Jste zde

Richard Dawkins: “Když vidím kamiony s dobytkem, vzpomenu si na vagony směřující do Osvětimi”

Štítky: 

[The Times] Evoluční biolog mluví o tom, jak se stal vegetariánem, o Brexitu, Donaldu Trumpovi a samozřejmě o Bohu.

Richard Dawkins uvažuje, zda se takhle cítili obyčejní lidé v nacistickém Německu. „Ve společnosti, kde jsou věci jednoduše přijímány, se objevuje jakási lenost. Lidé mohli mít z toho, co se dělo v Německu neurčitě nepříjemný pocit, ale zároveň si říkali: ,No jo, dělají to všichni.̔

K jakému zločinu jsme podle něj podobně slepí jako Němci ve 30. letech? Možná vás to z jeho strany překvapí: jde o zločin konzumace masa. Dawkins (76) není znám jako tajemný, liberální konzument tofu. Proslavilo jej spíš prosazování evoluční logiky a ještě víc bestseller Boží blud. Ve svém viktoriánsko-gotickém domě v Oxfordu vysvětluje, že když se nebojíte božího soudu, neznamená to, že se soudu nebojíte vůbec.

Zatímco se Dawkins zotavuje z malé mrtvice, obává se soudu dějin. Bude na „speciesismus“ 21. století jednou pohlíženo stejným způsobem jako na rasismus století dvacátého? Nejznámější evoluční biolog si to myslí.

Stavíme lidstvo na piedestal o kilometry vyšší, než je okolí. Lidský plod má přibližnou anatomii a mentální schopnosti červa, ale má vyšší status než dospělý šimpanz,“ říká. A šimpanzi mají více práv než třeba krávy. „Když předjíždím jeden z těch náklaďáků s malými otvory a vidím vykukovat ty vyděšené oči, vzpomenu si na vagony do Osvětimi.“

Zatímco se svět zaobíral jeho názory na morální systémy věřících lidí, Dawkins v tichosti rozvíjel své vlastní. Říká, že pomalu, velice pomalu, došel k přesvědčení, že zvířata jsou naším kulturním slepým místem. Díky tomu je dnes vegetariánem. Téměř.

Doma jsem úplným vegetariánem. Na univerzitě volím vegetariánskou variantu, kdykoliv je to možné. Zatím jsem se však nedostal do stádia, kdy dělám problémy, když jsem pozván na večeři s přáteli. Řekl bych, že jsem flexitarián.“

U Dawkinse jako obvykle nejde o primárně emocionální rozhodnutí. Od chvíle, kdy v roce 1976 vydal knihu Sobecký gen, ve které se na evoluci díval z pohledu genu, si dával záležet na tom, aby následoval racionalitu, kamkoliv vede, jakkoliv by cesta byla nestravitelná.

Existuje speciesistické přesvědčení, že to jsou jen zvířata, že necítí bolest. Ale podle mě k prožívání bolesti nepotřebujete intelekt. Zamyslete se nad tím, k čemu bolest slouží – má zvíře varovat, aby to nedělalo znova. Tím spíš byste si řekli, že čím menší inteligenci zvíře má, tím větší bolest by mělo potřebovat, aby to pochopilo.“

Dawkinsův dům je krásný. Velká vila na zalesněné ulici deset minut pěšky od centra je přesně ten druh místa, kde by měl žít oxfordský akademik. Hned za rohem bydlel průkopník genetiky J. B. S. Haldane a jako doma by se tu cítili třeba C. S. Lewis nebo J. R. R. Tolkien.

Když jsme se krátce po poledni setkali, zrovna se vrátil ze St. Peter’s College. Večer ho čeká (vegetariánská) slavnostní večeře na domovské New College. Ve své nedávné autobiografii vzpomínal na své 70. narozeniny, na jejichž oslavě se sešli hosté hodní jednoho z našich nejlepších intelektuálů – „romanopisci, dramatici, televizní celebrity, hudebníci, komici, herci a nadnárodní obchodní magnáti“. Ke společnosti takových hostů si člověk představí život strávený psaním dopisů, občas i provokativních, zatímco se po okně pracovny pomalu plazí vistérie. Ale realita samozřejmě nikdy není taková. V Dawkinsově domě není vše úplně v pořádku.

Loni v únoru zde byl sám, když si najednou všiml, že se jeho levá ruka chová nezvykle. „Začal jsem se nepochopitelně potácet. Hned mi bylo jasné, že mám infarkt.” Podařilo se mu zavolat Lalle Ward, bývalé herečce z Pána času, se kterou byl 24 let ženatý. Ta mu zavolala sanitku a poslala za ním souseda, který měl klíč. O pár měsíců později se rozvedli, ale zůstali přáteli a i nadále spolu sdílí dům a psy.

V podcastu své neziskové organizace, The Richard Dawkins Foundation for Reason and Science (Nadace Richarda Dawkinse pro rozum a vědu), uvedl, že k mrtvici došlo přímo v pravém bazálním gangliu, „které ovlivňuje koordinaci levé strany těla, ale naštěstí nezasahuje do vyšších mozkových funkcí. Pokud máte dostat mrtvici, chcete dostat přesně takovou.“

Podcast pak typicky přešel do krátké přednášky o mechanice motorického ovládání. „Největší problém jsou knoflíky – úplně zapomenete, jak úžasně přesným nástrojem je lidská ruka.“

Říká, že už se skoro zotavil. „Můj hlas je trochu chraplavý. Má špatné dny a dobré dny. Kromě toho k ničemu špatnému nedošlo. Nemůžu moc ohýbat prsty.“ Zdvihne palec a ukazováček, aby ukázal, že se stále nedotknou. „Asi tak.“

Krátce musel pomýšlet na závěť, přemýšlet o tom, čeho dosáhnul, o soudu dějin. V posledních deseti i více letech byl Dawkins znám především díky své obhajobě ateismu a (někdo by řekl přehnaně) pronikavým sporům s náboženskými představiteli. Do určité míry to zastínilo jeho dřívější práci popularizátora evoluce. On však mezi těmito dvěma věcmi nedělá rozdíl.

