Jak napovídá samotná existence druhé a třetí fáze, první fáze je spíše rétorickým nástrojem, využívaným těmi, kteří tak nějak tuší, že nemají pravdu.
Vegani vědí, jak nepříjemným tématem k večeři mohou obecně přijímané praktiky živočišného průmyslu být. To je také většinou důvodem, proč se stali vegany. Můžete se rychle dostat k příliš barvitým a znepokojivým tématům, než se vůbec začne mluvit o úmyslně zlomených nohách, o injekcích antibiotik a hormonů, o zvířatech nucených žít život, který spočívá jen v dřepění ve svých vlastních výkalech. Reakce mohou být až hrubé – zvlášť, pokud k tomu všichni pojídají telecí játra.
Ale pokud se veganů vyptáte, v duchu opravdového zájmu, a ne v duchu „A co teda kožené boty?“, sdělí vám, že věří, že morálně, eticky, environmentálně, společensky, ekonomicky i co se týče jejich vlastního zdraví je veganství nejlepší volbou.
Jsou pro to ale nějaké důkazy? Dobře, že se ptáte – možná s vidličkou vzácných tournedos Bordelaise umístěnou skepticky před pochybovačným pohledem. A ano, jsou. Vegani umí být velmi přesvědčiví, zvlášť pokud jde o důkazy.
Měli by začít u kácení amazonského pralesa, kde se pěstují obilniny pro hospodářská zvířata. Pokud nejste zrovna jeden z bratří Kochů, není to aktivita, která by se dala s vervou bránit. Anebo by měli vegani přejít rovnou k tomu, že by Spojené státy mohly obilninami, které jsou v současnosti pěstovány pro hospodářská zvířata, nakrmit 800 miliónů lidí? Já vím. Je to překvapivé, že? Také možná nevíte, že hospodářská zvířata a průmysl s nimi spojený vytváří 51 procent skleníkových plynů (pozn. red. nejkonzervativnější odhady OSN hovoří o "pouhých" 14,5 procentech, což je ale pořád více než emise skleníkových plynů z celosvětové dopravy). Nebo že k produkci jediného hamburgeru je potřeba dva a půl tisíce litrů vody? A pokud jste náhodou nekuřák a muž, možná by vás zajímalo, že vegani mají o 16 procent nižší riziko kolorektálního karcinomu.
Seznam je mnohem delší. A přesto je stravování Caroline a Adama považováno za extrém.
Práva zvířat? Jak úsměvné, slýcháváme často. Jak naivní. Což nás dostává zpět k Johnu Stuartu Millovi a jeho první fázi. „Vegan, jo? A kde máš kérky?“
Užívají si slepice života v plastové krabici, kde po zbytek života musí jen snášet vejce? Trpí prasata, když je na jatkách pověsí vzhůru nohama, elektrošokem omráčí a pak nechají vykrvácet?
Zkuste hádat.
Hloupý názor, že zvířata existují v jakési říši vědomí naprosto oddělená od lidí, letěl z okna už s Darwinem. Ne, že by se na to potravinářský průmysl či běžný spotřebitel příliš ohlíželi. Ale co se týče naší zkušenosti s utrpením, je zde mnoho jednoduše pozorovatelných úkazů, které naznačují, že lidé necítí bolest výrazně odlišně od jiných obratlovců. Pokud si chcete představit, jak se cítí tele, když ho cejchují, nebudete daleko, když si představíte rozžhavené železo na své vlastní kůži. Stejně tak uměle vykrmované husy, kterým tlačí několikrát denně jídlo hadicí do krku. Nebo dojná kráva připoutaná na malém prostoru, kde se může sotva pohnout.
Mezi mé oblíbené knížky v dětství patřila série Dr. Dolittle od Hugha Loftinga. Doktor Dolittle, jak si možná vybavujete, dokázal hovořit se zvířaty – a část Loftingova úspěchu stála na tom, že rozuměl tomu, jak moc bychom to všichni chtěli dokázat. Pro dítě je ta představa obzvlášť uhrančivá, protože se zdá tak dosažitelná.
