Jste zde

Pracoval jsem v jatkách, dnes maso nejím

Přinášíme osobní výpověď bývalého pracovníka jatek v Uherském Hradišti. Jednalo se o provoz, kde se manipulovalo s již mrtvými zvířaty. Pokud jste také zažili něco, co by mohlo běžné spotřebitele nebo ochránce zvířat zajímat, velmi rádi poskytneme prostor vaší zkušenosti (bez nutnosti uvádět skutečné jméno, rádi si však ověřujeme skutečnou identitu přispěvatelů). Kontaktovat nás můžete na e-mailu info@soucitne.cz.

Léto roku 2006 bylo pro mě časem, kdy jsem plně pocítil, jaké jsou pracovní příležitosti v Uherském Hradišti, kde jsem ještě tehdy žil. Jako student hledající letní brigádu jsem měl dvě možnosti. Dělat marmelády, nebo pracovat na jatkách, kde se pracovalo již se zabitými zvířaty. Nakonec jsem se „prozíravě“ rozhodl pro jatka, jelikož mi připadalo, že porcování již zabitých zvířat nemůže být nic hrozného. Navíc jsem v té době bez problémů pojídal maso a těšil jsem se, že budu rekvírovat pochutiny domů.

Hned první den v práci mi přišel podivný. Zatímco v továrně na zpracování ovoce po mně chtěli potravinářský průkaz, tak na jatkách nikoliv. Přišlo mi to trochu podivné, protože potravinářský průkaz vydává lékař a nedá ho nikomu, kdo má například HIV, žloutenku či jinou neléčitelnou chorobu, přenášející se krví. V provozu, kde se pracuje s ostrými háky a noži mi to přišlo víc než na místě. Hned můj druhý dojem byl velmi negativní. Na jatkách je neuvěřitelný puch, který neodstraní ani sprcha. Dusivý smrad rozkladu a smrti. Atmosféra na pracovišti byla také velmi negativní, agresivní, nejhorší vulgarity létaly směrem k brigádníkům úplně běžně. A pak to přišlo. Smršť bizarních příhod, kterými děsím občas lidi, kteří mají nutkání mě přemlouvat do pojídání masa.

Na velmi viditelném místě byly vyvěšeny jasné návody s asi třinácti procedurami, které se měly nutně udělat každý den. Z důvodů úspor (a možná i lenosti jistých lidí) se dělaly procedury jen dvě. Údajně se dělaly hlavně proto, že jisté bakterie mají tendenci se objevovat velmi rychle tam, kde se rozkládá maso. Takže se dělalo jen to nejnutnější.

Jako brigádníci jsme dostávali zajímavé pracovní oblečení: bílé pláště špinavé od kolomazi. Občas jsem ho utřel do masa půlky prasete, ale nevypadalo to, že by to někoho moc vzrušovalo.
Zajímavé bylo, čím jsme solili kusy sádla, aby déle vydržely v chladničce. Připadalo mi to jako nějaká cestářská sůl, rozhodně ne jako něco, co se hodí do potravinářského provozu. Bez rukavic se s ní rozhodně pracovat nedalo. A co myslíte, že se stalo s různými ozelenalými a nahnilými kousky? Ty se odřežou. A nepochybuji, že ještě v supermarketu mají své metody, jak zahladit probíhající rozklad.

A co datum spotřeby zmraženého masa? To se vyřeší velmi elegantně novou nálepkou. Taktéž mě zaujaly zmražené kusy masa, které byly balené do obalů s portugalskými (nebo španělskými) nápisy a z nichž se řinul charakteristický sladký puch. Očividně jsme ho balili do jejich obalů a jejich cenovek, nikdy jsem si nevšiml, že by tyto podivné kousky vyšly ven s označením, že jsou z cizí země.

HYGIENA?

Myslíte si, že úřady zajímal nějaký hygienický stav věcí? Když chodila „paní doktorka“ na kontrolu, vždy dostala velký pugét, všichni na ni byli nejmilejší z milých a vždy odcházela s krabicí výslužky. Hned jste poznali, že má přijít, protože místo obvyklé vulgární buzerace s vámi mistr jednal slušně.

Během svého působení jsem měl tu pochybnou čest zažít, jak se připravují na kontrolu, která probíhala jednou za pár let a která jim umožňovala obchodovat na evropských trzích. Byl jsem u hašení těch největších průšvihů, které se očividně většinou moc neřešily. Jedním z takových problémů byla například plíseň na stěnách. Nešla absolutně vůbec dolů, byla velmi dobře živená. Zdi byly bílé, tak jsme dostali bílé spreje a vše zabělili. Traverzy u stropu, po kterých jezdily háky na půlky zvířat, byly také dlouhodobě znečištěné. Účastnil jsem se tedy jejich čištění a mohl se „pokochat“, co se nacházelo nad hlavami řezníků. Několikacentimetrová vrstva špíny a hmyz. A nakonec když kontrola přišla do bourárny, šli jsme čistit provoz na výrobu párků a uzenin, který byl v jiné budově pár minut cesty. Co jiného s námi, když kontrola po nás mohla chtít potravinářské průkazy, které jsme neměli?

Kapitolou samou pro sebe je výroba párků. Dělají se v obrovských mlýncích, které dělají takový hluk, že pracovníci museli mít klapky na uších. Pochybuji, že maso dělá takový hluk. Vedle mlýnků stojí pytle s nějakou červenou sypkou látkou, předpokládám, že to byla sojová mouka. To je možná jediný zdroj bílkovin v párcích. Takže pomelou co se dá, včetně kousků, které v domácnosti nepoužíváte, a obarví to moukou. Pravděpodobně pomleli i můj nález plísní zeleného kousku masa v rohu. Ptal jsem se jich, co s tím mám udělat, ale tvářili se, jako bych chtěl vyhodit poklad. Nepochybuji, že v tom provoze moc odpadu nemají. Ani moc čisto. Když si uvědomili, že kontrola se jim nevyhne a že po bourárně jsou na řadě oni, začali jsme čistit trubky tím způsobem, že se obalili provizorně do alobalu. Nebyli totiž vlemi dlouhou dobu čištěné a špína z nich nešla dolů ani pod silným tlakem vody."

