Irská herečka Evanna Lynch, která se proslavila díky filmům o Harrym Potterovi, mluví o tom, co pro ni znamená veganství, a jak se její životní styl proměnil k lepšímu.
Co Tě v životě posunulo k veganství a jak dlouho jsi vegankou?
Na začátek chci říct, že se mi násilí vždy příčilo a jsem na něj velice citlivá. Nemyslím si, že by společnost nebo jedinec nějak profitoval z tolerance násilí. Já v sobě mám takový malý, ale velmi silný hlas, který mi říká “NE”, kdykoliv jsem svědkem nějakého násilí. Jsem za něj ráda a v žádném případě jej nebudu potlačovat netečností. Podpora jakékoliv formy zneužívání zvířat tento můj hlas zeslabuje. Ubližování zvířatům pro mě znamená oddělení od mého starajícího se, soucitného hlasu. Zvířata vidím jako duchovní stvoření, která oproti lidem mnohem více prozřela. Cítím, že kdybych byla schopna přijmout či se přímo účastnit jakéhokoliv zneužívání těchto nevinných, cítících tvorů, tak bych se velmi rychle mohla stát apatickou vůči... vlastně vůči všemu. A to je dost strašidelná myšlenka.
Video: Evanna Lynch vás zve do mléčného chovu
Myslím, že veganství bylo vždy mou součástí, ale já ho vnitřně nerozvíjela, tudíž mi trvalo dlouho, než jsem si to uvědomila. Vegetariánkou jsem se stala už v 11 letech, kdy pro mě bylo nemyslitelné jíst maso zvířete, jelikož jsem věděla, že kvůli tomu kusu masa musel někdo umřít. Ale co se týká veganství, tak to pro mě byla španělská vesnice. Jedla jsem si svou zmrzlinu a představovala si, jak jsou kravičky spokojené, mají se skvěle na otevřených pastvinách a pouze se zbavují přebytků mléka, které je jen tíží. Teprve až po přečtení knihy Jíst zvířata (pozn. překladatele: J. S. Foer: Eating Animals) v roce 2013 mi došlo, jak moc byl můj vegetariánský životní styl v rozporu s mými představami. Tehdy jsem zahájila svou cestu k veganství. Vegankou jsem se stala v roce 2015.
Jaká je Tvoje filozofie veganství?
U této příležitosti vždy cituji film “Veganizování” (pozn. překladatele: Vegucated, 2011): “Veganství není o žití dle určených pravidel, ani o tom být dokonalý. Je o minimalizaci utrpení”. Příliš mnoho lidí to bere jako takový ten pokrytecký životní styl - “papežštější nežli papež” . Pro mě veganství neznamená “čisté” stravování nebo bezlepkovou dietu. To jsou jen dietetické volby. Já si myslím, že podstatou tohoto životního směru je soucit. Je to každodenní připomenutí si, že všichni tvoříme jeden celek. Věřím, že veganství je to, co uzdraví tuto planetu. Nedostatek soucitu a respektu ke každému, kdo je jen malinko jiný než my, a všechno, co je cizí, zvláštní nebo těžko uchopitelné pro lidskou psychiku je to, co nás všechny rozděluje a způsobuje utrpení.
Lidstvo má už tak co dělat, aby respektovalo ostatní lidi jiné rasy, kultury, či vyznání... představte si, jak bude společnost vypadat, až přijmeme stvoření s vousky, kožichy a ocasy! Až budeme schopni vážit si takto rozdílných stvoření bez toho, abychom jim vládli, vlastnili je, nebo je zabíjeli. Až budeme ochotni nechat všechny žijící tvory být. Všimla jsem si, že lidé, kteří mají moc, dělají jednu ze dvou věcí. Buď ji používají k ovládání a potlačování lidí jim podřízených a k tomu, aby byli silnější než všichni ostatní, nebo veškeré své dary a výhody vezmou a použijí je na to, aby ostatní lidi pozvedli. Nevím proč stále používáme naši moc a sílu k ubližování zvířatům a nechápu, proč jsme doposud naopak nepřešli do oprávněné role jejich opatrovníků? Pokaždé, když se zadívám krávě do očí a vidím tu jemnou duši přebývající v tom ohromném těle, tak cítím, že zvířata trpělivě a tiše čekají, až procitneme.
