Seznamte s novopečeným veganem Seanem. Sean se stal veganem po tom, co naložil 40 krav na kamion směřující na jatka. Přečtěte si jeho příběh.
Po skončení školy jsem se přestěhoval ze svého rodného Německa do Irska, kde jsem začal pracovat na mléčné farmě. Tu práci jsem miloval, naučil jsem se pečovat o zvířata, pást dobytek, pracovat s různými zemědělskými stroji, a hlavně jsem si užíval ten pobyt na čerstvém vzduchu. Byla to ekofarma, kde se chovaly krávy na mléko, ale i další hospodářská zvířata včetně prasat a ovcí - jejich trus jsme používali k zúrodňování půdy a ovce spásaly trávu. Můj běžný den vypadal tak, že jsem vstával brzy ráno, abych podojil krávy, pak jsem šel nakrmit telata a prasata a poté, v závislosti na ročním období, jsem buď pracoval s traktorem, opravoval ohrady nebo vodil zvířata na pastvu. Na farmě jsme zpracovávali všechno sami. Z čerstvého mléka jsme vyráběli jogurty a sýry, z jehňat jsme udělali jehněčí kotlety, z prasat klobásky a z býků byly steaky a mleté hovězí.
Nebyla to vždycky snadná práce, třeba taková kastrace býků obřími kleštěmi, znehybnění čtyřtýdenních telat, když jsme jim upalovali rašící rohy rozpáleným železem nebo odebírání narozených telat od matek. Ale na to jsme pokaždé rychle zapomněli, byl to přece „koloběh života“, něco, co se zkrátka dělat musí.
Po odchodu z farmy jsem šel studovat přírodní vědy na vysokou školu a po promoci jsem si našel práci v oblasti ekologie. V té době jsem pořád jedl maso, mléko a mléčné výrobky. Kupoval jsem vejce z volného chovu, bio hovězí a vepřové. Stravoval jsem se eticky, nebo jsem si to aspoň myslel. Pak přišla nová pracovní nabídka – místo na mléčné farmě v Austrálii, v jednom z největších australských chovů, který čítal 1500 krav. Platové podmínky byly skvělé, byl to kariérní posun a také příležitost přestěhovat se do Austrálie. Na nabídku jsem hned kývl a do týdne jsem nastoupil. Vůbec jsem ale nebyl připraven na to, co mě tam čekalo.
Tisíc dvě stě krav se dojilo třikrát denně, což vyneslo 30 tisíc litrů mléka za den. Areál velkochovu byl obrovský – jenom na úklid dojírny a přilehlých venkovních prostor se spotřebovalo 40 tisíc litrů vody denně.
Hned první den jsem šel pomáhat s odrohováním 150 mladých býčků. Dali nám na to jen ostré nože. Byla to těžká práce, z děr po rozích stříkala krev proudem. Když jsem přikládal nůž k rohům, zvířata se zoufale snažila uniknout ze sevření. KŘUP. Na ten zvuk, když se nůž zařízl do kořene rohu, jen tak nezapomenu. Toho dne jsem skoro dal výpověď, ale nakonec jsem vydržel.
Foto: Jo-Anne McArthur / Animal Equality
Zřetelně si vybavuji začátek období telení. Každý den se narodilo několik telat, do 24 hodin je zaměstnanci sebrali z pole, naložili do přepravníku a odvezli je do dojírny, nikoli do ohrady pro telata. Mnohé krávy – matky za hlasitého bučení následovaly svá telata, jiné se projevovaly agresivně vůči svému okolí, některé vystrašeně utekly. K oddělení krávy a telete docházelo až v dojírně. To proto, že krávy mají přirozený instinkt vracet se tam, kde naposledy viděly své tele. Tím pádem se pak krávy vracejí do dojírny, kde mohou být podojeny a zaměstnanci farmy je nemusí nahánět po polích. Nářek matek po telatech trval obvykle tři dny, než nakonec ustal. Některé krávy byly tak zoufalé, že překonaly několik elektrických plotů a vrat, jen aby se dostaly k ohradě pro telata, ráno jsme je nacházeli, jak spí kousek od svých ukradených telat.
