Všude na světě zvířata mizí z lidských životů. Jsou zoologické zahrady pomníkem tohoto mizení, jak někteří tvrdí, nebo je to s nimi složitější? Zoo je svět v malém, ve kterém se zrcadlí svět reálný.
Autor: Marco Stella
Odedávna jsme jimi byli, žili jsme jimi, nenáviděli je a milovali, byla naším životem a smrtí, myšlením i emocí. A pak zmizela. Řada autorů, prvním z nich je asi anglický spisovatel, malíř, básník i nedoceněný filosof John Berger, tvrdí, že příběh novověku by šel vyprávět také jako příběh o tom, jak z lidských životů, každodennosti i myšlení začala postupně mizet ostatní zvířata, až zmizela zcela. Člověk nakonec zůstal sám, uprostřed světa, který si přál mít a který si vytvořil, ve světě člověka a pro člověka, kde pro něco tak znepokojivého a nejistého, jako jsou zvířata, není místo. Stala se společensky marginalizovanou menšinou, skupinou na okraji, opovrhovanou, skrytě či zcela otevřeně technologicky likvidovanou, beztvarou skrumáží vydanou na milost svým pokořitelům, na druhé straně skupinou, které se staví rezervace či „živá muzea“, jsou předmětem organizované ochrany a lítosti, slouží svým pánům k pobavení a k potěše. Po boku ostatních „Jiných“ se tak řada tvorů ocitla na okraji zájmu i existence.
Podobně jako u marginalizovaných lidských skupin i ona neurčitá, zvenku utvořená skupina tvorů, které jsme si navykli říkat „zvířata“, děsí a zároveň fascinuje svou podobností v jinakosti. Až překvapivá evropská neschopnost a neochota přijmout odlišnost jinak než jako synonymum pro ďábelskou nápodobu a pitvoření (vezmeme za vděk případem Židů, nebo z mimolidských tvorů vzpomeňme třeba opice, tradiční ikonografický symbol ďábla), podřadnost (víceméně všechny mimoevropské kultury a v rámci představy člověka jako „pána tvorstva“ také vše živé, co není člověkem) či jistou formou postižení (dodnes slýcháme o zvířatech blahosklonně jako o „hloupých lidech“, „mladších bratříčcích“), která v minulosti nabývala různých podob, ve 20. století našla svůj výraz právě v úplném vyloučení zvířat.
Čtenář může jistě namítnout, že průměrná znalost živočišných druhů, zvláště těch exotických, bude dnes u většiny populace mnohem vyšší než třeba před sto či sto padesáti lety, ať již vlivem školního vzdělání nebo médií. Že dnes chováme mnohem víc domácích mazlíčků než kdy jindy. Nebo že přece jsme každý den doslova zahrnuti stovkami a tisíci reprezentací zvířat, které nám nabízejí kdeco, od kukuřičných lupínků přes své vlastní maso až po utopie neposkvrněné přírody kdesi v exotických dálkách v podobě přírodopisných dokumentů. A co teprve takové zoologické zahrady! Tam se přece zvířat, se kterými je možno se setkat, skrývá na stovky a tisíce!
Význam jinakosti
Pokusme se však nahlédnout problém z jiného úhlu – znamená umět pojmenovat okapi nebo tapíra a poznat je na obrázku totéž co znát je? Je ten tvor, který s vámi sdílí životní prostor, má vlastní oblíbené kosmetické studio, osobního venčiče, lékaře a nezřídka i psychoterapeuta skutečně tím, co si představíte, když se řekne „zvíře“? I různé „malé rodinky“ (párek křečků, tři gupky v akváriu) tvorů obývající naše domácnosti obvykle postrádají prostor, žijí izolováni od ostatních organismů, v prostředí s kontrolovaným klimatem, krmeni umělými krmivy, sexuálně deprivovaní a bez možnosti pohybu a úniku. Jak ve své eseji Why look at animals? (Proč se dívat na zvířata? 1977, česky vyšlo v souboru O pohledu, 2009) píše již zmíněný John Berger, je „…toto onen materiální proces, který stojí za truismem toho, že domácí mazlíčci se podobají svým pánečkům a paničkám. Jde o tvory žijící životem svým majitelů.“ Ani tito pololidé obvykle nenesou onu jinakost, kterou by s sebou „zvíře“ mělo nést. Ani zahrnutí často až démonicky pololidskými-polozvířecími reprezentacemi, od Myšáka Mickeyho po, ve své podstatě děsivé, prasátko obdařené lidskou mimikou z reklamy na jakýsi grilovací nátěr na vepřové není tím, co si obvykle představíme pod „setkáním se zvířetem“.
