Jste zde

Šťastné maso aneb Jak obhájit neobhajitelné

Štítky: 

Autoři: Filip Kostka a Matěj Dostál

Téma veganství čím dál více hýbe českou společností. Veganovi, kterého chtěli v 90. letech pomalu zavírat do blázince, se teď spíš vytýká, že „podléhá módní vlně“. Na co se dříve pohlíželo jako na sebevraždu, teď mnoho lidí vnímá jako zdravý životní styl.

Před pětadvaceti lety byl vrcholem veganské gastronomie chleba s hořčicí – dnes nás zaplavují food blogy, kde se to jen hemží veganskými dorty a buchtami; sojovým gulášem a seitanovou svíčkovou; indickým dhalem a mexickými pálivými fazolemi. Šíří se odpor ke kožešinám, ke zneužívání zvířat v cirkusech, k tzv. množírnám psů, k testování kosmetiky na zvířatech. A s šířením veganství nevyhnutelně přichází i ideologický souboj.

Je to souboj abolicionismu a welfarismu, souboj, který má všechny parametry dobré pohádky. Přibližuje nám ji Ivan Lamper z Respektu v článku Šťastné maso aneb Jak vegani slevili z totálních nároků a začali měnit svět. V pohádce vystupuje Zlo. To jsou hloupí, ukřičení, extrémističtí vegani, v čele s profesorem práva Gary Francionem. Hází umělou krev na McDonald’s a bojují na barikádách.

Nic však není ztraceno, máme i hrdinu: to jsou rozumní, smířliví aktivisté, kteří postupnými kroky chytře mění svět, zastoupeni v článku Humanistickou společností. Nechtějí s náboženským fanatismem ostatní přesvědčovat o své pravdě. Místo toho diskutují s živočišným průmyslem a snaží se, aby se zvířata před smrtí alespoň měla jako v bavlnce. A díky svému pragmatismu nakonec dobro zvítězí.

Až na to, že ve skutečnosti je všechno trochu jinak.

Jsou vegani extrémisti?

Jako jedinou alternativu k lobbování za legislativní změny v podmínkách využívání zvířat (welfarismus) článek nabízí hlasitý křik, ječení, protestní pochody a vrhání pytlíků s krví na McDonald’s. Veganští dobrovolníci přitom vykonávají širokou škálu aktivit, které se této falešné dichotomii vymykají. Věnují se vzdělávání veřejnosti, ať už formou přednášek na festivalech, nebo na univerzitní úrovni nabídkou kurzů týkajících se vztahu lidí a zvířat. Nesčetné množství blogů s recepty ukazuje, jak bohatá je rostlinná kuchyně. Informační videa na YouTube sdílená na facebookových stránkách pronikají i mimo veganské sociální bubliny.

Veganští sportovci ukazují, že profesionální formy lze dosáhnout i čistě rostlinnou stravou: ultramaratonu zcela dominuje Scott Jurek, vynikající maratonkyně Fiona Oakes je vegankou, Patrik Baboumian jako strongman drtí předsudky o vyzáblých, podvyživených trávožroutech. V českém prostředí už dlouho působí projekt Vegan Fighter, velmi slibně nastartoval Vegan sport club, který sdružuje veganské sportovní nadšence.

Sdružení Otevři oči pořádá pouliční ochutnávky dobrot z rostlinných surovin, které svým pozitivním přístupem (a jídlem zdarma) přitahují všechny, a šíří přesvědčení, že být veganem neznamená být sebemrskačským mnichem, který si odříká dobroty. Úspěchy slaví „spotřebitelský“ aktivismus: vegani oslovují restaurace, aby nabízely alespoň jedno veganské jídlo (pizzu s veganským sýrem, sojový guláš).

Projekt Veganská krev České veganské společnosti motivuje vegany k dárcovství krve. Ukazuje, že vegani nejsou hippies, kteří mají zvířata raději, než lidi; současně znovu připomíná (i doktorům), že veganství se velmi dobře slučuje s perfektním zdravotním stavem. Existuje lepší důkaz, než Jánského medaile za desítky úspěšných odběrů krve?

Brněnský Kolektiv pro zvířata organizuje billboardovou kampaň, která má lidi vést k zamyšlení nad naším přístupem ke zvířatům: proč psy milujeme a krávy jíme? Vše je financováno samotnou komunitou, drobnými dárci. Takto vypadá extrémismus, toto je ta nepragmatická cesta?

