Jste zde

Slepice z domácího chovu: Rozšíření významu pojmu „zneužívání“

Autoři: Robert Grillo a Charles Horn

Překlad: Tomáš Písařík

Naše předsudky o slepicích z domácího chovu

První otázka, kterou nám položí lidé, jež se setkají s našimi zachráněnými slepicemi, zní: „Snášejí vejce?“ Snášení vajec je to, co slepice pro většinu lidí představuje. Dokonce i dobře informovaní lidé jsou ovlivněni nepřirozeným a falešným „vaječno-průmyslovým“ vnímáním slepic.

Často se nás lidé ptají: „Co je špatného na jezení vajec od slepic z domácího chovu, které budou snášet vejce tak jako tak?“ Opravdu, mnoho chovatelů slepic tvrdí, že mají symbiotický vztah se svými slepicemi. Vejce snášená jejich slepicemi vidí jako odměnu za to, že s nimi dobře zacházejí. Zdá se, jako by to bylo obustranně výhodné, ale níže uvidíte, proč tomu tak není. Abychom plně pochopili náš vliv na tyto ptáky, musíme se podívat mnohem dále než jen na to, jak je s nimi zacházeno.

Zneužívání v líhních

Začněme tam, kde se všechna kuřata rodí, tedy v líhních. Když si koupíme kuře od  nosnice, přímo tím finančně podporujeme líhně, které jsou odpovědné za celou řadu neuvěřitelně krutých praktik. Mezi ty nejhorší patří, že jsou malí kohoutci udušeni nebo rozemleti zaživa – na celém světě jich tak zemře každý rok celkem 6 miliard. Lidé, kteří zachraňují či adoptují domácí slepice, místo aby je kupovali z velkochovů, sice nepodporují přímo tyto velkochovy, ale stále se musí vypořádat s několika morálními dilematy, pokud si chtějí odpovědět na otázku: „Co je špatného na sbírání a pojídání vajec, která snesly naše adoptované slepice?

Zneužívání při chovu/šlechtění

Slepice chované kvůli snášení vajec jsou nenapravitelně poškozeny selektivním šlechtěním, které je nutí snášet nepřirozené a nezdravé množství vajec (250 – 300 za rok), což způsobuje spoustu bolestivých a život ohrožujících nemocí rozmnožovací soustavy a předčasnou smrt. Zamyslete se nad skutečností, že většina nosnic se dožije 4 – 6 let (pokud jsou ponechány naživu i po svém produktivním věku 1 – 2 let) a s velkou pravděpodobností zemře na komplikace způsobené snášením vajec. Naproti tomu nedomestikované slepice se ve svém přirozeném prostředí dožívají až 8 let (redakčně upraveno). Snášejí vejce stejně jako jiní divocí ptáci – kvůli rozmnožování – a pouze několik snůšek ročně, kolem 10 – 15 vajec za rok.

Prospěch ze zneužívání

Existuje známý právní koncept zvaný „plod otráveného stromu“, který lze aplikovat na konzumaci slepičích vajec, stejně jako na výměšky a maso ostatních zvířat. Profesorka práva Sherry Colb vysvětluje: „Pokud někdo spáchá něco špatného pří získávání určitého produktu, … je stejně tak špatné užívat či využívat plody takto získaného produktu. Jinými slovy, člověk se stane komplicem původního špatného skutku tím, že si bere plody takového skutku a užívá je jako zdroj potěšení, informací atd.“

Náš právní systém uznává, že získávat prospěch nebo potěšení z utrpení někoho jiného je nemorální. Považovali bychom za špatné např. zachránit psa využívaného pro psí zápasy a pak tvrdit, že jelikož je stejně šlechtěn a trénován k boji, tak výměnou za adoptování a poskytnutí přístřeší ho můžeme nadále použít k psím zápasům a sázet na něj. Nebo ho třeba použít jako hlídacího psa někde, kde může být zraněn. Může si „na sebe vydělat“. Ovšem u zachráněného psa bychom takovou logiku nikdy nepoužili. I když nejsme přímou příčinou utrpení slepice, tím, že jíme její vejce, máme prospěch z něčeho, co jí ubližuje, z její nepřirozené reprodukce, která by ani nebyla možná bez genetické manipulace a šlechtění na průmyslové úrovni, o nichž tvrdíme, že jsme proti nim z důvodu jejich hrozné krutosti.