Řada studií upozorňuje na individuální úrovni na nutnost mít nějakého svého „significant Other“, nějaký svůj protějšek, který nám dává pocítit jinakost a vůči čemu můžeme stanovovat své vlastní hranice. Je pozoruhodné, že spolu s mizením zvířat se, minimálně v myšlení i praxi 20. století, rozmělnila i definice člověka a zároveň její hranice expandovaly tak, že se pokusy o vymezení staly neuskutečnitelné a zbytečné. Tím, že jsme ztratili svůj protějšek, od kterého nás dělí neprostupná stěna jinakosti a neporozumění, dost možná ztrácíme i důležitou část nás samotných.
Obsese zrakem
Zvířata vymizela z našeho každodenního života. V první polovině 20. století vyklidili koně potichu své místo v ulicích a byli nahrazeni mechanickými „obdobami“. Dnes jsou v evropských městech pouze součástí pouličního spektáklu, před sto lety se jejich populace mohla počítat jen na starém kontinentě na desítky milionů. Města byla hygienickou reformou „očištěna“ od chovu užitkových domácích zvířat. Ta zvířata, která navzdory postupující „sanitarizaci“ městského prostoru zůstávají, jsou obecně považována za rušivý element, škůdce, havěť. Každý přece ví, že setkávání se zvířaty je vymezen určitý prostor.
A tímto prostorem je právě zoo. Městská, veřejně přístupná zoologická zahrada v podobě, jakou ji známe dnes, je produktem až 19. století a je bezesporu produktem určité kultury pohledu, kultury dívání se, určitého uskupení praktik toho jak, kdy a proč se na věci dívat. Stejný kořen, který souvisí s novověkou obsesí zrakem, jeho čistotou a nezkresleností (jasně viděné ztotožňujeme z pravdou; považujeme pravdivá fakta za evidentní, očividná, jasná, zřejmá) nacházíme ostatně i u jiných institucí, jako jsou muzea nebo galerie. Vystavují přírodniny a artefakty v co největší zjevnosti a v jasném uspořádání. Starší zoologické zahrady byly i zamýšleny jako jakési živé encyklopedie, jako vzdělávací a také vědecké instituce, kde se městské obyvatelstvo mělo vzdělávat, poznávat živou přírodu dalekých krajů ve stravitelné, pohodlné, náležitě měšťanské formě. Ostatně sám vžitý název „zoologická zahrada“ je odvozen z názvu Gardens of London Zoological Society, tedy zahrad londýnské zoologické společnosti, které se otevřely pouze pro své členy (patřil k nim např. Charles Darwin) již v roce 1828.