Zarážející je na článku také rétorika představující vegany jako náboženské fanatiky: hovoří se o schizmatu, ve větě „Všechno nebo nic…jako jeho první přikázání“ jsou racionální důvody k veganství označeny jako věrouka. Jsou snad fanatiky všichni, kdo mají zásady – nezabiješ (alespoň prima facie) člověka, nezabiješ psa, nebudeš krást, nebudeš využívat lidi? Není vůči obětem taková zásadovost velmi žádoucí, potřebná?

Mnoho veganů trvá na svých zásadách, ačkoliv je jim jasné, že svět, ve kterém lidé nevyužívají cítící bytosti jako nahraditelné zboží, je ještě daleko – podobně, jako lidé trvají na nezabíjení lidí, ačkoliv svět bez válek je ještě daleko. Věříme však, že společnost se člověk po člověku může měnit, a že hluboce zakořeněná ideologie, která nás učí, že je v pořádku využívat a zabíjet ostatní zvířata, bude postupně ustupovat. Je spravedlivé tento postoj označit jako „všechno, nebo nic“? 

Z naší zkušenosti většina veganů reaguje na jakýkoliv krok ostatních směrem k veganství velmi pozitivně a podpůrně, byť veganství vnímají jako konečný cíl. (Někteří veganství dokonce vnímají jen jako první krok správným směrem, neboť veganstvím naše závazky vůči zvířatům nutně nekončí – pořád je tu otázka, kdo se postará o zvířata bez domova, otázka utrpení zvířat ve volné přírodě, atd.) Domníváme se, že obraz ukřičeného vegana je jen užitečný slaměný panák.

Dělení veganů na „idealisty“ a „pragmatiky“ je dalším faulem. „Idealisté“ samozřejmě věří, že jsou zároveň pragmatičtí. A hlavní námitky, které proti welfarismu vznáší, jsou pragmatického charakteru – od pochopení, že pokud jsou zvířata majetkem, budou změny vždy silně nakloněny zájmům vlastníka, přes vlastní trpké zkušenosti s neefektivitou welfaristickych změn, po obavu, že welfarismus ze své podstaty bude ve společnosti dále normalizovat využívání a zabíjení zvířat. Vzhledem k tomu, že veganským aktivistům na životech zvířat záleží, by ostatně bylo bizarní, kdyby se chtěli chovat nepragmaticky.

A naopak, mnozí welfarističtí vegani jsou vedeni idealistickými pohnutkami, často inspirovanými utilitaristickou filosofií.   

Jak to je s tou historií?

Podivný je i historický výklad článku, který prezentuje welfarismus jako jakousi skvělou novinku nového milénia. Přitom pokusy o zlepšování podmínek zvířatům nejsou otázkou posledních let. Filosofickým otcem welfarismu byl v Evropě Jeremy Bentham, a krutost ke zvířatům odsuzoval ve svém Úvodu do principů morálky a zákonodárství již v roce 1789. Nejstarší a největší welfaristická organizace, britská Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals (RSPCA) byla založena roku 1824! Ještě o dva roky předtím prošel na popud jejího spoluzakladatele Richarda Martina parlamentem Spojeného království zákon Cruel Treatment of Cattle Act ukládající pokutu za „kruté“ zacházení s tzv. hospodářskými zvířaty. Další velká welfaristická organizace, zaměřující se na praktiky ve velkochovech, Compassion in World Farming, byla založena v roce 1967.

V článku zmiňovaná americká Humane Society of the United States (HSUS, překládaná jako Humanistická společnost) vznikla v roce 1954, tedy v době, kdy se začaly objevovat tzv. velkochovy, ale před jejich největším boomem. Paul Shapiro ani Bruce Fridrich, kteří jsou v českém článku uvedeni jako otcové zakladatelé, v té době ještě nebyli na světě. V roce 1958 prošel v USA Humane Slaughter Act, který má zmírňovat utrpení zvířat posílaných na jatka. V roce 1977 schválila Rada Evropy direktivu, podle které mají zvířata před zabitím být omráčena.

To je jen několik příkladů z bohaté historie welfarismu. Pokud je oním moderním přístupem myšlen fakt, že welfarismus začali prosazovat vegani, tak i tato historie sahá minimálně o deset let dříve – již v roce 1992 lze najít polemiku filosofů Toma Regana a v článku démonizovaného Garyho Franciona (oba dva mimochodem násilí a ničení majetku odmítají) se spoluzakladatelkou kontroverzní PETA (People for the Ethical Treatment of Animals) Ingrid Newkirkovou.

