Autor: Richard Benson (The Guardian)
Překladatel: Štěpán Opekar
Portréty stárnoucích zvířat pořízené Isou Leshko jsou poctou tvorům, které až příliš často degradujeme na pouhý kus dobytka – a bolestnou připomínkou naší vlastní smrtelnosti.
„Když jsem s tímto projektem začínala, vystavující galerie vyjádřily obavy, zda budou mít lidé zájem o reprodukce mých fotografií, když působí tak smutně,“ říká americká fotografka Isa Leshko. „Tak jsem na internet nahrála film o své práci. Mou schránku okamžitě zaplavily e-maily s příběhy o stárnoucích rodičích a domácích zvířatech, a když jsem pak své fotografie vystavovala na dalších místech, návštěvníci za mnou chodili v slzách. Nebyla jsem na to vůbec připravena, ale uvědomuji si, že je obtížné hovořit o stárnutí a umírání lidí a zvířat, které máme rádi, a mé portréty lidem umožňují vyjádřit svůj smutek nad ostatními,“ dodává.
Fotografie, které vybrala pro svou knihu Když mohou dožít: portréty starších zvířat ze zvířecích azylů (volný překlad, v češtině zatím nevydáno - pozn. př.), zachycují stará a mnohdy drsnými podmínkami sešlá hospodářská zvířata. Chvíli vám to potrvá, než si uvědomíte, co je na nich neobvyklého – zvířata jsou stará, zatímco většina hospodářských zvířat je odeslána na jatka ještě v mládí (a v mnoha případech už v raném věku).
Foto: Bezejmenný kohout neurčitého věku, zachráněný z velkochovu. Fotografie: © Isa Leshko
Zvířata byla většinou zachráněna z jatek či hospodářských chovů po intervenci úřadů v případech krutého zacházení, a byla přemístěna do jednoho z mnoha zvířecích azylů roztroušených po celých Spojených státech. Některá z nich, jako třeba Buddyho, 28letého koně plemene Appaloosa, věnovali do azylu jeho majitelé, když se o něj již nemohli nadále starat – v Buddyho případě byl důvodem bolestivý zánět oční duhovky, kvůli kterému přišel o obě oči, a vyžadoval tak péči odborníků, aby si s jejich pomocí na slepotu přivykl.
Leshko vyrůstala ve městě, v prostředí italsko-americké dělnické rodiny, a svůj projekt započala v roce 2008 po setkání s Peteym, starým koněm jejího švagra, v rodném New Jersey. Byla v té době profesionální fotografkou, a kůň něčím přitahoval její pozornost, cítila, že ho musí vyfotografovat, aniž by ještě tušila proč. Později si uvědomila, že se jedná o způsob, jakým se může vypořádat s vlastními obavami ze stárnutí a umírání, jejichž podnětem bylo vážné onemocnění její matky.
Foto: 16letá Forest byla spolu s ostatními členy svého stáda zachráněna před plánovanou porážkou na kalifornském ostrově Santa Cruz. Fotografie: © Isa Leshko
Mohlo to být nezáživné vyprávění, ale Leshko zachycuje zvířecí osobnosti stejným způsobem, jako E. B. White ve svých románech
Návštěvou dalších a dalších zvířecích azylů se Leshko ve svém tažení vyhranila. Po setkání s Valentinem, 19letým býkem, se z vegetariánky stala vegankou. Kdyby Valentin nebyl jako tele zachráněn z mléčné farmy, s největší pravděpodobností by byl prodán na telecí či hovězí maso. „Jak jsem se setkávala s dalšími zvířaty,“ uvádí během telefonátu ze svého domova v Nové Anglii, „stávalo se pro mě čím dál tím důležitější, že jsem se zastávala těch zvířat, která neměla to štěstí být zachráněna. Živočišné produkty jsou možná všudypřítomné, ale samotná hospodářská zvířata jsou téměř neviditelná. Doufám, že se lidé po přečtení mé knihy zamyslí nad tím, že tato zvířata nejsou komoditou, ale individuálními bytostmi – že jsou vnímavá a mají jedinečné osobnostní rysy a emoce.“
Foto: Abe, 21letá alpská koza, byla svěřena zvířecímu azylu poté, co se její opatrovník přestěhoval do domu s pečovatelskou službou. Fotografie: © Isa Leshko
Je zřejmé, že masožravcům, kteří se nepozastavují nad současnou bezútěšnou situací hospodářských zvířat, mohou všechny tyto fotografie zaslouženě připadat depresivní či nezáživné. Ale tak to není, protože Leshko do knihy vkládá kus sebe samotné, a popisuje zvířecí osobnosti podobně, jako to ve svých románech činil E. B. White.