Po čase jsem potkal řidiče vysokozdvižného vozíku, který přerovnával smrduté bedýnky na dvoře jatek. Celé dny stály s kousky masa na horkém letním slunci. Vidět svíjející červíky v těchto bedničkách nebyl problém. Sice se později čistily, ale mnozí toto čištění odbývali. Nicméně tento řidič v té době, kdy jsme spolu mluvili, už maso také nejedl. Myslím, že nikdo normální tam dlouhodobě nemůže vydržet.

ŽÁDNÝ OHLED ANI K LIDEM

Všímáte si na ulici těch podivných existencí, co tráví většinu života ve stánku s panákem tuzemáku v ruce? Tak přesně takoví lidé, u nás se jim říká ožungři, dělali na bourárně, tedy bourali přivezené půlky krav a prasat a dělali z toho ty kousky, co jdou do supermarketů. Jednou jsem byl svědkem toho, jak se jeden z těchto lidí opil a vymočil se přímo v provozu na zem. Opravdu nebyla nouze o podnapilé lidi na pracovišti. A také nebyla nouze o schované flašky alkoholu na záchodě. A ten nejhorší z nich, který měl již bílou kůži na prstech od toho, jak zanedbával hygienu, se staral o čištění provozu. Kolovala o něm historka, že chodil 14 dní s výkalem na kalhotách, a já jim to naprosto věřil. Tento chlápek, kterému právem přezdívali plesnivý sýr a který měl vzezřením velmi blízko k bezdomovci, byl ten vyvolený, kdo se měl starat o to, aby se v provozu neobjevily škodlivé bakterie.

A co že patřilo mezi největší zábavy brigádníků? Třeba plivání na maso, pohazování s masem po velmi špinavé zemi a podobně. Moc jsem se jim nedivil. Byli frustrovaní celkovou situací, kdy se člověk málem sedřel a dostal dost málo.

A co pracovní podmínky či práva pracujících v bourárně? O víkendech se pracovalo takzvaně načerno. Kdo se nahlásil a přišel, dostal peníze na ruku. Měl jsem naděláno spoustu přesčasů, jeden den jsem pracoval 14 hodin. Když jsem nakonec dostal výplatu, prozíravě přes okýnko do ulice, nedostal jsem za přesčas ani korunu. A myslím, že podobně na tom byli všichni pracující v této firmě. Manažeři a šéfové měli drahá auta a zbytek ať si dělá, co chce. Žádný ohled ke zvířatům, natožpak k lidem. A jedna taková perlička, chodil jsem asi týden čistit lesní cestičky do soukromého lesa, pana majitele jatek. Bylo to jak z pohádek, kdy chodíte s hráběmi a dáváte pozor, aby milostpán při lovu nešlápl na větvičku. Hotový Botostroj. Jaký má asi majitel jatek vztah k lesní zvěři?

Po čase, když jsem šířil historky z jatek, se ke mně od přítele dostaly zajímavé materiály. V jistém provozu na zpracování kuřat v Uherském Brodě měli vypouklinu s dírou v podlaze, což jim udělalo takovou malou jeskyňku. To by nebylo nic tak špatného, ale bylo to na tak hloupém místě, že tam občas spadl kousek masa a nešel vytáhnout. Po pár letech, když ta vypuklina s dírkou hodně smrděla, zavolali firmu, ve které pracoval můj kamarád. Vypouklinu odřezali a málem se u této práce pozvraceli. Odkryli biomasu, která několik let hnila v podlaze a každý den byla živena novým materiálem. Z toho samého provozu jsem měl také informace od kamarádky, která balila kusy kuřat. Červi byli údajně podle logiky tamějších pracovníků vítaným obsahem prsních řízků, neboť aspoň řízek víc vážil. To se pak člověk nediví, když potká spřízněnou duši, která odmítá konzumaci masa, právě po brigádě v takovém provozu. Naprosto to chápu.

KDYBY JATKA MĚLA STĚNY ZE SKLA...

Přesto všechno jsem ale vděčný za šanci pracovat na jatkách. Když člověk tlačí půlku prasete a zírá do vypíchnutých očních důlků, začne přemýšlet nad tím, co vlastně jí. Najednou to nebyly anonymní naporcované kousky masa z obchodu. Tlačil jsem před sebou mrtvé tělo, ve špíně, v puchu, a díval se, jako ho zpracovávají agresivní a mnohdy duchem mrtví lidé. Uvědomil jsem si, že mé zdraví se bez masa hravě obejde, když jsem viděl ten rozklad a podmínky při výrobě masa. A dost možná tomu pomohlo i to, že jsem viděl stávat nákladní auto s logem firmy u školní jídelny mé školy. Bylo to logo právě těch jatek, kde jsem pracoval, trochu připomíná čerta.

Není divu, že tato smršť zážitků mnou otřásla. A nebyl jsem jediný. Mnozí mí kolegové brigádníci nabyli dojmu, že maso a hlavně párky od této firmy v Uherském Hradišti nikdy jíst nebudou. Kdo ví, možná jatka produkují i vegetariány a vegany, ne jen maso. Takže to má asi dobrý konec, co myslíte?

Sepsáno: 22. 2. 2013

Autor: Míro Tvorce