V roce 1996 Francione tomuto směru (který nazval Novým welfarismem) věnoval celou knihu (Rain Without Thunder, the Ideology of the Animal Rights Movement), ve které tento směr označil v kontextu zvířecího aktivismu za za mainstreamový. Není nám však jasné, jaký je v praxi mezi starým a novým welfarismem rozdíl, ať je osobní přesvědčení lidí ve vysokých pozicích aktivistických korporací jakékoliv.

Naopak otevřená propagace veganství jako morálního imperativu pro každého jednotlivce začala být integrální součástí aktivismu až od devadesátých let (hlavní zásluhu měl Francione, alespoň v anglicky mluvících zemích), i když samozřejmě myšlenka veganství je mnohem starší a mnoho bojovníků za práva zvířat bylo vegany dávno předtím. Zásadní změnou, která definovala přelom v přístupu abolicionistického hnutí mezi 80. a 90. léty vidíme v přenesení důrazu z boje proti vivisekci na boj proti využívání všech zvířat, se zvláštním důrazem na zvířata zneužívaná v největším počtu – kvůli jídlu.

Náš pohled je tedy opačný – welfarismus je ona stará, zavedená taktika, která se musí hájit, ne propagace veganství. A soudě dle boomu posledních let si veganství vede velmi dobře.

Ale drůbežáři říkají, že…

Tvrzením v článku mají dodávat na vážnosti citace lobbistů drůbežářského průmyslu. Dozvídáme se, že HSUS pro ně představuje v podstatě jako jediná skutečnou hrozbu, a to právě díky své finanční síle a díky efektivnímu pragmatismu. V jakémkoli jiném odvětví by poznámky lobbistů byly podrobeny zevrubné kritice: jaký cíl sledují svým vyjádřením? Zde je jejich interpretace nekriticky přijata jako objektivní popis skutečnosti. Nabízíme jinou intepretaci: HSUS (a další welfaristické organizace) jdou naopak průmyslu náramně na ruku. Zaprvé poskytují nemorální „střední pozici“ – lidé, kteří prosazují veganství, působí oproti HSUS jako nerealističtí extrémisté. Tak je nakonec vykresluje právě Lamperův článek. Lidé jsou pohodlní, neochotní ke změně, a velmi rádi se chytnou každé berličky, aby nemuseli měnit své chování.

Za druhé dělá HSUS živočišnému průmyslu skvělou reklamu. Čím bude vlivnější, tím větší budou mít lidé dojem, že na živočišný průmysl „aktivisté přes zvířata“ dohlíží, že zvířata mají díky nim dobré podmínky. Přece by aktivisté nedopustili, aby se zvířatům dělo něco zlého! Ještě silněji zakoření myšlenka, že kupovat „šťastné maso“ je fajn, když to podporují i ti rozumní aktivisté.

Za třetí, honba „pragmatiků“ za rychlými výsledky z logiky věci vede k hledání konsensu s výrobci, a občasná smířlivost průmyslu s regulacemi vyplývá z toho, že dané regulace reflektují opatření, která mají za cíl zvýšit efektivitu výroby. Ostatně právě zefektivněním výroby často argumentují samotné „ochranářské“ organizace, které reformy navrhují (ačkoliv i ty je samozřejmě nutné brát s rezervou).

Tvrzení lobbistů o tom, že je pro ně HSUS hrozbou, je tedy v tomto světle naprosto pochopitelné. Fasáda „soucitných změn“, které ve skutečnosti utvrzují status quo, by jinak nebyla tak přesvědčivá.

Kapitolou samou o sobě je chvála oněch „zásadních vylepšení“, které často ve skutečnosti přináší jen minimální změny a obsahují spoustu výjimek a snadno využitelných děr. Např. v článku oslavovaný protiklecový zákon v Massachussets, který nabude platnosti až roku 2022 (!), sice zakazuje držení zvířat v těsných stájích, ale ne v rámci: transportu, výstav, zabití, lékařského výzkumu, pět dní před porodem a kdykoliv během kojení prasnice, nebo libovolných 6 hodin denně pro účely manipulace či péče o zvíře. Je nasnadě, že pro majitele zvířat bude jejich věznění v těsných stájích před (typicky velmi laxní) inspekcí poměrně snadné obhájit. Celoklecových farem se zákon nejspíš dotkne, budou muset slepicím o něco zvětšit klece. Ale například přímo v Massachussets je v současnosti taková jen jedna.