Foto: Jo-Anne McArthur / Animal Equality
Další zkušeností byla inseminace, základ fungování každé mléčné farmy jakékoli velikosti – krávy se musí uměle oplodnit, aby produkovaly mléko. Plodná nebřezí kráva je za normálních okolností v říji každé 3 týdny. Velké mléčné farmy používají ke standardizaci cyklu krav tzv. systém řízené inseminace. To znamená, že všechny krávy dostávají umělé hormony, aby byly připravené k oplodnění ve stejnou dobu.
Jelikož jsem na vysoké škole studoval biologii, inseminace mě velmi zajímala, a tak jsem se přihlásil na kurz inseminačního technika. Třídenní seminář se skládal z jednoho dne teorie a dvoudenní praxe. Inseminace spočívá v tom, že člověk vsune krávě levou ruku co nejhlouběji do rekta, až skrze stěnu rekta cítí děložní čípek. Pak se vloží dlouhá pistole s býčím spermatem krávě do vagíny, pomocí inseminační pistole se do dělohy vpraví malé množství spermatu. Po těch dvou dnech, kdy jsme to na znehybněných kravách zkoušeli, mnohé z nich krvácely z konečníku a byly silně vystresované. Bylo nám řečeno, že je to jedno, jelikož to jsou krávy určené na porážku a další den jdou na jatka.
Foto: Jo-Anne McArthur / Animal Equality
Ale teprve další den nastal ten zlom, po kterém jsem se stal okamžitě veganem. Přijel jsem na směnu jako obvykle, na odpoledne byl objednaný kamion, který měl na jatka odvézt 40 krav určených k porážce. Když dojné krávy přestanou produkovat mléko – nejčastěji proto, že už nezabřeznou – jdou hned na porážku. Ve velkochovu naší velikosti se běžně posílalo na jatka 30–40 krav měsíčně. Už jsem za sebou měl nakládání několika kamionů, takže jsem čekal, že to půjde hladce jako obvykle.
Kamion dorazil až před setměním, krávy čekaly celý den v ohradě. Když jsem pro ně šel, abych je začal odvádět na poslední cestu, byly v klidu a potichu, některé ležely a přežvykovaly trávu, jiné stály a čekaly. Jak jsem je vedl po rampě do kamionu, uvědomil jsem si, že sociální vazby, které si mezi sebou vytvořily, budou dnes večer zpřetrhány a krávy čeká krutá smrt. Když jsem zavřel dveře za poslední krávou, naposledy jsem se na ně podíval – dívalo se na mě čtyřicet párů vystrašených očí, jako by věděly, co je čeká. V té chvíli mi došlo, že posílám na smrt 40 cítících, společenských, milujících a inteligentních bytostí. Poprvé v životě jsem si uvědomil, že všechno, co jsem dosud považoval za normální, je ve skutečnosti jeden velký klam. Nikdy jsem nic podobného necítil. Náhle jsem pochopil, že všechny bytosti chtějí zůstat naživu a žít život bez strachu a ubližování.
Foto: Christabelle (Animal Actionist Ltd)
Po několika měsících jsem opustil mléčný průmysl nadobro, ale ještě předtím jsem udělal jeden dobrý skutek. Na farmě jsem si našel kamarádku. Byla to tichá, drobná kravička plemene Jersey, jednou jsem jí dokonce pomáhal při porodu telátka, které jsem jí potom vzal. Chtěl jsem jí to vynahradit. Jedno dne jsem ji viděl na seznamu krav určených na porážku, protože její dojivost klesla pod 5 litrů mléka za den. Vykoupil jsem ji od farmy za cenu, kterou nabízel řezník. Vyvedl jsem ji ze stáda, sundal jsem jí obojek a ušní známku – konečně byla volná. Za pár týdnů pro ni přijelo auto s přepravníkem, její vstupenka do nového života. Christabelle nyní spokojeně žije s dalšími zachráněnými zvířaty na farmě pro hospodářská zvířata Happy Hooves blízko Perthu v Západní Austrálii.
Už je to přes rok, co jsem veganem. Za tu dobu jsme já a má přítelkyně přivedli k veganství několik lidí a dál pokračujeme v informování lidí o praktikách živočišného průmyslu.
Odkazy:
- Více o Christabelle najdete ZDE
- Přispějte na péči o Christabelle: Happy Hooves Farm Sanctuary
- Více o farmě: Happy Hooves Farm Sanctuary on Facebook
Zdroj: Vegan Australia, Překlad: Hana Tesařová
