Jste zde

Osobní svědectví ze zemědělské školy

Přinášíme další z řady osobních svědectví, ve kterých se studenti svěřují se svými otřesnými zážitky ze školní praxe. Pokud jste také zažili něco, co by mohlo běžné spotřebitele nebo ochránce zvířat zajímat, rádi poskytneme prostor vaší zkušenosti (bez nutnosti uvádět skutečné jméno, avšak ověřujeme skutečnou identitu přispěvatelů). Kontaktovat nás můžete na e-mailu info@soucitne.cz.

V patnácti letech jsem se musela rozhodnout pro střední školu a zemědělka se zdála být ideální. Slibovala praxe se zvířaty, řidičáky zdarma, dobrou přípravu na maturitu. Nemusela bych daleko dojíždět a ve třídě bych si určitě našla spoustu přátel – milovníků zvířat jako jsem já! Ještě nikdy jsem se tak příšerně nezmýlila.

Momentálně dokončuji druhý ročník oboru agropodnikání. Hned první týden po nástupu do školy nás vedoucí praxe provedl po školním statku.

Je normální se takhle chovat ke zvířatům, ti zaměstnanci tomu přece rozumí lépe než já! Kdyby tohle bylo špatné, určitě by to nedělali. – Nějak takhle jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že je správné a normální to, co jsem viděla. První, co upoutalo pozornost všech spolužáků i moji, byla malá telata zavřená v jakýchsi boudách plných špinavé podestýlky.


Foto: ilustrační obrázek (z webových stránek zemědělského družstva Luštěnice)

Všechna se bála a krčila uvnitř, když se je kdokoli pokoušel pohladit. Jelikož prohlídka hned pokračovala, vůbec jsem tenkrát nepřemýšlela nad tím, proč jsou tady, když mají pobíhat s dospělými krávami na louce a být šťastná, jak slibují všechny reklamy na mléčné výrobky. Podívali jsme se do budovy, kde byly ustájeni masní býci. Nikde jsem nezahlédla ani kousek čisté podestýlky, celé budova vypadala že neviděla úklid už nejméně dva, tři týdny. Zvířata neměla skoro žádný prostor, neustále do sebe vráželi a neměli si kde lehnout. Moc jsem to neřešila, přišlo mi to prostě „přirozené“.

Hned začátek druhého ročníku mi konečně otevřel oči. V prosinci nás čekala odpolední praxe v kravíně. Ten sice nijak nepatřil ke škole, vedení ale milostivě svolilo, aby se studenti přijeli vzdělat v oblasti chovu dojného skotu. Bylo zde několik budov s dojnicemi namačkanými na sobě, všechny špinavé od hnoje. Samozřejmě taky další boudy s telátky, někdy i jen dva dny starými. Spolu se spolužačkou jsme dostaly za úkol je nakrmit, každé tele muselo vypít kyblík jakési tekutiny, což podle zaměstnankyně, jenž na nás dohlížela, bylo mléko ředěné vodou. Ten den sněžilo, i přes několik vrstev oblečení jsem cítila zimu a nebyla jsem sama. Telata si chtěla lehnout, ale celá podestýlka byla špinavá, mokrá od sněhu a moči. Většina z nich, hlavně ta nejmladší se neovladatelně klepala. Jeden býček i přes snahu ošetřovatelky odmítal vypít svůj příděl, prý to ani zdaleka nebylo poprvé. Než jsme prošli všechna ta ubohá zvířata, pro býčka přišli dva zaměstnanci a za hlasitého nadávání a ran holí ho donutili nastoupit do malého přívěsu na převoz telat. Kde potom skončil ani nechci vědět.

Všechny kotce byly tak přeplněné znečistěnou podestýlkou, že sotva šly zavřít dvířka. Myslela jsem si, že nic odpornějšího už tady neuvidím, to jsem ale ještě netušila co se děje v dojírně. Tam totiž měla naše praxe pokračovat.


Foto: ilustrační obrázek (z webových stránek chovzvirat.cz)

Za hlasitého řevu dva lidé nahnali deset krav z ohrady do dojícího zařízení. Těm ubohým tvorům podjížděly nohy, museli se opírat o sebe navzájem. Bylo mi vysvětleno co mám udělat, jak očistit vemeno a jak nasadit dojící násadce. Přistoupila jsem k první krávě s ubrousky a dezinfekcí. Musela jsem se jí podívat do očí a proti své vůli si představit sebe na jejím místě. Od toho dne jsem už nikdy nepila mléko. „Nedělej ostatním co nechceš aby dělali oni tobě.“ Tuto větu jsem slyšela už mnohokrát. Přesto nikomu nebylo divné co se tam dělo.

Na jaře mě čekala praxe na drůbežárně. Už jsem nebyla tak naivní abych čekala ohrádku plnou spokojených slepiček, přesto byla realita mnohem horší než všechno co jsem si představovala. Zvířata byla nacpaná v obrovských halách, namačkaná na sobě. Tři dny se očkovalo. Instrukce byly jasné. Vezmi dvě slípky, do každé ruky jednu, prostě je popadni za křídlo, vidíš, takhle. Tady je strč před veterináře, počkej až naočkuje, hoď do druhé ohrádky. Spousta z nich měla menší nebo větší zranění. Za ty tři dny jsem narazila i na případy, kdy slepici trčela kost z těla. Každý den se posbírala hromádka ubožaček, které očkování nepřežily, protože jehla probodla plíci.

Podle zaměstnanců jsem ovšem byla jen malá, blbá a přecitlivělá holka. Se zvířaty se takhle zacházelo a vždy zacházet bude, jak jsem se dozvěděla. Kdybych si dnes měla znovu vybrat střední školu, zemědělské bych se obloukem vyhla.