Chtěl bych být znám jako milovník pravdy a jako milovník krásy pravdy – krásy toho, co známe, co jsme schopni poznat, co můžeme znát v budoucnu,“ říká. „Také bych chtěl být znám jako někdo, kdo usiloval o to, aby byli ostatní stejně zapálení do stejné věci, že jsem se pokusil, doufám, že alespoň trochu úspěšně, nadchnout lidi pro romantiku a krásu vědeckého nazírání světa.

Dohodli jsme se, že nebudeme, řečeno s Alastairem Campbellem, „bohovat“. Ale zatímco Bůh je zde v nietzscheovském smyslu mrtev, přítomnosti náboženství se v Dawkinsově domě stejně nedá vyhnout.

Na stěně vzadu visí portrét Jamese Dawkinse, vzdáleného předka, který v polovině 18. století „objevil“ starobylé město Palmýra. O tři sta let později je toto město nejen nepřístupné nemuslimům, ale i zničeno fundamentalisty. Je si Dawkins jist, že se on a ateismus nachází na vítězné straně dějin? „Oblouk dějin se obvykle klene správným směrem. Dlouhodobé trendy v historii jsou většinou pilovité křivky a možná se nacházíme v dočasné kličce.“

Pilovitá křivka, která ho v současnosti trápí nejvíc, je spíše politická než náboženská. Dawkins vydal novou knihu zvanou Věda v duši, sbírku spisů a projevů. I když zdánlivě jde o antologii, nedá se říct, že by neobsahovala novou práci. Na některých stránkách zabírají přidané poznámky pod čarou ke starým spisům více místa než původní materiál. Týká se to zvláště politických témat. Rozhodnutí Davida Camerona uspořádat referendum o vystoupení z EU považuje za „pobuřující“, zčásti proto, že jako vědec odmítá myšlenku, že se odbornost dá předpokládat.

Nevím, zda Brexit bude katastrofou, a to je právě to – nejsem na to kvalifikovaný.“ A co Donald Trump? „Je velice smutné, že demokratický proces může vyprodukovat naprosto neschopného šaška. Je pro mě dost šokující, že ho vůbec někdo mohl volit.“

Na papíře občas není vidět Dawkinsova žoviálnost. V roce 2013 debatoval s lordem Williamsem z Oystermouth, někdejším arcibiskupem  canterburským, v Cambridge Union, a šlo o extrémně zdvořilou záležitost. Naprosto spolu vycházejí. „Je to úžasný člověk. Je tak milý, že je téměř nemožné se s ním hádat. Nikdy mi vlastně nebylo jasné, proč se mnou nesouhlasí.“

Přesto když se v novinách objevily citace, žoviálně nevypadaly. Při mluvení o teologii ukřižování, ústředního a nejsvatějšího okamžiku křesťanství, se zeptal, proč „nebyl architekt vesmíru, božský matematik, navrhovatel fyzických zákonů, kvantové mechaniky, pečlivě naladěných fyzických konstant, tento vzor nadlidského intelektu schopen přijít na lepší způsob, jak odpustit hříchy jednoho druhu afrického lidoopa, než se nechat mučit a zabít jako krvavá oběť?

Nebojí se, že jeho střízlivost lidi odrazuje? „Pokud říkáte věci stručně, můžete znít agresivně. Nemyslím, že jsem většinu času osobně nepřátelský. Součástí toho je, že se lidé se svou vírou identifikují tak těsně, že to považují za osobní útok. Urazí se stejně, jako bych řekl: ,Máte ošklivou tvář.̔“

Jako by chtěl dokázat, že mu nejde jen o hádky, obrací se k  oblíbené pasáži v  knize, pastiši P. G. Wodehouse, a začne improvizovaně přednášet. Východiskem je, že Bertie Wooster narazil na kloubový autobus a zpovídá Jeevese. „,Co tyhle autobusy?’ ,Pane?’ ,Však víte, tyhle autobusy. Ta co-je-to-za-randál brigáda? Ten transport s výstředností uprostřed.

Je to vlastně docela dobré. Jak pokračuje ve čtení, napadá mě, že je to i předpokládaná reakce na sekularistickou reklamní kampaň z roku 2009, ve které autobusy zobrazovaly zprávu: „Bůh zřejmě neexistuje. Tak se přestaňte obávat a užívejte si života.“

A tak jsme se přes Wodehouse dostali zpět k Bohu. Zažil někdy, i kdyby to vnímal jako slabost, kdy si po mrtvici myslel, že by bylo fajn věřit ve vyšší moc? Začal přehodnocovat své názory? „Ne, ne, ne. Začal jsem brát léky na vysoký tlak.“

Zdroj: The Times, Překlad: Salátové listy, Korektura: Silvestr Vandrovec Špaček, Ilustrační foto: Alex Folkes/Fishnik Photography