Autor: Tobias Leenaert

Překlad: Martin Čejka

Je báječné, že můžeme měnit své názory. Samozřejmě, někdy jsou lidé až příliš snadno ovlivnitelní: bez zapojení kritického myšlení uvěří čemukoliv, co diktátoři, guru nebo obchodníci hlásají. Ale pro mnoho dalších lidí je změna názoru mnohem těžší, obzvlášť pokud se jedná o hluboce zakořeněné a opatrované hodnoty. Ty mohou být morální povahy (zda je správné geneticky modifikovat organismy, jíst maso, utrácet spoustu peněz za cestování na jiné planety... ) nebo věcné (zda je jezení masa zdravé, zda na jiných planetách existuje mimozemský život, atd.)

Velice se mi líbí, když je lidem předložen nějaký problém nebo je zpochybněn jejich názor a najednou řeknou, že si to rozmysleli a teď mají úplně jiný, často diametrálně odlišný názor. V tomto příspěvku chci vysvětlit, proč k tomu dochází tak vzácně. Budu mluvit o třech tématech, která souvisejí se změnou názorů (našich nebo cizích):

  1. Je těžké změnit názor
  2. Nelíbí se nám, když se nás druzí snaží o něčem přesvědčit
  3. Neradi přiznáváme, že jsme změnili názor, a mnohem více neradi přiznáváme, že jsme změnili názor díky ostatním lidem.


(c) thebigriddle.com

Je těžké změnit názor

Proč tomu tak je? V podstatě rádi vidíme, když se nám utvrzují názory a myšlenky, které už máme. Chceme si ospravedlnit to, co si myslíme, a nelíbí se nám informace, které tomu odporují. Tím pádem budeme mnohem více otevřeni si vůbec všímat informací, které potvrzují naše myšlenky a postoje (tomuto jevu se říká konfirmační zkreslení (conformation bias)). Jednoduše řečeno, pokud věříte spíše A a ne B, mnohem pravděpodobněji budete hledat a nalézat a věřit věcem, které potvrzují A. Není nutné vysvětlovat, že konfirmační zkreslení činí změnu názorů mnohem těžší. Zkuste si malý experiment: Jaká je šance, že si (jako vegetarián nebo vegan) přečtete (a opravdu zvážíte) článek nazvaný “tři argumenty proti veganství”. Možná si řeknete, že si to nepřečtete, protože víte, o čem ten text bude a v případě veganství neexistují žádné dobré protiargumenty. Obávám se, že to by přesně dokazovalo vaše konfirmační zkreslení.

Změnit názor ohledně konzumace živočišných produktů je obzvlášť těžké, protože to je dilema s reálnými dopady (což nemůžeme říct o všem: například nikdy se nemusíme setkat s problematikou potratu). Dejme tomu, že jsme všežravci, kteří najednou došli k závěru, že jezení zvířat je špatné (právě jsme změnili názor). Najednou cítíme, že naše chování není sladěno s naším přesvědčením. Tomuto následnému tření, které cítíme, se říká kognitivní dizonance, a teorie kognitivní dizonance říká, že se pokusíme tuto dizonanci vyřešit (protože to není příjemný pocit).

To můžeme udělat dvěma způsoby: 1. Následujeme nové přesvědčení a začneme se podle něj chovat (staneme se vegany). Nebo 2. Nechceme se stát vegany (maso nám chutná), a tak přizpůsobíme naše přesvědčení tak, aby ladilo s naším chováním. Začneme říkat věci jako: Jezení masa není tak špatné, zvířata jsou k tomu vychována, zvířata vlastně tolik netrpí, atd. Lidé, kteří se nechtějí stát vegany se snaží vyhýbat všem proveganským informacím. Takto se mohou vyhnout změně svého názoru a chování. Alternativní odpověď na otázku Proč je tak těžké změnit názor je: často v tom hraje roli náš osobní zájem.

Dovolte mi navrhnout jedno řešení tohoto dilematu: Musíme to lidem usnadnit tím, že negativní dopady změny jejich názoru budou co nejmenší (podívejte se na mojí přednášku Ulehčování soucitu). Jinými slovy, musíme lidem poskytovat skvělé alternativy živočišných produktů, které jsou dostupné všude a za rozumné ceny.

Nelíbí se nám, když se nás druzí snaží o něčem přesvědčit

Všichni se považujeme za dospělé jedince, kteří si dokáží vytvořit svůj názor. Nepotřebujeme nikoho, aby nám říkal, co si myslet, a vážíme si naší nezávislosti - ať už je skutečná nebo jí tak jen vnímáme. Vzpomínám si, jak jsem byl s kamarádem v knihkupectví a doporučil jsem mu knížku. Zvedl jí a jakmile přečetl popisek “tahle kniha vám může změnit život”, odfrkl “Já si změním život sám, pěkně děkuji” a knihu vrátil.

Už před 350 lety napsal francouzský filosof Blaise Pascal, že “lidé se obecně snáz přesvědčí díky důvodům, které sami zjistili, než díky těm, které pochází z myslí ostatních”. Možná jste zažili, že když se snažíte někoho ovlivnit nebo přesvědčit o něčem, čemu věříte, tak se ten člověk ještě více utvrdí ve svém názoru a vzdálí se od vás.

Naším úkolem by tedy mělo být pomoct lidem, aby sami zjistili argumenty ke změně svého názoru, raději než předložit jim ty argumenty (a říct jim, že jejich názor nebo argumenty jsou špatné). Jedním způsobem, jak to udělat, je pokládat jim otázky, jak se to dělá i v takzvané Sokratovské metodě. Sokrates při svých rozhovorech s ostatními (jak napsal Platón) nevyslovoval své vlastní názory, ale snažil se přimět ostatní k zamyslet se nad svými názory, argumenty a domněnkami tím, že jim pokládal otázky. Když někdo obhajuje jezení masa tím, že to dělají i predátoři v divočině, raději než jim říct, že predátoři nemají morální zásady ani alternativy v podobě veganského burgeru, můžeme se jich zeptat: Vidíš v tomto ohledu nějaké rozdíly mezi lidmy a lvy?