Opravdu stojí podobné změny, na které je třeba vynaložit mnoho prostředků (kampaň v Massachussets stála HSUS téměř dva a půl milionu dolarů), za to, aby se neveganské společnosti ulevilo svědomí, dále se normalizovalo otroctví zvířat1, a možná se i zvýšila poptávka po chovu zvířat? To je to, za co se mají vegani postavit? A nesáhl nebo nesáhne živočišný průmysl k reformám v rámci marketingu sám od sobe, jakmile začal nebo začne vnímat hrozbu veganské alternativy (která by jej v konečném důsledku vyřadila z existence)?

Miliony dolarů mohly být použity například na podporu edukativní kampaně typu Be Fair Be Vegan. U té narozdíl od kampaně HSUS nehrozí, že v důsledku zvířatům spíše ublíží. Naopak, právě informování o veganství hraje nyní zásadní roli. Díky tomu, jak je nyní bezprecedentně snadné stát se veganem, v podstatě stačí dát lidem už jen dostatečně silný důvod. A především mladí lidé berou etické argumenty pro veganství vážně.

Být upřímný je efektivní

Doufáme, že jsme přesvědčivě ukázali, že je článek na serveru Quartz (a jeho překlad pro Respekt) neinformovaný a rozšiřuje nepodložené mýty a nepravdy o veganském hnutí.

„Pohádková“ dichotomie idealistů a pragmatiků nedává smysl. Pragmatický přístup ke změně společnosti se nevylučuje se zásadovou propagací veganství. Naopak welfarismus v sobě obsahuje zásadní rozpor, který výrazně omezuje efektivitu všech reforem: dokud jsme jako společnost ochotni redukovat zvířata na komodity a brát jim vše, co mají – jejich svobodu, jejich sexuální autonomii, jejich děti, jejich rodiče i jejich samotné životy – jen kvůli triviálnostem, jako je zvyk nebo chvilkové potěšení, proč bychom vynakládali úsilí a drahocenné prostředky na to, abychom jim znatelně zlepšili podmínky? Zvířata nepotřebují neefektivní změny, potřebují veganství. A pokud je veganství naším cílem, jaký dává smysl lidem zamlčovat, o co nám skutečně jde? Když o veganství nebudou mluvit vegani, kdo to udělá?

Žít vegansky je v dnešní společnosti snadnější než kdy dříve. Se vzrůstajícím počtem veganů roste i společenská přijatelnost veganství, rozšiřuje se nabídka jídel v obyčejných restauracích. Veganství je přístupné pro všechny společenské vrstvy. Světové dietetické organizace uznávají veganskou stravu jako plnohodnotnou pro všechna životní období (viz např. stanovisko americké Academy of Nutrition and Dietetics)

Veganství získává častěji místo v médiích. Diskuse o něm čím dál více okupují i prostor sociálních sítí. Je těžké argumentovat proti: kdo z nás je skutečně přesvědčen o tom, že je morálně správné (či morálně neutrální) ubližovat zvířatům? Přesně toto jednoduché sdělení je tak iritující. Vědomí, že přístup veganů ve skutečnosti není extrémní. Že je-li něco extrémní, tak je to právě podpora týrání a usmrcování zvířat jen pro vlastní potěchu.

Nechceme pro zvířata větší klece. Měkčí podestýlkou nezakryjeme nesmyslnost násilí na jatkách. Zvířatům dlužíme skutečnou změnu. Buďme vegany. Je to to nejmenší, co pro zvířata v dnešní době můžeme učinit.


1 Pro příklad z českého prostředí citujeme z publikace Chov zvířat (Roman Stupka a kolektiv, 2010) informace o výběhových chovech nosnic:
Při srovnání s předchozími systémy chovu je zde nejnižší snáška, [...] nejvyšší úhyn nosnic v důsledku kanibalizmu a stresu. [...] Je zde též horší kontrola zdravotního stavu nosnic a vyšší výskyt endo i ektoparazitů.“ Tento příklad sice ukazuje, že welfaristická opatření mohou chov zvířat i zneefektivnit, velmi dobře ale ilustruje, že pro samotná zvířata jsou slibované výhody spíše iluzorní.