Jste zde

Moby: Proč jsem vegan

Autor: Moby

Překlad: Silvestr Vandrovec Špaček

„Ahoj, jmenuju se Moby a jsem vegan.“ (Předpokládám, že na to odpovídáte: „Ahoj, Moby.“ Zvláštní, i když jste nebyli na žádném setkání Anonymních alkoholiků, pravděpodobně jste nějaké viděli v televizi, protože scéna s nějakou odvykací skupinou musí být podle všeho v každém seriálu.) Takže tohle je můj příběh o tom, jak se ze mě stal vegan.

Když mi byly dva týdny, moje máma mě vyfotila, jak sedím v dětské vaničce v našem sklepním bytě na 130. ulici v Harlemu. Na obrázku jsem já (jako dvoutýdenní čudla) a na mě se do té vaničky koukají:

Náš pes (Jamie)

Naše kočka (Charlotte)

Naši dva potkani (beze jmen)

Na té fotce se dívám nahoru na ně a oni se zase koukají dolů na mě. Vypadám docela spokojeně a oni taky vypadají docela spokojeně. A jsem si celkem jistý, že se v tomhle okamžiku neurony v mém limbickém systému zafixovaly způsobem, který říká, že zvířata jsou láskyplná a úžasná. Jak jsem vyrůstal, měli jsme s mámou zástupy domácích zvířat. Naším zvěřincem za těch asi 15 let prošli: čtyři psi, dvanáct koček, asi tisíc myšátek, leguán, tři pískomilové, křeček a jeden menší had.

Naše zvířata jsem měl moc rád. Když některé umřelo, byl jsem z toho zdrcený a usedavě jsem oplakával nešťastnou a trpce nespravedlivou smrt každého zesnulého pejska, kočky, myšky nebo ještěrky (a s tolika zvířaty to znamenalo spoustu umírání a oplakávání). Nechci si mezi našimi zvířaty vybírat oblíbence, ale vůbec nejradši jsem měl Tuckera, kocoura, kterého jsem našel na skládce. Jednou, když mi bylo deset, jsem šel kolem městské skládky a z jedné krabice jsem zaslechl nějaké mňoukání. Když jsem ji otevřel, našel jsem tři mrtvá koťátka a jedno, které bylo ještě naživu (bylo tak mladé, že mělo ještě zalepené oči).

Sebral jsem to polomrtvé kotě a mazal s ním domů. Skočili jsme s mámou do auta (teda ne doslova, prostě jsme do něj nastoupili) a jeli na veterinu. Veterinář pro nás měl pochopení, ale optimismem zrovna nesršel. „Takhle mladá koťata dokážou bez matky přežít jenom málokdy,“ říkal, „tak si na něj radši moc nezvykejte.“ Odvezli jsme Tuckera domů (pojmenoval jsem ho už v autě) a počítali s tím, že asi brzo umře, ale v tom se ho ujal náš jezevčík George, stal se jeho náhradní matkou, čistil ho a zahříval a Tucker se dožil 18 let.

Jednou, když bylo Tuckerovi devět a mně devatenáct, jsem s ním seděl na sluníčku na schodech u mámina domu na předměstí v Connecticutu. Byla to dokonalá chvíle – kluk, kocour a slunce – idylická a hřejivá a jak říkám – dokonalá. Jak jsem tam tak seděl, došel jsem k prozření. Hodně mých prozření jsou vlastně docela samozřejmé věci, takže se vám možná i tohle bude zdát celkem jako samozřejmost.

Nicméně to prozření – tam na těch schodech jsem si uvědomil: „Já tohohle kocoura miluju. Udělal bych všechno, abych se o něj postaral, udělal ho šťastným a ochránil ho před nebezpečím. Má čtyři nohy a dvě oči a úžasný mozek a hrozně bohatý emocionální život. Ani za milion let by mě nenapadlo mu ublížit. Tak proč jím jiná zvířata, která mají čtyři (nebo dvě) nohy, dvě oči, úžasné mozky a bohaté emocionální životy?“ A tehdy, na těch předměstských schodech v Connecticutu vedle kocoura Tuckera, jsem se stal vegetariánem.

To byl rok 1985, před 29 lety.