Neradi přiznáváme, že jsme změnili názor

Tento článek jsem začal uznáním lidí, kteří dokáží změnit svůj názor. Také obdivuji, když to dokáží veřejně přiznat. Nicméně, to druhé je pro většinu lidí velice těžké. Věříme, že dát najevo, že jsme změnili názor je stejné jako přiznat, že jsme udělali chybu, a kvůli tomu vypadáme slabě, hloupě nebo tak nějak. Je to záležitost sebezáchovy a zachování reputace.

Jak často slyšíte veřejně známou osobu, jako například politika, říct, že změnil názor? Mají dobrý důvod, proč to nedělají, a to protože jejich obecenstvo si bude myslet, že pokud politik změní názor, je to nemastný neslaný člověk s nemastnými neslanými nestálými názory (pokud ten člověk dnes změnil názor, nerozmyslí si zítra něco dalšího?). Předpokládáme, že lidé jako politici jsou už od začátku dobře informovaní a nikdy neuhnou z cesty, jakmile si jí jednou vybrali (ale samozřejmě budeme rádi, když změní svůj názor na ten, který zastáváme my). Výsledkem je, že lidé se raději drží jednoho názoru i dlouho po tom, co byli přesvědčeni, že není správný. To platí pro politiky stejně tak jako pro naše hádky ve vztahu.

Navrhuji řešení: Pokud je pro lidi obtížné říkat, že změnili svůj názor, zkusme je netlačit k přiznání. Tím myslím, pokud bychom rádi, kdyby člověk změnil názor z X na Y, není dobré ho nechat příliš obhajovat X. Jakmile začneme diskuzi o X nebo Y, a začnou obhajovat X, tím obtížnější pro ně bude později zvolit Y. A pokud se prezentujeme jako největší zastánci Y, bude pro ně ještě těžší se změnit, protože Y budou mít spojené s někým jiným. Byl by to názor někoho jiného, který zkopírovali (druhý problém, který jsem probral výše). Tomuto jevu se říká polazirace: dvě skupiny s opačnými postoji se ještě více vzdálí a utvrdí. Čím více jedna skupina obhajuje své postoje, tím obtížnější pro ně bude se změnit. Myslím si, že tento postup je nejzřejmější tam, kde mezi sebou mají dva lidé už nějakou soutěživost: sourozenci, spolubydlící, partneři… kteří hodně diskutují.

V podstatě ten druhý si musí myslet, že jakmile změní názor, nebudeme se mu posmívat ve stylu “vidíš! vidíš, že ses mýlil?” nebo “ha, konečně jsi mě začal poslouchat (a dovolil mi tě ovlivnit)”. Zkuste to udělat tak, aby to pro druhé nebylo trapné. Ujistěte je, že nemusí přiznávat porážku, protože to vlastně ani žádná bitva nebyla. To znamená nedělejte z problematiky souboj argumentů, kde proti sobě stojí dva různé názory. Ukažte, že to není černobílé, že druzí souhlasí s vašimi názory a vy souhlasíte s jejich. V takovém případě, jakmile si to oni rozmyslí, nebude to vypadat, jako by přeběhli na druhou stranu (a tím pádem se nemusí bát trapasu), ale jen přijali některé vaše argumenty a teď vidí věci jinak.

Pomoci lidem vyhnout se pocitu trapnosti může také něco jiného (kromě vás), čemu mohou přičíst svou změnu názoru. Lidé mohou být nedůvěřiví ke změně, dokud se bojí uznat, že jste je ovlivnili, ale může to pro ně být snažší, pokud to mohou přičíst například změne ve zdravotní situaci (doktor jim něco řekl) nebo protože blízko otevřeli zdravou výživu nebo zjistili, že jsou alergičtí na mléko… Všechno tohle a mnohé další mohou být dobré důvody nebo výmluvy (na tom nesejde) ke změně názoru. Pokud zjistíte, že mohou existovat takové důvody, nechte je je použít a netrvejte na tom, že jste to byli VY, kdo hrál zásadní roli v jejich změně názoru.

Netřeba říkat, že shopnost a pohotovost ke změne myšlenek se velice liší člověk od člověka. Někteří lidé mohou být extrémně trvdohlaví. Nebo se dokážou snadno změnit, ale jen v některých sférách. Někteří lidé snadno dokáží změnit názor ve kterékoli oblasti. Takoví lidé uvažijí 1. velice racionálně nebo 2. velice dospěle, nebo obojí. Racionální lidé se rozhodnou pro cokoliv, co je podle nich správně. Také si jsou z velké části vědomi svých předsudků a ví, že některé argumenty nejsou pravdivé jen proto, že jste je předložili *vy*, a stojí za pečlivé prozkoumání. Dospělost jim pomůže vzít v potaz váš vliv, aniž by se cítili poníženě nebo nadřazeně. Dospělí lidé se nebojí vypadat slabě.

Obecně lze jistě předpokládat, že změna názoru ohledně zásadních témat jako je jedení masa, není snadná. Přesto je to ale možné. Myslím si, že naší rolí je ideálně něco jako trenér, který pomáhá vytříbit argumenty a myšlenky kterým již ostatní věří, raději než jim říkat, co si myslet.

Zdroj: The Vegan Strategist, Překlad: Martin Čejka