Vzdělávací a vědecká funkce zoo tak byla tou první, kterou tyto instituce dostaly do vínku a i své návštěvníky tak učila vědecké kultuře pohledu – pohyb v zoo byl pohybem v encyklopedii, kde jsou jednotlivá zvířata zcela vystavena pohledu kolemjdoucích, jasně oddělená a vymezená tak jako obrázky na stránkách knihy – tomu bylo ostatně podřízeno i uspořádání klecí a výběhů. Vztah návštěvníka a zvířete kopíroval vztah zkoumajícího subjektu a pasivního objektu, který je vystaven pouze „nejčistšímu ze všech smyslů“ – zraku. „Nedotýkati se“, nabádají cedule v zoo. Tento ryze praktický a oprávněný imperativ můžeme číst i jako příkaz k výhradnímu používání novověkem opěvovaného smyslu. Zvíře v zoo se tak mělo stát ryzím objektem vědeckého, zkoumavého zájmu. Nutno dodat, že to byla právě tato objektivace zvířat, která o mnoho desetiletí později vedla i vědecký mainstream k uznání subjektivity zvířat. Současné směry zasazující se o individuální práva zvířat staví z nemalé části právě na výzkumech provedených v zoologických zahradách. Ostatně i počátky měšťanských sentimentů vůči zvířatům, především vůči těm exotickým a ve druhé polovině 20. století nejlépe ve volné přírodě ohroženým můžeme hledat právě v dobře odvedené popularizační práci zaměstnanců zoologických zahrad. Paradoxně jsou to tytéž sentimenty, které se mnohde postavily na odpor proti samotným zoologickým zahradám jakožto institucím domněle „porušujícím práva zvířat“.
Lidé si však v 19. století, stejně jako dnes, nepřáli být vzděláváni – chtěli být za své peníze především baveni. Zoo tak nutně musela obsáhnout i složku zábavy a veřejného spektáklu a její vědecká stránka byla v mnoha případech odstavena na vedlejší kolej. Plíživým způsobem se od dob Carla Hagenbecka, inovátora zoologických zahrad jako komerčních, zábavních institucí, stávají zoo čím dál tím více prostorem zábavy, především pak dětské. Ostatně Walt Disney byl při budování svého prvního zábavního parku inspirován právě „tematickým“ rozdělením zón Hagenbeckova parku u Hamburgu, s tím drobným rozdílem, že se zvířaty v něm již (především z finančních důvodů) vůbec nepočítal. Zdá se, že současná zoo, tažená poptávkou svých návštěvníků a nutností si návštěvníky získat a udržet v konkurenci jiných prostorů zasvěcených zábavě, se často podobá spíše tematickému parku typu Disneyland se všemi jeho separátními „světy“, které jakoby při veškeré své umělé nádheře zvířata už ani nepotřebují. A ve smyslu Jiného, nositele jinakosti, v něm skutečně ani nejsou. Lidé se totiž nechodí do zoo dívat primárně na zvířata – ač byl v historii prostor zoologických zahrad vlastně tvarován pohledem návštěvníka, dnes se zaměřuje, jak se zdá, na všechno, jen ne na vystavená zvířata samotná. Oko pozorovatelovo se otupilo a ze zvířete v zoo sklouzlo kamsi do prázdna.
Pozorování návštěvníků
To poměrně jasně vyplývá i z toho, kdo chodí do zoo a co tam dělá. Po stovkách hodin strávených v zoologické zahradě taktním pozorováním nikoliv zvířat, ale návštěvníků se badateli vyjeví cosi nebanálního a možná znepokojivého – jejich podstatnou část tvoří rodiče s dětmi, přičemž řada z nich je příliš malá, než aby si z návštěvy zoo odnesly jiný zážitek než třeba z galerie, nádraží nebo nemocnice. A zatímco dospělý doprovod si často dopřává veselý regres do dětství a návštěvu tohoto prostoru si náležitě užívá, ratolesti bývají viděným často zklamány. Důvod je celkem prozaický – chlapce v roce 1950 ještě mohl uchvátit slon v zoo, pro chlapce dnešního je tento zážitek ve své podstatě všední a nezajímavý. Jednak slona (stejně jako celou další plejádu zvířat) zná mnohem lépe a takřka pornograficky detailně z přírodopisných dokumentů; zvíře v zoo se pro něj nemůže nikdy vyrovnat půlhodinovému sestřihu tisícovek hodin záznamu, navíc opatřeného poutavým, obvykle tklivým rodinným a také zcela vyfabulovaným příběhem. Se zlepšujícími se technikami záznamu se zvířata na plátně a obrazovce stávají mnohem opravdovější a „lepší“, než ta skutečná (či méně skutečná?) v zoo, která se vyznačují především tím, že v porovnání s těmi na obrazovce nic nedělají. „Zoo mohou jen zklamávat“, napsal John Berger.