Částečně se jedná o příběh ženy, která na začátku ani neví, jak otevřít a zavřít vrata do statku, a která si nakonec osvojí způsoby, jakými zvířata udržet v klidu, aby je mohla fotografovat zblízka (přibližováním se k nim na úrovni jejich očí; poleháváním po jejich boku na kupě sena tak dlouho, jak jen si to situace žádá; nebrat si svou tašku do ohrady, jinak bude snědena).
Kniha je také o postavách jako je Melvin, přátelská angorská koza, či Babs, neskutečně stoický chundelatý osel. V textu jsou popisovány s empatií, v některých případech připomínající knihu J jako jestřáb (v češtině vyšla v roce 2016) spisovatelky Helen Macdonald.
Text díky osobnímu nádechu autorky působí vřele a otevřeně, nikoliv vyčítavě, což se zdá být správným přístupem, chcete-li opravdu „zahájit diskuzi“, jako to činí Leshko.
Foto: Buddy, 28letý kůň plemene Appaloosa, se do azylu dostal poté, co přišel o zrak. Trpěl panickými atakami, kterých se zbavil až po několikaměsíční terapii. Jeho oči byly nakonec kvůli bolestivému zánětu oční duhovky odstraněny. Fotografie: © Isa Leshko
Vyrostl jsem na malé farmě, kde se chovaly krávy, drůbež a prasata, a vždycky jsem měl pocit, že vegetariáni ani zavilí masožravci nedokážou porozumět našemu vztahu ke zvířatům. Nelze popřít, že chovatelé dobytka jsou běžně schopni posílat stovky mladých bytostí na jatka, aniž by je vnímali jako živé individuální tvory. Ale je rovněž pravdou, že mnoho z nich uznává rozdílné povahy chovného dobytka, jímž jsou po léta obklopeni, oceňuje je a těší se z nich.
Moji rodiče si obvykle udržovali tři nebo čtyři starší prasata jako domácí mazlíčky, ačkoliv je tak nikdy neoznačovali. Fotografie bachyně Terezy, která byla v roce 1998 zachráněna z kamionu ve Washingtonu DC, mi připomíná našeho starého kance Championa, kterému bylo umožněno dožít v kotci na slámě, a který zemřel přirozenou smrtí. Otec ho večer po práci občas chodíval drbat na zádech a promlouvat k němu.
Samozřejmě nás uchování těchto několika prasat neučinilo „humánnějšími“ – rozhodně ne z pohledu těch, kterým se úlevy nedostalo. Znamenalo to však, že naše schopnost soucítění byla spíš selektivní, než že by vůbec neexistovala.
Foto: Violet, 12letá samice vietnamského prasete, která se narodila s částečným ochrnutím zadních končetin, se dostala do zvířecího azylu, aby mohlo být postaráno o její speciální potřeby. Fotografie: © Isa Leshko
To je to, co mnozí farmáři mají na mysli, když tvrdí, že ochránci zvířat „nerozumějí“ hospodářským chovům („Jak nás mohou nazývat bezcitnými – vždyť jsem vedle Daisy probděl celou noc!“). S Leshko jsme to probírali – nejsem si ve skutečnosti jist, zda nás to někam posune („Ale mně to připadá, jako bych jedné z mých koček říkal ‚půjdeš na jatka‘, ale druhé ‚ty můžeš zůstat‘!“), ale připomněla mi tolik příběhů z farem, jako je snímek Babe – galantní prasátko či novela pro děti Šarlotina pavučinka, které staví vychytralá starší zvířátka prchající ze zajetí do role hlavních hrdinů.
Leshko začíná pracovat na novém projektu, ve kterém bude dokumentovat okamžik narození zvířat. Bude to náročnější než předchozí projekt, protože „to znamená být v pohotovosti, abych tam stihla dorazit v ten pravý moment“. Dnes už je z ní ale zkušená dokumentaristka, která má slabost pro každou krůtu či kuře spočívající na jejím klíně.
Většina zvířat zachycených v knize už nežije – některá zemřela několik dní poté, co je vyfotografovala, což pro ni bylo obzvlášť těžké. Přátelství, která s nimi navázala, staví na stejnou úroveň jako ta lidská, a vzpomíná na tato zvířata jako na „hrstku těch šťastnějších“, přežívajících dodnes v portrétech, které jí dle jejích slov připomínají, že „stáří je požehnáním, nikoliv prokletím“.
Richard Benson je autorem knihy Farma: Příběh jedné rodiny z anglického venkova (volný překlad, v češtině zatím nevydáno - pozn. př.).
Zdroj: The Guardian, Překladatel: Štěpán Opekar, Korektorka: Monika Zápotocká