V minulosti jsi mluvila o problémech s vnímáním svého těla a o posedlosti médií tím, jak má žena vypadat. Pomohlo Ti veganství v přijetí sebe sama?
Určitě mi pomohlo uzdravit můj vztah k jídlu. Dříve jsem se na jídlo dívala jako na “dobré” nebo “špatné” a bála jsem se - měla jsem skutečný strach dát si cokoliv, co je plné mastných kyselin, jako třeba avokádo nebo kokosový ořech. Veganství mě ale přivedlo ke studiu výživy a změnilo moje vnímání těchto potravin. Teď má pro mě jídlo hlubší smysl a moje strava se řídí jinými pravidly. Zjednodušeně se dá říct, že se chci najíst, a přitom zachovat jak sama sebe, tak i planetu, na které žiju. Teď už ani veganské dortíky nevidím jako “špatné”, protože představují soucitné hnutí, kterého je mi ctí být součástí. Ráda se zakousnu do dortíků, které byly vyrobeny bez utrpení.
Od doby, kdy jsem se stala vegankou si opravdu přijdu více sama sebou a díky tomu se cítím ve všech ohledech čím dál tím lépe. Je to tak vzrušující, odkrýt další část sama sebe, tak osvobozující. Když zjistíte, kdo vlastně jste, tak vám vše, včetně vašeho těla, najednou lépe padne a můžete v něm být sebevědomější. Veganství pro mě představovalo opravdu velký kus této skládačky.
Byly reakce fanoušků na Tvůj veganský “coming out” spíše pozitivní?
Byly tak pozitivní! Bylo to úžasné! Upřímně řečeno jsem byla hrozně nervózní začít na svém twitteru a instagramu oficiálně používat to slovo na “V”. Bála jsem se reakcí jak uštěpačných kritiků, tak hardcore veganů, kteří by poukázali na milion věcí, kvůli kterým bych byla špatnou vegankou. Nechtěla jsem používat to pojmenování, aby si ostatní hned nemysleli, že jsem vegan expert s plnou knihou receptů, atp. Lidé tak nějak očekávají, že celebrity-vegani budou zkrátka perfektní vegani, a pokud nejsou, tak veganství pouze předstírají. Nicméně jakmile jsem zveřejnila, že jsem veganka, tak ke mně od veganské komunity došla tak velká vlna lásky a podpory, až mi přišlo líto, že jsem to neudělala dřív. Ukázalo mi to, že vyjádření vaší pravdy vždy vede k propojení, a čím dříve promluvíte nahlas, tím dříve najdete tu svoji bandu bláznů, kteří vás budou brát a podporovat v tom, v co věříte. Objevila jsem, že mě opravdu nabíjí energií, když od srdce mluvím o věcech, o kterých si myslím, že jsou pravdivé, s lidmi, kteří chápou, že nám zvířata nepatří, a že bychom se k nim tak neměli chovat. Bylo to úžasné zjištění.
Díky zveřejnění faktu, že jsem veganka, si mě také všimly firmy s veganskými výrobky a začaly mi posílat spoustu věcí zdarma. Vzpomínám na týden, kdy mi přišlo strašně moc věcí, a já se cítila jako ta nejšťastnější holka na světě. Říkala jsem si: “To jako fakt? Vy my posíláte boty zdarma a jen tím, že si je obuju a napíšu o nich na svém blogu, tak tím nějak zachraňuju zvířata? Veganem nadosmrti!
Jaká byla reakce Tvých přátel a rodiny? Podařilo se Ti změnit jejich názor?
