Jste zde

Výpověď studentky zemědělské školy

Tento příběh nám poslala čtenářka, jejíž identitu známe, ale respektujeme její právo na anonymizaci. Pokud jste také zažili něco, co by mohlo běžné spotřebitele nebo ochránce zvířat zajímat, rádi poskytneme prostor vaší zkušenosti (bez nutnosti uvádět skutečné jméno, avšak ověřujeme skutečnou identitu přispěvatelů). Kontaktovat nás můžete na e-mailu info@soucitne.cz.

Řekněme, že jsem nejmenovaná studentka nejmenované školy, v nejmenovaném kraji a v nejmenovaném městě.

Chci se s vámi podělit o to, co nám naše škola prostřednictvím praxí na školním statku přináší do života.

Nejlepší by asi bylo začít od začátku. Moje škola vystupuje na veškerých přehlídkách a výstavách středních škol i na dnech otevřených dveří jako velice solidní a tváří se, že má opravdu co nabídnout. A tak, když jsem si v patnácti letech vybírala, na jakou školu půjdu, volba padla na ni. Zaprvé protože jsem zarytá milovnice zvířat, kdybych věděla co mě čeká, tak přísahám, že bych tam nestrčila ani špičku nosu. Zadruhé škola není zas až tak daleko, takže se dá celkem v pohodě dojíždět, protože i autobusové spojení je docela dobré. Zatřetí, co si budeme nalhávat, řidičák zadarmo je relativně zajímavé lákadlo. Začtvrté se mi tato škola zdála jako nejlehčí cesta k maturitě. A zapáté, a to tedy hlavně (!), jsem byla prostě a jednoduše naivní. Přiznejme si samy před sebou, kdo z nás nebyl v patnácti letech více či méně naivní?

Brzy po nástupu na školu mě ale veškerá naivita opustila.

Zatímco pro některé mé spolužáky je praxe na školním statku lehárko a považují ji za příjemný relax, hlavně že se nemusí učit, pro mě je to vždy otřesný zážitek. Kravín, kterým se školní statek tak vehementně vychloubá, je v šíleném stavu.

První, co vás uvítá, je přístřešek pro jalovičky plný výkalů tak, že se v nich nebohá zvířata brodí. Bodejť by ne, když na pár usmolených metrů čtverečních nacpou osm zvířat a vykydat je prostě šíleně namáhavé.  Krávy v kravíně jsou přivázány na zhruba půlmetrových řetězech. Kdyby jen stály ve výkalech. Ony jsou výkaly přímo obaleny. V srsti mají koule ze ztvrdlých výkalů, kolikrát zhruba o velikosti kaštanů. Pokaždé, když máme praxi, nám vrazí do rukou kovová hřbílka, abychom z nich nánosy oškrábali, což se prostě i při sebevětší snaze nepovede bez zranění. A tak jsou krávy doslova oškrábané. Po těle mají holé fleky a jako bonus krvavé ostrůvky.

Hygiena je tak trochu sprosté slovo…  Vodou z jednoho kbelíku se dá úplně v klidu umýt vemeno dvaceti kravám. Třeba že už v půlce voda ve kbelíku připomíná spíš vodu z bahnivé kaluže. Dezinfekce struku po dojení je taky zbytečnost.  V mléčnici jsou pro změnu stěny pokálené od much a pavučiny jako telegrafní dráty. Mezi tím vším se promenádují začervené, zablešené kočky s vyteklýma očima.

Výraz „vlídné zacházení“ se zde dá považovat za sprosťárnu nejvyššího kalibru. Byla jsem svědkem přemístění krávy. Kráva se měla posunout, tuším, o pět míst, což znamená ani ne pět metrů. Kolem krávy se seběhli asi čtyři mládenci s klacky v rukách. Zaměstnanec ji vedl. Kráva po cestě dvakrát upadla a svalila se na zem, neboť dlaždičky jsou dost kluzké a i my máme kolikrát co dělat, abychom se nerozplácli. Jelikož nechat krávu normálně, v klidu a opatrně vstát je nenormální, tak mládenci využili svoje důmyslná popohánědla. Využili je tak, až to v nebohé krávě dunělo, a aby toho nebylo málo, tak na ni zaměstnanec vytáhl paralyzér. Vše se omlouvá větami „Oni to tak necejtěj“ nebo „Je to nebolí“ apod.

Na první praxi jsem měla to štěstí v neštěstí být při porodu. Byl by to skvělý zážitek. Nebýt toho, že se telátko narodilo mezi výkaly a byla jsem nucena ho ihned po ošetření dotáhnout do kotce přes chodbu. Přestože maminka zoufale a srdceryvně bučela, valila oči za telátkem, s nikým to ani nehnulo… Tenkrát jsem si uvědomila, že vzdálenost dvou metrů může být nepřekonatelná, stojí-li mezi vámi řetěz a železná ohrada.

Ono ubohé telátko jsem pár dní na to musela odrohovat a nastřelit mu známky. Odrohování probíhá tak, že na rohový výběžek se aplikuje pasta, jejíž složení snad ani nechci znát, protože se s ní manipuluje v gumových rukavicích. A za pár hodin po růžkách zbudou jen krvavé ďolíky v hlavě.

Snad nejhorší na tom všem, tedy aspoň pro mě, je to, že jestliže se vám to nelíbí, tak jste vlastně „rozmazlenej, přecitlivělej městskej parchant, co vůbec nemá na zemědělce co dělat“! Protože řvát, kopat a mlátit do zvířat, až to duní, je totiž úplně normální. A je úplně jedno, že ustoupí, když na ni jen promluvíš a šťouchneš do ní nebo ji poklepeš / poplácáš. Protože „ta kráva váží pět metráků, ta to tak necejtí a nebolí ji to“.

Kdysi jsem někde zaslechla, že „Je špatný, že vás učej na systému, kterej už čtyřicet let nefunguje“. Podle mě je smutný, že nás učej na něčem, co nikdy fungovat nemělo.

Poznámka Soucitne.cz: Tento příběh nám přišel emailem s prosbou o jeho sdílení při zachování anonymity. Děkujeme proto předem za pochopení, že autorka nechce být jmenována. Případné vkazy pro ni můžete zanechat pod článkem v komentářích - autorce je předáme.