„Plantážní“ logika aplikovaná na slepice z domácího chovu

Jak už bylo zmíněno výše, chovatelé domácích slepic často popisují jejich vztah jako prospěšný pro obě strany. Poskytují svým slepicím skvělý život a na oplátku jim jejich slepice poskytují vejce. Tento postoj má však nejméně dva problémy. Za prvé, opomíjí fakt, že tyto vejce existují pouze díky systematické manipulaci a vyšlechtění slepičí reprodukční soustavy, která ji nutí plodit nepřirozené a nezdravé množství vajec. Za druhé, slepice se k tomuto uspořádání nemohou vyjádřit. Předpokládá se, že slepice touží po tom, aby se pro nás obětovaly, ale ve skutečnosti jsou jim intenzivní snášení a negativní následky s ním spojené vnuceny. Ale co když adoptujeme nebo zachráníme slepice z domácího chovu? Jak upozorňuje spisovatel Charles Horn: „Když někdo touží jíst vejce, motivovalo ho to vědomě či podvědomě k rozhodnutí adoptovat? Pokud ano, pak úmyslem takového člověka nikdy nebylo pouze poskytnutí útočiště, nýbrž také využívání.

Výjimka, která podněcuje další výjimky

Tím, že uděláme výjimku pro pojídání vajec adoptovaných slepic, otvíráme dveře pro další výjimky. Jak říká Horn: „Když je v pořádku je jíst, je v pořádku je také sbírat a prodávat? Je v pořádku adoptovat mnoho slepic a udělat si z toho podnikání? Znovu vidíme, že naše myšlení je nastaveno na využívání. Je vidět, jak snadno mohou lidé sklouznout k živočišnému zemědělství. Když ne oni, někdo jiný určitě ano, protože tento způsob myšlení je stále přítomen.“

Vnímání sebe sama jakožto „pojídače vajec“

Povolením výjimek pro konzumaci určitých vajec od určitých slepic se dostáváme na tenký led. Když sami sebe vnímáme jako konzumenty vajec, má to celou řadu souvislostí. Takové sebevnímání často způsobuje dominový efekt, který je poháněn nejméně čtyřmi souběžnými skutečnostmi.

1) Tím, že jíme vejce bez ohledu na jejich zdroj, tedy i vejce z domácího chovu, vysíláme ostatním silný signál, že pojídání vajec je v pořádku.

2) Vaječný průmysl zkouší a testuje mnoho metod, jak svést dobromyslné a soucítící spotřebitele. Vytváří značky navozující dobrý pocit a příběhy, které falešně naznačují, že vejce pochází z míst jako náš dvorek.

3) Většina spotřebitelů je stále mylně informována o vaječném průmyslu a krutosti ke zvířatům, čehož prodejci vajec samozřejmě využívají.

4) Spotřebitelé mají silný důvod uvěřit mýtu o humánnosti, kterým se nás prodejci snaží obalamutit. Užívají k tomu vhodně volené obaly, které člověku navozují dobrý pocit, značky a reklamy v místě prodeje, které mají připomínat podmínky, jež máme spojené s domácím chovem.

Smutné je, že většina uvědomělých spotřebitelů zasažená takovým marketingovým tahem tento mýtus spolkne, jak obrazně, tak doslova. Nebo si objednají k snídani vejce v restauraci, kde stěny zdobí motivy šťastných slepiček, a falešně si tento zážitek spojí se scénou z malého dvorku, přestože ve skutečnosti i ty nejdražší restaurace kupují vejce od slepic chovaných v naprosto odporných klecových chovech.