Občasnou touhu dotknout se živočišného těla dokonale využívá „plyšový průmysl“, zaplavující děti zkrásnělými a hygienicky úpravnými napodobeninami zvířat, reálných i mytických, žijících i vymřelých, stejně jako je průmysl disneyovek a jejich derivátů seznamuje s ideálními světy antropomorfních zvířat, která na rozdíl od těch v zoo mluví, jsou zábavná, neustále něco dělají a hlavně jim je rozumět, jejich motivace, emoce, vnímání a světy jsou totiž stejné jako ty naše. Kromě aktérů zvířecích show pořádaných v zoo se těmito kvalitami, byť jde o kvality dobře sehraného divadelního představení, kde ovšem herci nechápou své role, nemůže pochlubit žádné zvíře v zoo. Ta, která jsou člověku fylogeneticky tak blízko, že stěna vzájemného neporozumění může být jen velmi tenká, se zase stávají objektem antropomorfizace a často téměř kultu osobnosti – vzpomeňme například různé gorilí celebrity nejen v pražské zoo. Pitvorná lidská maska navlečená na pralesního lidoopa, disneyfikovaná postavička in vivo. Pohled a zájem není určen Jinému, zvířeti, ale pokroucenému člověku.
Betonová džungle
„Nechápu, jak mohou tak smrdět,“ pronesl chlapec v jednom z honosných pavilonů pražské zoo. Nezajímal se ani tak o lidoopy, opice ani o binturonga, jako spíše o architekturu a celkové uspořádání pavilonu, to, jak moc a v čem tato betonová stavba se skleněnou kupolí připomíná džungli, kde pro něj místní obyvatelé byli jen jakýmsi ornamentem na pozadí mnohem zajímavějšího technického řešení či estetické nádhery pavilonu. I tímto způsobem nejsou zvířata v zoo vlastně přítomna.
Pozorovatel stojí v teplém podzimním dopoledni před betonovým venkovním výběrem tygrů. Pruhovaná šelma se prochází nervózně kolem vchodu do vnitřní ubikace a co chvíli se vší silou opře do kovových vrátek. Ač kolem chodí mnoho lidí, tygrovi a demonstraci jeho síly nevěnuje pozornost nikdo, po několika minutách si jej vyfotografuje turistka, oděná ve vkusný šat s tygřím vzorem. Jinak si zvířete nikdo nevšímá. O několik metrů opodál stojí dřevěná socha znázorňující tygra, která slouží i jako dětská prolézačka. Je obsypaná šťastnými dětmi, jejich rodiče je fotí. Uvnitř pavilonu stojí návštěvníci u prázdné vnitřní expozice a čtou si nový informační panel. I tak může tygr (ne)být v zoo.
Již zmíněný John Berger v roce 1977 napsal, že „všude na světě zvířata mizí. V zoologických zahradách vytvářejí živoucí pomník svého vlastního mizení.“ Otázka zní, jak ze zoo (opět?) udělat místa, kde se městský člověk může setkat se zvířetem, zakusit jeho svébytnost a svévoli, naučit se ho chápat jako rovnocenný živoucí protějšek zajímavý nikoliv tím, co umí a čím nás může pobavit, ale samotnou svou existencí. Vyžaduje to jistý typ trpělivosti a úsilí a domnívám se, že v čím větší míře si zoo zachová svůj odborný, vědecký charakter a o co méně se bude snažit splynout se zábavním parkem, tím více bude moci plnit svou již takřka dvě stě let trvající funkci – ukazovat zvířata kvůli nim samotným.