Děti dokáží soucítit se zvířaty, protože vědí, že s nimi něco sdílí. Bohužel to nejsou slova. Ani myšlenky. Ale děti intuitivně tuší, že lidé i zvířata jsou tím, co by vegani nazvali „subjekty života“. Toto vědomí se v průběhu let snižuje, patrně tím, kolik sníme telecího s roquefortovou nádivkou. Neboť to, o čem by nevegani raději během předkrmu nepřemýšleli je, že je nějaká základní rovina zkušenosti, kterou sdílíme s jehnětem, které pojídáme. Je to nepohodlný fakt. Možná nedokážeme mluvit se zvířaty tak, jako Dr. Dolittle. Ale můžeme si alespoň zkusit představit, jak se cítí, když stojí v chodbě plné výkalů potom, co je odtrhli od jejich matek.
Jedna z nejnepříjemnějějších veganských pravd je, že bolest je společným jazykem lidí a mimolidských zvířat. Je to pouto, které nás spojuje, třebaže je to paradoxní.
Debata v tu chvíli není o tom, zda většina zvířat, které chováme pro jídlo, trpí. Samozřejmě, že trpí. Opravdu nelze argumentovat proti, pokud tedy nejste tak mimo, že trávíte plno času přesvědčováním ostatních, že změny klimatu jsou výmysl. Já stavím argument, že zvířata „necítí bolest a hrůzu a trápení tak, jako my cítíme bolest a hrůzu a trápení,“ na stejnou úroveň jako výrok, že „Amerika může být opět skvělá, když postavíme zeď na mexické hranici.“ Určitě existují i hloupější názory, ale musel bych dlouho hledat. Vám mezitím stačí strávit zhruba deset minut na YouTubu a budete adekvátně přesvědčeni o hrůzách jatek, továren na vajíčka a masových mléčných farem. (Varování: chcete-li si dál užívat konzumaci párků, nechoďte tam.)
Daleko míň hloupá otázka je, zda zvířata musí trpět, abychom žili. Anebo lépe, zda musí trpět, abychom my žili lépe, než bychom žili, kdyby netrpěla.
Nejsem filosof. Ale Adam ano. Učí filosofii na Brooklyn College v New Yorku. V dopise svým studentům, který byl publikován v časopise The Walrus v říjnu 2014, předestřel Adam svou pozici jasně: „Věřím, že mám morální povinnost před smrtí co nejvíce snížit míru utrpení na světě.“
Není to filosofie, pod kterou by se podepsala Ayn Randová (pozn. red. antropocentricky zaměřená filosofka). A to je jeden z důvodů, proč mi právě tato filosofie vyhovuje.
Mnohem raději mám myšlení anglického filosofa Jeremyho Benthama, jehož slavný princip užitečnosti spočívá v tom, že správnost každého činu se měří podle co největšího počtu subjektů, které onen čin učiní šťastnými.
Rychle vám dojde, že pokud do Benthamova „největšího počtu“ zahrneme i zvířata, octneme se najednou na velmi tenkém etickém ledě. (Je to vlastně podobně tenký led jako ten, o kterém dumali otroci Thomase Jeffersona, když stále mluvil o tom, jak jsou všichni lidé stvořeni sobě rovni.) V rámci produkce masa, mléčných výrobků a vajec umře na světě šest miliónů suchozemských zvířat za hodinu. To je velké číslo. Ale ne největší. Není ani blízko počtu vodních živočichů zabitých pro jídlo.
Možná, že důležitější než filosofie, která stojí za zvířecími právy, bude pro veganskou snahu právní spor o ně. Soudy začaly pomalu, skoro zdráhavě uznávat, že přechod, o němž mluvil John Stuart Mill, se začíná odehrávat. To proto, že výsměch je málokdy přesvědčivým právnickým argumentem. A protože biblická doktrína lidské nadvlády nad všemi tvory už nemá tu sílu, co kdysi.
Zdá se, že jako společnost jsme u práv zvířat někde na začátku Millovy druhé fáze: teď stojí za to o nich mluvit. A to je šikmá plocha, zvlášť pokud jste dodavatelem v potravinářském průmyslu. Když jednou přiznáte, že zvířata mají právo nebýt každou vteřinu svého života naprosto a úplně ztrápená, je těžké vědět, kam tyto ústupky povedou.
Začalo mi být jasné, že dát si párek je stejně tak politickým činem, jako si párek nedat.
Ale zpět k Benthamovi: je správné zahrnovat mimolidská zvířata do úvah nad nejvyšším možným štěstím? Má kráva, koza, prase, losos nebo zrním krmená slepice z volného výběhu roli v určení Benthamova základního axiomu užitečnosti: že etika každého činu může být zvážena odečtením celkového utrpení od celkového štěstí všech zúčastněných? Bentham, který žil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, se o chovu zvířat vyjadřoval vyhýbavě – připustil, že by mohl přijít den, kdy zabíjení zvířat pro potravu nebude obhajitelné.