Jak poukazuje spisovatelka Hope Bohanec: „Když někdo jí vejce od svých vlastních slepic, považuje se za konzumenta vajec a neomezuje svou spotřebu vajec pouze na údajně ‚etická‘ vejce od svých slepic. Jí vejce v restauracích nebo u svých přátel, takže stále podporuje krutý vaječný průmysl, přestože si sám o sobě může myslet, že jí pouze ‚etická‘ vejce. Je tedy nepravděpodobné, že zůstane jen u konzumace pouze ‚etických‘ vajec.

Posilování falešného stereotypu o vaječném průmyslu

Konzumace vajec od slepic z malochovů také posiluje jejich úděl, že je vnímáme jako stroje na vejce, jako by to byl primární smysl jejich života, což není pravda. Pravdou je, že přirozené snášení vajec slepicemi není ničím odlišné od snášení vajec mnohými dalšími ptáky. Jiné je ale to, že moderní šlechtění přimělo slepice snášet obludné množství neoplodněných vajec. Mimo snášení vajec žijí slepice bohatý a složitý společenský život, mají mnoho zájmů a jasně si uvědomují samy sebe. Mají dlouhodobou paměť a jasně ukazují, že předjímají budoucí události. Vytvářejí si pevná pouta s ostatními členy hejna i s jinými živočišnými druhy jako psi či lidé. A i kdyby neměly všechny tyto vyšší kognitivní schopnosti, jsou to vnímající bytosti, které cítí potěšení i bolest stejně jako my. A vnímání, ne inteligence, by mělo být základem toho, jak se chováme k ostatním.

Pojídání vajec dává najevo, že hodnota slepic spočívá v tom, co pro nás vyprodukují jako zdroj potravy, místo abychom svou pozornost soustředili tam, kam bychom měli – na jejich individuální hodnotu. „Stejně jako nevidíme lidi či jejich výměšky jako zdroj potravy, neměli bychom tak vidět ani jiné cítící bytosti,“ píše Horn.

Logika neplýtvání vejci

Populární myšlenka, že je špatné plýtvat vejci tím, že je nebudeme jíst, je založena na předpokladu, že my můžeme rozhodovat, co s vejci uděláme. Když najdeme opuštěná a neoplodněná želví, kachní nebo drozdí vejce, máme podle této logiky nutkání je ukrást a udělat si z nich jídlo, abychom jimi neplýtvali. Když se na toto uvažování podíváme zblízka, zjistíme, že nejde o problém plýtvání jídlem, ale o kulturní naprogramování. Chování slepic za účelem ovládání jejich těl a přivlastňování si jejich vajec se stalo společensky přijatelným jednáním, stejně jako bylo napříč naší historií až donedávna společensky přijímáno otroctví.

Co uděláme s vejci, když je nesníme?

Jestliže opustíme antropocentrickou představu, že nám slepičí vejce náleží, co s nimi můžeme udělat, když chceme takto zneužívaným ptákům prospět? Můžeme uvařit vejce natvrdo a rozdrtit skořápky. Skořápky můžeme přidat do krmení pro slepice, abychom jim vrátili část z obrovského množství vápníku, vyčerpaného z jejich kostí právě na tvorbu všech těchto skořápek. Stejně tak můžeme přidat do krmení i samotná vejce, abychom slepicím nahradili alespoň část proteinů a dalších živin, které ztratí v důsledku snášení mnohem většího množství vajec, než pro jaké byla jejich těla stvořena.

Pokud ponecháme stranou zneužívání, mohli bychom se pozastavit a zamyslet nad tím, jaký druh vztahu pěstujeme se svými domácími slepicemi, stejně jako nad tím, jaký signál vysíláme svému okolí. Musí být každý náš vztah podmíněn tím, že dostáváme něco zpátky? Někdy prostě jen můžeme projevit laskavost a soucit. Někdy můžeme na ostatních ocenit jejich vnitřní hodnotu a neřídit se jen tím, co od nich můžeme dostat. Vezmeme-li v úvahu všechno utrpení, které po celém světě a každým rokem způsobujeme přibližně 40 miliardám z nich, jen abychom uspokojili své chutě, je více než nutné se zamyslet právě nad problematikou chovu slepic.

Zdroj: Free from Harm, foto: Andrea White, Pete Crosbie/Willowite Sanctuary