Překlad: Denisa Hobbs
Článek obsahuje spoilery filmu Kráva (2021)
Filmový kritik Roger Ebert prohlásil, že kinematografie je „strojem na empatii“. Žádný film toho není lepším důkazem než Kráva Andrey Arnold.
Dokument natočený bez komentáře se odehrává na britské mléčné farmě a zachycuje čtyři roky v životě krávy pojmenované Luma. Snímek začíná porodem jednoho z Luminých telátek a končí ve chvíli, kdy je Luma z bezprostřední blízkosti střelena do hlavy jateční pistolí. Mezi těmito dvěma okamžiky Kráva dokumentuje koloběh života a smrti v mléčném průmyslu.
Film zblízka zachycuje rutinní praktiky tohoto průmyslového odvětví a není to pěkná podívaná. Například vidíme, jak jsou vypáleny rašící růžky Lumina telátka horkým železem. Také jsme svědky toho, jak se neustále se opakující cyklus těhotenství a dojení spolu se šlechtěním podepisují na tělech krav chovaných pro mléko. Ke konci snímku už Luma sotva stojí a její nateklé, infikované struky ji viditelně bolí. Před svou neobřadnou smrtí Luma vypadá jako tělesně i duševně zlomené stvoření.
Tyto trýznivé scény občas vystřídají šťastnější chvíle, když Luma se svým stádem objevuje rozlehlé pastviny. To dělá film ještě výmluvnějším, neboť se tak divákovi připomíná, že krávy jsou schopny pociťovat nejen utrpení, ale i radost.
Kráva je především případovou studií Lumina života. Kamera setrvává v její těsné blízkosti a zachycuje její mimiku, pohyby těla a interakci s vlastními potomky. Publikum tak má možnost přiblížit se kravskému vidění světa, jak jen to jde.
Není to dokument o kravách jako beztvaré, jednolité mase, ale o konkrétní krávě a v menší míře i o jejích telatech a dalších členech stáda. V tomto ohledu Kráva kluše ve stopách Mojí učitelky chobotnice Pippy Ehrlich a Jamese Reeda a Gundy Viktora Kossakovského, jejichž hlavními hrdinkami jsou chobotnice a prasnice.
Tento narůstající trend v dokumentech o zvířatech – kdy centrem pozornosti jsou životy konkrétních zvířat – je povzbuzující. Podtrhuje skutečnost, že zvířata nejsou zaměnitelné jednotky, ale jedinečné bytosti s pocity, vztahy, cíli, touhami a osobnostmi.
Avšak Kráva zároveň slouží i jako zničující kritika mléčného průmyslu v obecnější rovině. I když se podmínkami farma od farmy liší, film zaznamenává rutinní a téměř všudypřítomné praktiky: oddělování matek od telat, škodlivé šlechtění a mrzačení jako cejchování, prostřelování uší a odrohování, o zabíjení vyřazených dojnic ani nemluvě.
Kráva byla natočena s vědomím a se svolením farmářů, což je důkazem, že film nelíčí žádné excesy nebo nezákonné týrání, ale naopak dokumentuje běžnou brutalitu mléčného průmyslu. Prostě neexistuje žádný hezký způsob, jak si vynutit reprodukční otroctví, což se nám obvykle daří vytěsnit. Kráva však divákům tuhle strategii znemožní.
Dokument nás konfrontuje s tím, jak se zvířecí těla stávají zbožím. Když je s cítícími bytostmi nakládáno jako s výrobními jednotkami a ocitnou se ve chřtánu ekonomického vykořisťování, nutně bude pro jejich životy příznačné utrpení, nemoce a nesvoboda.
Zdroj: We Animals Media (Gabriela Penela)
Nedostatky zákonů na ochranu zvířat
Jako právník se zajímám o to, jakou roli hrají právní systémy v udržování podřízeného a zranitelného postavení zvířat – a jak se dají změnit, aby zvířata lépe chránily. V podstatě všechny právní systémy zvířata klasifikují jako majetek, což je nezbytný předpoklad pro jejich ekonomické vykořisťování.
Zvířata se od jiných forem majetku samozřejmě liší. Na rozdíl od židlí, knih a telefonů jsou to cítící bytosti se subjektivními zážitky a životy, na kterých jim záleží.
Právní řády to připouští v zákonech na ochranu zvířat. Předpisy zajišťují jisté minimální standardy péče o hospodářská zvířata. Avšak zatímco možná zamezují některým nejhorším případům zvířecího utrpení, nedotýkají se samotných systémů chovů zvířat, které jsou zdrojem tohoto utrpení.
Tak jako Kráva zobrazuje brutalitu vlastní mléčnému průmyslu, tak ukazuje i nedostatky současných právních prostředků na ochranu zvířat. Mezi právníky zabývajícími se právy zvířat sílí přesvědčení, že zvířata potřebují základní práva podobná těm lidským, která by je chránila před institucionalizovaným zneužíváním.
To neznamená, že by zvířata měla mít stejná práva jako lidé – jen že by s námi měla sdílet základní práva, která chrání jejich nejdůležitější zájmy, jako jsou právo na život, tělesnou integritu a osobní svobodu.
Snahy o zpochybnění zavedeného přístupu k právům zvířat již existují. Před nejvyšší soud státu New York se brzy dostane žaloba, kterou podporuji i já a 35 dalších britských odborníků na práva zvířat. Jejím cílem je osvobodit ze ZOO osamoceného slona jménem Happy a přemístit ho do azylu.
Tento případ je nový tím, že se neodvolává na zákony na ochranu zvířat, ale na angloamerické právo napadnout nezákonné věznění. Pokud žalobci uspějí, bude se jednat o první případ, kdy bylo zvířeti přiznáno alespoň jedno základní právo tradičně vyhrazené lidem.
Mezi americkými zájmovými skupinami, které se proti žalobě vymezily, byla i Severovýchodní asociace producentů mléka (The Northeast Dairy Producers Association). Důvodem jejich odporu je „závažný zásah do majetkových práv vlastníků“.
Tyto dva soupeřící pohledy na zvířata – jednak jako bytosti, které si zaslouží úctu, jednak jako zdroje, které se dají využít – jsou odrazem křižovatky, na které jsme jako druh stanuli. Je čím dál zjevnější, že náš dysfunkční přístup škodí nejen ostatním zvířatům, ale i nám samotným, a tak je ta nejlepší chvíle zamyslet se nad tím, jak se chceme vztahovat ke zbytku cítícího života.
Zdroj: The Conversation, překlad: Denisa Hobbs, korektura: Petra Valešková