No teď to konečně začíná vypadat, že ano! Je pro mě hrozně důležité, aby to má rodina pochopila, protože to jsou lidé z vesnice, kteří zvířata mají rádi, a vím, že kdyby se opravdu zamysleli, tak by jistě nepodporovali praktiky mléčného a masného průmyslu. Moc se jim ale nechce a většinou nad knihami a články, které jim nabízím, ohrnují nos a ještě se ušklíbají. Takže já opravdu musím být tím zářným příkladem toho, že člověk může být zdravý, spokojený a (vcelku) normální vegan. Victoria Norman pro tohle používá slovo “atraktivismus” (tzn. přilákat lidi k dobré věci tím, že v ní sami budeme pozitivní, roztomilí a úžasní). Já tohle miluju a také to tak dělám. Snažím se být tím nejlepším možným veganem, učím se každý den, pořád čtu a sleduju nové věci a tím ukazuji své rodině, že veganství opravdu není jen nekonvenční trend pro radikální hipíky. Moje maminka strávila týden u mě doma v LA a jakmile se vrátila do Irska, koupila si kuchyňského robota a začala si připravovat vlastní pesto a mandlové máslo a chlubila se mi, kolik vegetariánských jídel za týden zvládla udělat. Myslím, že si všechno začínají postupně uvědomovat a je naprosto úžasný pocit vidět svoji rodinu měnit se a vědět, že mají zcela na výběr, a že je to právě jejich vlastní volba.
Co pro Tebe bylo při přechodu na veganství nejtěžší?
1) Vzdát se zmrzliny značky Ben&Jerry mi způsobilo řádné potíže.. Ale před nedávnem přišli B&J s veganskou zmrzlinou, takže paráda!
2) Odmítání některých jídel, hlavně zákusků. Sladkosti na mě mají velmi hluboké psychologické účinky a vazby. Odjakživa miluju zákusky a vyrostla jsem v rodině, kde maminka vyjadřovala svou lásku i pomocí pečených dobrot. Když jsem se dříve vracela třeba z natáčení v cizině, tak bývalo zvykem, že mě maminka vítala úžasným třešňovým dortem na stole. Odmítat tohle jídlo pro mě na začátku znamenalo odmítat její lásku a byla jsem z toho velmi smutná a sklíčená. A to mi připomínalo dobu, kdy jsem trpěla poruchami příjmu potravy, kde odmítání sladkostí bylo formou sebenenávisti a já si přišla spokojená a hodna něčeho právě jen tehdy, když jsem si sladkosti nedopřála. Ze začátku mi přišlo těžké, že pro mě nová strava znamenala odcizení od mých sociálních kruhů. Když jsem se uzdravila, jedním z nejlepších prožitků bylo to, že jsem mohla sníst dort a stále přijmout sebe sama. Tohle byla opravdu velká překážka při přechodu na veganství. Teď už je to snazší, protože jednak jsem hodně zapracovala na tom, abych oddělila sladkosti od psychiky, dala jsem si za cíl každý víkend udělat tác čokoládovo-karamelových čtverečků podle Deliciously Ella, a také s sebou všude vozím opravdu velkou zásobu veganských čokolád.
Cítíš poslední dobou nějakou změnu ve vnímání veganství u ostatních lidí? A jak myslíš, že se bude situace dále vyvíjet?
Ano, cítím. Myslím, že se veganství dostává stále více do popředí, a i třeba obsluha v restauracích více respektuje tento životní styl. Móda se jistě stává více uvědomělou a oblečení stylovějším. Většina mých kamarádů si alespoň pohrává s myšlenkou vegetariánství. Myslím ale také, že je potřeba mnohem více osvěty, aby lidé přestali veganství vnímat jen jako dietetickou volbu a řadit jej do stejné kategorie jako je bezlepková dieta nebo pescetariánství. Pořád je cítit ten přístup, že když restaurace nabízí veganské jídlo, tak nám vlastně vychází vstříc a my bychom jim měli být moc a moc vděční. Já si myslím, že veganské možnosti by měly být povinně na všech jídelních lístcích. A to je to, co se podle mě musí změnit. Restaurace a obchody s potravinami se musí na veganství přestat dívat jako na přechodný trend a začít jej vnímat jako budoucnost.
Co bys poradila začínajícím veganům?