Můj důvod, proč se stát vegetariánem, byl prostý: měl jsem (a mám) rád zvířata a nechtěl jsem se podílet na ničem, co by přispívalo k jejich utrpení. Nejprve jsem se proto vzdal hovězího a drůbeže. Potom ryb (kdybyste někdy měli co do činění s rybami, dost brzo byste přišli na to, že cítí bolest a že jsou radši, když nejsou na háčku nebo na harpuně nebo v síti). A pak jsem si řekl: „Nechci přispívat k utrpení zvířat. Ale krávy a slepice v komerčních mléčných a vaječných chovech jsou na tom docela špatně, tak proč pořád jím mléko a vajíčka?“ Tak jsem se v roce 1987 zřekl všech zvířecích produktů a stal jsem se veganem. Prostě proto, abych mohl žít a jíst v souladu se svým názorem, že zvířata mají své vlastní životy, že mají na své životy právo a že se nechci podílet na jejich utrpení.

Moby
Foto: Uncensored Interview

To bylo před 27 lety. A protože jsem bedna na matiku, můžu s jistotou říct, že teď už jsem vegan 27 let. Postupem času mě ve veganství utvrzovalo, co jsem se dozvídal o zdraví, změnách klimatu a o životním prostředí. Zjistil jsem, že jedení masa, mléka a vajec může do velké míry za to, že lidi dostávají cukrovku, srdeční choroby a rakovinu. Zjistil jsem, že komerční živočišná výroba má na svědomí 18 procent klimatických změn (víc než všechna auta, autobusy, kamiony, lodě a letadla dohromady). Zjistil jsem, že se na vypěstování kila sóji spotřebuje 1700 litrů vody, zatímco na kilo hovězího 15 000 litrů. Zjistil jsem, že hlavní důvod, proč se kácejí tropické pralesy, je rozšiřování pastvin pro dobytek. Taky jsem zjistil, že většinu zvířecích nemocí přenosných na člověka (SARS, nemoc šílených krav, ptačí chřipka atd.) má na svědomí živočišný průmysl. A navrch jsem se dozvěděl, že na tuky bohatá strava založená na zvířecích produktech je jednou z hlavních příčin impotence (jako bych už neměl dost důvodů být vegan).

Takže čím víc jsem toho zjišťoval o zdraví a životním prostředí, tím bylo moje rozhodnutí být veganem silnější. Teď se to stydím přiznat, ale prošel jsem si tím nevyhnutelným obdobím veganství, kdy jsem byl takový ten nesnesitelný vegan, co ječí na své kamarády vždycky, když jedí maso. Ale časem mi došlo, že když na ně budu ječet, tak nezačnou jíst míň masa, akorát je začnu štvát a přestanou mě zvát na večírky. A možná že jsem sobec, ale mám rád, když mě kamarádi zvou na svoje večírky.

Nakonec jsem pochopil, že ječet na lidi není nejlepší způsob, jak je přimět poslouchat, co máte na srdci. Když jsem na lidi ječel, začali se bránit a vzdorovali všemu, co jsem jim říkal. Ale když jsem s nimi začal mluvit s úctou a sdílel s nimi informace a fakta, ukázalo se, že začali poslouchat, co jim chci říct, a dokonce i přemýšlet o mých důvodech pro veganství.

Aby bylo jasno: tím, že jsem vegan, neříkám, že máte být vegani i vy. Byla by ironie, kdybych odmítal vnucovat svou vůli zvířatům a neměl problém ji nutit lidem.

Měli byste se informovat, jak nejlíp dovedete, a jíst a žít tak, jak vám to bude připadat nejlepší. Ale ze statistického i epidemiologického hlediska máte šanci mít delší a šťastnější život, když se obejdete bez hovězího, drůbežího, vepřového, mléka a vajec. Přinejmenším bych opravdu doporučil vyhnout se zvířecím produktům z velkochovů, protože ve velkochovech se se zvířaty zachází hrozně a mléko a maso z velkochovů je plné antibiotik, syntetických hormonů (pozn. překl.: To platí hlavně pro USA), nebezpečných bakterií atd.

OK, mohl bych pokračovat, dokonce bych chtěl, ale mám pocit, že už jsem pokryl důvody, proč jsem se stal a zůstal veganem. Na závěr bych se vás asi kromě těch zdravotních důvodů, klimatických změn, chorob přenosných na lidi, rezistence proti antibiotikům, impotence a znečišťování životního prostředí chtěl zeptat: dokázali byste se podívat teleti do očí a říct mu „moje chutě jsou důležitější než tvoje utrpení“?


Tato osobní výpověď hudebníka a skladatele Mobyho byla 18. března 2014 zveřejněna na webu časopisu Rolling Stone.

Z anglického originálu Opinion: Why I'm Vegan (RollingStone.com, 18. 3. 2014) pro Soucitně přeložil Silvestr Vandrovec Špaček.