O dvě stě let později rozhodně zvířata k jídlu nepotřebujeme (což je něco zcela odlišného od toho, že je jíme rádi, že je chceme nebo je v naší kultuře či náboženství zvykem je využívat). Může tedy být jakékoliv utrpení živé bytosti morálně opodstatněno? Není zbytečné?
Zde nastupují vegani.
Jedním ze základních principů zvířecích práv je rovné zvážení zájmů, které má základ v Benthamově principu užitečnosti.
Ve své knize Practical Ethics (Praktická etika) z roku 1979 australský filosof Peter Singer tvrdí, že pokud chceme dospět k závěru o správnosti nějakého činu, musíme zvážit všechny zájmy činem dotčené, a tyto zájmy vážit stejnou měrou.
Zvýraznění kurzívou je mé, ale myslím, že opodstatněné. Vážit zájmy stejnou měrou patří ke slovům, které mají kurzívu už v sobě – neboť naprosto mění způsob, jakým většina z nás přemýšlí o světě. Zásadně mění náš pohled na vše kolem. Jednoduše řečeno to znamená, že zájem člověka není automaticky nadřazen zájmu krocana. V tomto novém řádu vlastně krocanův zájem zůstat naživu převyšuje neschopnost člověka udělat z kořenové zeleniny něco zajímavějšího.
Jakmile začal tyto etické argumenty zpracovávat můj relativně rozumný mozek (alespoň bych rád věřil, že je rozumný), a když jsem k tomu zvážil dopady na životní prostředí, začalo mi být jasné, že dát si párek je stejně tak politickým činem, jako si párek nedat. Začíná mi docházet, že jde o volbu mezi jasnými protipóly. Buď se můžu přidat k zajímavým mladým lidem, kteří si pochutnávají na čočce, avokádu a pečených batátech, anebo se postavím na stranu mnohamiliardového průmyslu, který dlouhodobě staví své zájmy nad zdraví, životní prostředí, sociální a ekonomickou spravedlnost – a vysoko, vysoko nad zájmy zvířat.
Kolonoskopie představovala příležitost. Což není něco, co byste mohli říci příliš často.
Cílem kolonoskopie je najít a odstranit polypy, které se mohou tvořit na vnitřní straně střev. Polyp se nemusí nutně rozvinout v nádor, ale všechny nádory začínají jako polypy. Pro člověka v mém věku je důležité tuto operaci jednou za pár let podstoupit; zvlášť pokud jeho matka měla rakovinu tlustého střeva. Není to něco, co byste chtěli zažit častěji než jednou za uherský rok. Samotná procedura není nic tak hrozného, zvláště díky skvělým lékům. Ale dva dny půstu a „příprav“, to je něco jiného. Nikdy bych se nechtěl dostat blíž k představě, jak se asi cítí hubice od požární hadice.
Na kolonoskopii jsem šel asi dva měsíce po Vánocích a na výsledcích nebylo nic špatného. Dostal jsem čistý štít. Doktor mi řekl, že mám vnitřnosti čtyřicetiletého, a i když účinky léků už odeznívaly, rozhodl jsem se to brát jako kompliment. Ale stál jsem tam a cítil se prázdný. Prázdný jako vykradená sfinga.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na svůj slib dceři. S trochou váhání jsem připustil, že nadešla ta pravá chvíle.
Časy se mění. Zdálo se mi, že jsem dospěl do bodu, kdy bylo na čase udělat zásadní změnu. A nebo taky ne. Naskytl by se mi v dohledné době další čistý začátek? Ať tak či onak, pro mě to tehdy byla volba: teď, nebo nikdy.
Kromě toho jsem měl obrovský hlad. Rozhodl jsem se, že cokoliv – čímž myslím cokoliv, co pomůže zlepšit stav věcí, který tak zoufale zlepšit potřebuje – bude chutnat skvěle.
A víte co? Chutnalo.
Stále chutná.
David Macfarlane je novinář, dramatik a spisovatel žijící v Torontu.
Zdroj: CObserver, Překlad: Ian Mikyska, Korektura: Hana Tesařová, Redakčně kráceno