Udělejte si to tak příjemné, jak to jen jde. Lidé, kteří jedí maso, vám budou říkat, že je to extrémismus, a že to vede ke strádání, ale ono je to naopak o oslavě života a vy to můžete, a budete, milovat. Pokaždé, co jdu na Vegfest, kde je veganství normou, tak mi to připomene, jak skvělý životní styl to je. Je bohužel jednoduché cítit se odtrženě od těch příjemných stránek veganství, když jste obklopeni lidmi, kteří na to pohlíží s pohrdáním. Takže moje rada zní: Je velmi důležité být ve spojení s veganskou komunitou a udělat si z toho svoji normu, svoji každodenní realitu.
Nejlepší radu jsem dostala od svého kamaráda Erika Marcuse, který stojí za vegan.com. Ten mi řekl, abych se zaměřila na vytěsnění živočišných produktů namísto prostého vynechání. Tímto způsobem se seznámíte s rostlinnou stravou a náhražkami masa, a živočišné produkty začnou zkrátka postupně vypadávat z Vaší stravy bez toho, aby se Vám po nich stýskalo nebo jste zažívali nějaké strádání. Pro mě jako pro člověka, který trpěl poruchou příjmu potravy, bylo velmi důležité, aby mi přechod na veganství nepřipadal jako odpírání si jídla. Zahrnula jsem se velkým množstvím úžasných nových veganských jídel, které jsem nikdy předtím neochutnala, takže jsem nebyla veganka trpící pocitem viny, ale byla jsem naopak nadšená, šťastná a zdravá.
Jsi přesvědčená o nepříznivých efektech na životní prostředí v důsledku spotřeby živočišných produktů. Co bys poradila lidem, kteří tohle chtějí nějak vyvážit?
Neřekla bych zrovna přesvědčená. Jen mi přijdou přínosy veganského životního stylu vůči životnímu prostředí tak strašně zjevné! Hodně o nich mluvím, hlavně s inteligentními, logicky uvažujícími lidmi, kteří nemají ke zvířatům vztah, protože na tom je vždy dostanete. Ale abych byla upřímná, mám se o udržitelnosti a žití “zeleného” života ještě hodně co učit. Nemám tedy zatím v této oblasti jinou radu než “podívej se na Cowspiracy a staň se veganem”. Nedávno jsem začala sledovat blog Trash is for Tossers (Odpadky jsou pro Odhazovatele, http://trashisfortossers.com/). Jeho přispěvatelem je mladá žena žijící zero-waste (bezodpadově, pozn. překladatele) a já přísahám, že se snažím být čím dál lepší. Ale není to moje vášeň jako veganství (spíš se mi z vědeckých věcí chce spát), je to jen proto, že důsledky nepřejití na veganství mají na životní prostředí tak nepříznivé efekty, že je to zkrátka naprosto jasné. Není to o etice nebo morálce, je to doslova o přežití lidské rasy. Mysleli byste si, že to lidi “probudí”.
Změnil se po přijetí veganství nějak Tvůj smysl pro módu? Které veganské značky oblečení máš nejraději?
Myslím, že ano. Dřív, než jsem se stala vegankou, jsem se snažila být velmi módní, snažila jsem se tak zapadnout, přizpůsobit se. Ale veganství je tak anti-kulturní, že zapadnutí je takřka nemožné. Zjistila jsem, že jsem získala zpět velkou část sebe sama ve rčení: “Ne, neobleču si tu bundu, protože mi nejde k duši.” Přestala jsem nosit své kabelky, protože jsou povětšinou vyráběny z kůže. A když mi konečně došlo, že všechna ta léta, kdy mi všichni prodávali pravou kůži jako skvělou a báječnou, mě vlastně uváděli v omyl a vymývali mi mozek, byla jsem opravdu hodně naštvaná. Mrzelo mě, že jsem byla vychovaná tak, že jsem nákup svojí první kabelky brala jako obrovský úspěch. Proč mě všechny ty časopisy a celebrity naučily, že je cool, no, spíš nezbytné, kupovat tyhle módní kabelky a kašlat na všechno okolo? Když se teď dívám zpátky, cítím, že přijetím těchto povrchních tužeb od společnosti jsem obětovala kus sebe. Přála bych si, abych byla prohlédla dřív. Bylo určitě velmi osvobozující a naplňující vzdát se kabelek, těch bezduchých věcí, které mi dávaly pocit, že lépe zapadám. Když teď říkám, že nechci zapadat, tak tím myslím, že nechci zapadat, pokud to znamená, že bych tím bezcitně podporovala týrání zvířat. Teď mne můj šatník reprezentuje mnohem víc, než kdykoliv předtím.
