Jste zde

Chci ořech, troubové!

Petr Třešňák (Říjen 2008)

Papoušek Alex ukázal světu, že ptákům to myslí. „Mám tě rád.“ „Já tě mám taky ráda.“ „Přijdeš zítra?“ „Ano, přijdu.“ Po krátké konverzaci zhasla Irene Pepperbergová jako každý večer světlo v laboratoři a šla spát. Ráno už ji bohužel Alex z klece nepozdravil. Nejslavnější papoušek světa zemřel přesně před rokem pravděpodobně následkem náhlé srdeční příhody. Kromě smutné majitelky, která povídáním s šedým opeřencem strávila třicet let své výzkumnické kariéry, za sebou papoušek Alex zanechal i jedno nečekané poznání: zvířata jsou pravděpodobně mnohem chytřejší, než si myslíme.

Zkouřený nápad

Irene Pepperbergová studovala v 70. letech minulého století na Harvardu chemii, ale moc ji to nebavilo. Nedlouho před státnicemi viděla v televizi seriál o komunikačních experimentech se zvířaty a rozhodla se změnit obor. Nebylo to jednoduché, profesoři byli proti. A tak mladá studentka poslušně dokončila chemii a vzdělání v zoologii, neurologii a psychologii doháněla po večerech samostudiem.

Pokusy domluvit se se zvířaty se dlouho soustřeďovaly jen na opice, narážely ovšem na chybný předpoklad vědců, že primáti budou mluvit lidskou řečí. Nefungovalo to a experimenty tak pouze posilovaly tradovaný mýtus, že zvířata na rozdíl od člověka nedovedou komunikovat ani přemýšlet. Až v 60. letech badatelům došlo, že ke zvládnutí oxfordské angličtiny šimpanzi nejsou fyziologicky vybaveni, a začala nová vlna pokusů, tentokrát ve znakové komunikaci. Nejen primáti, ale i delfíni, velryby a další druhy se náhle jevili o poznání inteligentnější.

Irene Pepperbergová chtěla jít ještě dál. Bez ohledu na tehdejší vědecký konsenzus si usmyslela prokázat, že myslet a komunikovat dokáží také ptáci. V běžném obchodě na předměstí Chicaga koupila ročního šedého afrického papouška (v Čechách se mu říká žako) a požádala o výzkumný grant. Záporná odpověď dorazila obratem a ve vysvětlení se jí posuzovatel optal, jestli náhodou při psaní žádosti něco nekouřila, když si myslí, že naučí ptáka komunikovat. Zapálená vědkyně se ale nenechala odradit. Ptáče dostalo jméno Alex a brzy se mohlo těšit na první lekci.

Dějiny vědecké komunikace se zvířaty jsou plné omylů. Ten nejtypičtější dostal jméno „efekt chytrého Hanse“, podle koně, kterého počátkem 20. století naučil majitel počítat. Zázračný kopytník se těšil obdivu vědců i veřejnosti, dokud se neprokázalo, že ve skutečnosti nepočítá, ale reaguje na nevědomé pohyby cvičitele. Zvířata dovedou napodobovat, opakovat a číst řeč těla tak dobře, že to pozorovatel snadno zamění za myšlení.

Žako patří spolu s vránou k nejchytřejším ptákům vůbec a navíc dokáže skvěle mluvit. Pepperbergová dobře věděla, že riziko „papouškování“ hrozí o to víc, a snažila se mu předejít. Neučila Alexe sama, ale nechala s ním pracovat různé lidi, aby si nezvykl odezírat jednoho člověka. Vyvinula novou metodu, kterou později speciální pedagogové využili pro práci s autistickými dětmi. Neučila přímo papouška, ale vzdělávala v jeho přítomnosti svého asistenta. Vycházela z toho, že žako je společenský pták a fungovalo to. Když zaujatý Alex viděl, jak si úspěšný asistent pochutnává na oříškách, začal s ním spontánně soutěžit.

Ve svých třiceti letech znal 150 slov, uměl pojmenovat padesát různých věcí, rozeznával barvy, materiály, tvary a řešil poměrně náročné úkoly. „Z čeho je oranžový předmět se třemi rohy?“ ptala se výzkumnice nad tácem plným předmětů různých barev a tvarů. „Z vlny,“ otestoval materiál Alex a vzápětí požádal Irene o ořech. Když dostal místo toho banán, hodil ho po ní a zopakoval prosbu znovu.

 

Společenský faktor

Irene Pepperbergová svůj životní experiment podřizovala striktním pravidlům a podařilo se jí uspět v seriózním vědeckém světě. Její práce je dnes v oblasti zkoumání inteligence zvířat většinou vědců respektována jako přelomová. Alex se v mnoha ohledech vyrovnal šimpanzům a v některých je dokonce předčil. Naučil se například chápat koncept nuly, což se považovalo u zvířat za nemožné. „Kolik je tu modrých předmětů ?“ ptala se vědkyně nad tácem. Když žako ve změti barev modrou nenašel, odpověděl, že žádný.

Dokázal se bavit o věcech, které zrovna neměl před sebou, a občas svou majitelku udivoval vytvářením logických slovních složenin. Když poprvé uviděl červené jablko, začal mu říkat „banašeň“, protože mělo barvu a tvar jako třešeň a uvnitř podobnou strukturu jako banán.

Inteligence není daná jen od přírody, ale odvíjí se od sociálního kontextu – proto je vlastní zejména společenským tvorům. Tahle přelomová myšlenka britského psychologa Nicholase Humphreyho kdysi Irene Pepperbergovou nadchla a Alex dělal všechno proto, aby ji potvrdil. Jednou před něj položila různobarevná písmena a ptala se. „Jaké písmeno je zelené ?“ „Ssss,“ odpověděl Alex a jako obvykle po správné odpovědi požádal o ořech. Irene nereagovala a hned se ptala na další písmeno. Alex odpovídal správně a vytrvale se dožadoval ořechu. Když odměna nepřicházela, došla mu trpělivost. „Chci ořech. O – Ř –E – CH,“ prohlásil (s anglickým N – U - T to měl o jednu hlásku jednodušší). „Nejenže jsem měla v tu chvíli pocit, jako by mi říkal – mám ti to snad hláskovat, ty troubo?“ vzpomínala později Pepperbergová. „Přišlo mi, že pochopil, kam s těmi písmeny směřujeme a dával nám to najevo. Takové věci se nestávaly v laboratoři každý den, ale občas ano. Pak si člověk musel připustit, že v tom jeho mozečku velikosti vlašského ořechu se toho děje asi mnohem víc, než si dokážeme představit.“

(Respekt, www.respekt.cz)

Zdroj: http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2008102054