Čtenář může považovat za nevkusné a nečestné psát zdánlivě ve zlém o zoologických zahradách, také o té pražské, ve chvíli, kdy z ní ještě není uklizeno bahno z minulých záplav. Nejsem odpůrcem zoologických zahrad a ani si například na rozdíl od Randy Malamuda a Garry Marvina, autorů skvělé a velmi kritické knihy Zoo Culture (1998), nemyslím, že zoo jsou prostorem promlouvajícím řečí kolonialismu, nacionalismu, rasismu, speciesismu, kapitalismu a konzumní společnosti a dalších zlovolných -ismů 19. a 20. věku. Ano, v minulosti jistě také takto promlouvala. Ale stále jsou to místa, nedílné součásti měst, které mohou plnit svou funkci. Ačkoliv příklad s tygrem může vyznít tragicky, uvědomil jsem si, že lidé v zoo začali číst nové, pěkně ztvárněné informační tabule (ty například za minulého vedení v zoo spíše ubývaly) a tráví u nich (alespoň někteří z nich) mnoho času, někdy i víc než pozorováním živých zvířat. Pokud by se ztratil i zájem o zvířata zprostředkovaný a prezentovaný vědou (byť jde bezesporu pouze o jeden z možných), o „zábavné“ (ve skutečnosti však třeba velmi podstatné) znalosti o vlastnostech a schopnostech živých tvorů, zmizela by i jedna z možností, jak se dotknout jinakosti. Pražská zoo se v tomto ohledu mění, a pokud mohu posoudit, k lepšímu. Prostřednictvím reprezentací, zobrazení, která nás obklopují, se dají silně ovlivnit nejen lidské vědomosti o tom či onom druhu, ale i postoje k němu. Možná že zoo by zase mohla být znovu encyklopedií života, přetisknutou pro 21. století.
Zoo pozpátku
V zaujetí pozorovateli, hledícího na lidi, jak (ne)hledí na exotická zvířata, málem unikla jedna podstatná drobnost. V zoo žije řada zvířat na volno. Jsou to nezvaní, ne však nutně nevítaní hosté, například téměř všudypřítomné kachny divoké. Návštěvníci, hlavně děti, často nejdříve udiveně, pak rozjařeně ptáky různě pošťuchují, kachnám se to nelíbí a občas se po dětech oženou. Setkali se. Setkali se mnohem více než s tichým tvorem s apatickým pohledem, který hledí kamsi za vás přes poškrábané sklo svého „akvária“. Takových setkání a interakcí však každým dnem ubývá. Natalie Jeremijenko a řada dalších umělců, inženýrů a zoologů vypracovaly koncept nazvaný „Ooz“. Název nejen že připomíná „ooze“, tedy kal, bahno, něco, co tak trochu kalí jasnost našeho pohledu a vrací do něj cosi nesterilního, ale je také „zoo“ pozpátku. Jde o sérii projektů založených na vytvoření jednoduchých i složitých rozhraní mezidruhového setkávání, reciprocity a interakce v běžném městském prostředí. Animatronická, dálkově ovládaná husa na jezírku v parku. Světelné pole na hladině řeky Hudson, lákající ryby i lidi. Bar pro lidi a netopýry. Krásné, osvěžující, možná nesmyslné, ale zábavné. Každopádně však umožňující vstupovat do interakcí s těmi zvířaty, jež vytrvala v našich městech způsobem, který je zvláštním způsobem vyrovnaný. Umožňuje znovu se setkat se zvířetem a přitom pocítit jeho jinakost. Zvířata byla a jsou dobrá, jak píše Lévi-Strauss, k myšlení, nejen k jídlu (vegetariáni prominou). Možná je právě jedinečný vztah ke zvířeti jakožto k Jinému tím, co nás samotné dělá lidmi.
Autor je kurátor Hrdličkova muzea člověka PřF UK a vyučující na Katedře Obecné antropologie FHS UK.