Mou nejoblíbenější veganskou značkou je Vaute. Vždycky, když vydají novou kolekci, tak to několikrát otřese mým bankovním účtem. Ale zase si říkám, že to dělám pro zvířata... S Vaute navíc musíte být obzvláště rychlí, protože se prodávají strašně rychle, a tak se dá to impulzívní nakupování alespoň trochu omluvit. Jinak boty ráda kupuji od Beyond Skin, Insectashoes a Nicora.
Jsi dobře známá díky roli Lenky Láskorádové z Harryho Pottera. Myslíš, že by Lenka byla také takovou vášnivou zastánkyní veganství?
Hmm. Často nad tím přemýšlím. Opravdu bych chtěla říct, že ano, ale víte, že máte kamarády, kteří jsou citliví, umělečtí, ohleduplní a vy si myslíte, že přece nemohou souhlasit s konzumací zvířat? Ale oni nějakým způsobem mohou. Bože, tohle nesnáším. Tihle lidé mě matou. Je tolik lidí, které mám ráda a o kterých vím, že jsou v duši vegani, jen na to ještě nepřišli. Zneklidňuje mě to a nemůžu nikdy rozhodně říct “to je klasický vegan” a také se bojím, že by mě J.K.Rowling s Lenkou zaskočila. Ale dovolte mi to jako herečce vyložit...
Lenka je duchovně založená osoba a se zvířaty má proto velmi intimní vztah. Je s nimi spojena na duševní a energetické úrovni a já věřím tomu, že to je ten hlavní důvod, proč jí tolik lidí okolo vnímá jako jinou a excentrickou. Hodně lidí není dostatečně klidných a trpělivých na to, aby zvládli vnímat věci spirituálně. Ona nepotřebuje ke komunikaci slova a navazování vztahů. Je také jednou z těch, kteří přijímají odlišnosti ve všech formách a bez diskriminace a já si neumím představit, že by zrovna zvířata vypadla z tohoto spektra duší. Sama si zažila diskriminaci a šikanu právě proto, že je tak jiná. Představuji si, že útěchu nachází v čase stráveném někde v lese se stvořeními, která jí naprosto a bez jakéhokoliv souzení přijímají. V knize to můžete spatřit v jejím vztahu k testrálům. Je mezi nimi naprosto v pohodě. Až tak moc, že to ostatní studenti nedokáží pochopit. Myslím, že Lenka, stejně jako vegani, nevidí tu uměle vytvořenou bariéru mezi lidmi a zvířaty a už jen z tohoto pohledu si myslím, že by nikdy nebyla schopná pozřít jiného Pozemšťana.
Moje učitelka herectví mi vždycky říkala: “Čím víc se staneš hranou postavou, tím víc se ona stane Tebou”. A jelikož je Lenka někdo, koho hluboce miluji a vážím si ho, tak si ji představuji jako veganku. Být veganem v Bradavicích muselo být ale opravdu těžké. Přečtěte si cokoliv o Bradavické hostině a bude Vám jasné, že vegani v Bradavicích museli mít extra dobré vztahy s kuchyňskými skřítky, aby jim měl kdo připravit seitan.
Jaké další projekty chystáš do budoucna?
Teď jsem zpátky na herecké škole, takže jsem letos moc nepracovala. Trošku jsem přestala vnímat to, proč mám ráda herectví, a byla jsem až moc lapena v jeho “průmyslu”. Takže teď hlavně studuji a objevuji nové kousky sebe samé a hledám další skvělou roli.
Také píšuromán, ale kvůli studiu si teď dávám pauzu.
Zdroj: Vegan Food & Living, Překlad: Nathaniel Navarr, Korektura: Monika Zápotocká
