Autorka: Natalie Portman
Překlad: Tereza Vandrovcová, Jakub Mlynář
Kniha Jíst zvířata od Jonathana Safrana Foera mě po dvaceti letech vegetariánství proměnila ve veganskou aktivistku. Vždycky jsem se ostýchala kritizovat rozhodnutí druhých, protože nesnáším, když mi totéž dělají ostatní. Často bývám vyslýchána kvůli svému vegetariánství (např. “A co když příjdeš na to, že mrkev taky cítí bolest? Co budeš jíst potom?”)
Také jsem se bála toho, že si budu připadat, jakože vím vše lépe než někdo jiný - historicky dost nebezpečný postoj (často mi říkají, že "Hitler byl taky vegetarián, víš?"). Nicméně tato kniha mi připomněla, že některé věci jsou prostě špatné. Možná se mnou ostatní nebudou souhlasit, že zvířata mají osobnost, nicméně dnes již velmi dobře zdokumentované mučení zvířat je nepřijatelné, a negativní dopady na životy lidí, které Foer ve své knize popisuje a kterých jsem si dříve nebyla vědoma, jsou všeobecně závažné.
Cena, kterou lidé platí za velkochovy - ať už jde o ohrožení života pracovníků na jatkách, nebo o ekologické dopady masové produkce zvířat - je ohromující. Foer podrobně popisuje, jak se do vzduchu rozprašuje velké množství prasečích výkalů, které způsobují závažná respirační onemocnění, jak dochází k rozvoji nových bakteriálních kmenů v důsledku nadužívání antibiotik u hospodářských zvířat a kde se berou počátky epidemie prasečí chřipky - ve velkochovech.
Kapitolu o zvířecích výkalech jsem přečetla nahlas dvěma kamarádkám - jedna je z Iowy a má astma, druhá je ze Severní Karolíny a nemůže jíst ryby z místní řeky, protože je do ní vypouštěn živočišný odpad, jak je v knize popsáno. Nikdy se doopravdy nezamyslely nad souvislostmi mezi životním prostředím a jídlem. Příběh o zvířecích velkochovech na ně měl větší dopad, když si uvědomily, že jsou ničeny jejich vlastních dvorky.
Foer ovšem nejodvážněji popisuje to, jak konzumace zvířat znečišťuje nejen naše dvorky, ale také naše přesvědčení. Připomíná, že naše jídlo symbolizuje to, v co věříme, a že jídlem sami sobě i ostatním svá přesvědčení dáváme najevo: katolíci mají svaté přijímání, v němž jídlo a pití zastupuje tělo a krev. Židé při pesachu používají slanou vodu, aby si připomněli hořké slzy otroků. A Američané během Díkůvzdání prostřednictvím succotashe a porážky vyprávějí vlastní mýtus o stvoření: jak se poutníci od domorodých Američanů naučili tuto zemi obdělávat a přivlastnit si ji.
A protože i jídlem předáváme svá přesvědčení našim dětem, což je téma, kterým Foer začíná, ptá se, jaké příběhy chceme svým dětem vyprávět prostřednictvím jídla?
Pamatuju si, že nás jeden profesor na vysoké škole vyzval, abychom se zamysleli, co budou naše vnoučata považovat za zpátečnické myšlení a chování naší generace, tak jako jsme teď šokováni misogynií, rasismem a sexismem, které byly běžné ve světě našich prarodičů.
Snažil se nás přimět, abychom ve svém chování i v chování společnosti hledali prvky, které by se měly změnit. Průmyslový chov zvířat bude jednou z věcí, na které se budeme dívat jako na pozůstatek méně rozvinuté doby.
Myslím, že Foerovo etické zpochybnění správnosti konzumace zvířat je odvážné nejen proto, že je to nepopulární, ale také někdy považováno za zženštilé, ukvapené či dětinské. Nicméně Foer nám připomíná, že být mužem a člověkem znamená hlubší uvažování než jen "chutná mi to, proto to dělám". Kritizuje přístup, prosazovaný třeba v knize Michaela Pollana Dilema všežravce, jenž má více co do činění se zdvořilostí vůči spolustolovníkům než držení se svých vlastních ideálů, který by byl absurdní, kdyby byl použit na jakékoli jiné názory (např. znásilnění je podle mě špatné, ale když to potěší mé hostitele, pak budiž).
Nicméně nejdůležitější je Foerova role mírotvůrce, když spojuje obě strany diskuze o konzumaci zvířat v jejich způsobech uvažování. Obě strany říkají: My nejsme oni. Ti, kteří se zdržují konzumace zvířat argumentují: Nemusíme procházet tímtéž jako oni - nejsme oni. Jsme schopni vytvářet rozdíl mezi tím, co jíst a co nejíst (Američané jedí krávy, ale nejedí psy, Hindové jedí kuřata, ale nejedí krávy atd.). Jsme schopni brát ohled na mysl i bolest ostatních. Nejsme oni. Zatímco ti, kteří konzumaci zvířat ospravedlňují, říkají stejnou věc: My nejsme oni. Jejich bytí si nezaslouží si mít stejnou hodnotu jako my. Nejsou my.
A tak nám Foer skrze knihu Jíst zvířata ukazuje, že všichni přemýšlíme stejným způsobem: My nejsme oni. Ale klade nám naléhavou otázku: jak si definujeme, kdo jsme?
Zdroj: The Huffington Post (18. 3. 2010)
Pozn. Soucitně: Tento článek jsme se rozhodli přeložit u příležitosti vydání českého překladu knihy Jíst zvířata (Eating Animals) od Jonathana Safrana Foera (zajímavý rozhovor s překladatelkou najdete zde), která herečku Natalii Portman po 20 letech vegetariánství (v roce 2009) inspirovala k přechodu na veganství. V roce 2011 se Portman na chvíli (během těhotenství) stala opět vegetariánkou a do stravy zařadila vejce a některé mléčné produkty, nicméně záhy se k veganství vrátila a v roce 2012 uspořádala veganskou svatbu.
_medium.jpg)