Jste zde

Proč jíme maso?

Štítky: 

Autor: Martin Čejka

Opačnou otázku jsem dostal a zodpověděl mnohokrát (a nevadí mi to, naopak), a to mě donutilo k zamyšlení, proč se vlastně nikdo nikoho neptá z té druhé strany? Jaké jsou důvody pro jedení masa a proč je dát sbohem řízkům a šunce pro někoho nemožné, a pro někoho brnkačka? A co na to Jan Tleskač?

Nechal jsem to uležet a myslím si, že tohle je pět nejvýraznějších důvodů:

 

1. Dělají to všichni

Maso jedí všichni, a protože ho jíme odjakživa (kdy jsme zvířata opravdu museli jíst pro vlastní přežití), stalo se součástí naší kultury, zvyků, zákonů, hospodářství a výživových doporučení se samozřejmostí, o které nikdo nepochybuje. A tak jsme všichni od narození automaticky pod vlivem svých rodičů a kultury, aniž bychom měli možnost si svobodně vybrat. A později si to málokdy rozmyslíme, protože to dělají všichni.

Je přirozené, že nechceme vyčnívat z davu, který znamená společenské vztahy a bezpečí. Lidé v názorové většině taky obvykle nemusí obhajovat svůj názor (což málokdo dělá rád) a ti v menšině jsou tak trochu divní, což je obvykle automaticky špatně, ať už ten názor dává smysl, nebo ne.

Zatím to vypadá, že doporučuju jít s davem (a ono to doopravdy většinou je dobře), ale sem tam se dav dá na špatnou cestu a těžko se to poznává, natož napravuje. Kromě toho, zájem o bezmasé stravování prudce roste a za několik let budou jeho fanoušci v takovém počtu, že tenhle důvod úplně odpadne.

 

2. Náš přirozený soucit je potlačen

Děti mají rády zvířata, fascinují je, chápou jejich pocity a nikdy by je nenapadlo jim ubližovat, natož je zabíjet (a asi by ve vás jako rodiči hrklo, kdyby za vámi přišel syn s tím, že chce zabít zvíře). Možná si vzpomenete, že jste kdysi také tak přemýšleli. Děti také nedělají rozdíly mezi jedlými a nejedlými zvířaty, dokud tomu nejsou naučeny (a taky dává smysl, že tomu někdy vzdorují).

Takže teď jsme dospělí a kultura nás naučila rozdělovat zvířata na jedlá a nejedlá (i když ve skutečnosti mezi nimi není rozdíl), přičemž ta nejedlá často považujeme za členy rodiny, utrácíme spoustu peněz za jejich zdraví i pohodlí a chápeme jejich pocity a potřeby. A naopak jsme naučeni dávat životu jedlých zvířat absolutně nulovou hodnotu. To dává smysl z tohohle důvodu: pokud bychom tu hodnotu zvedli jen nepatrně, okamžitě by to vyvolalo ohromně silný pocit viny a morální tíhu, vzhledem k tomu, kolik těch zvířat je a co jim děláme. Neříkám, že bychom měli všem poskytovat stejnou péči jako našemu psovi doma, ale alespoň bychom se mohli snažit jim neubližovat a uznávat jejich právo na život.

Možná, že někdy strávíme chvilku s živým (jedlým) zvířetem nebo zhlédneme roztomilé video, a to nám připomene, že nám na nich záleží, a pomyslíme si, že jeho život je skutečný a to zvíře žije rádo, ale myslím, že v tu chvíli si uvědomíme, že se budeme cítit špatně, když nám na nich bude záležet, a radši to necháme být. Ještě víc tomu napomáhá fakt, že žijeme ve městech zcela odděleni od přírodyn i zvířat a takovou krávu vídáme zřídka, jestli vůbec někdy. A tak snadno zapomeneme, že někdy doopravdy žila, a abychom na to nemuseli myslet, jíme maso v podobě, která už ani nepřipomíná původní zvíře (a zhnusíme se, když tahle iluze praskne).

Svou roli v tom má i to, že často odmítáme skutečnost, že bychom měli se zvířaty cokoliv společného (nebo rovnou popíráme status člověka jako zvířete, což je takový křesťanský přežitek), a považujeme je za oddělenou, cizí, případně podřazenou skupinu, a to nám znemožňuje s nimi soucítit. Přitom máme tolik společného!

  • Naše těla fungují z velké části stejně – od podobných orgánů, mozku, kostry, krve přes činnosti jako spánek, hledání a soupeření o partnerku, sex, pomáhání si a hraní po přátelské a rodinné vztahy a vzájemnou komunikaci. Zvířata dokáží prožívat stejné pocity jako člověk, ať už jde o radost, strach, bolest, mateřskou lásku či stesk.
  • Zvířata nám jsou tak podobná, že na nich můžeme testovat potraviny, cigarety, kosmetiku i chemikálie a skoro vždy z toho můžeme vyvodit, jestli nejsou škodlivé pro lidi.
  • Prasata nám jsou tak podobná, že když člověku začne selhávat chlopeň, dostane prasečí a může dál fungovat. A když se popálíte, vymění vám kůži také za prasečí.
  • Sdílíme značnou část DNA (se savci 70-90%).

Skvělý příklad je Zázračná planeta. Při jejím sledování jsem žasnul, jak se zvířata chovají jako my, jak jsou chytrá a dokážou úžasné věci.

 

3. Je těžké se změnit

Může být řeč o jakémkoli zvyku nebo rozhodnutí a vlastně názoru na cokoliv (oblíbeném týmu, oblečení, politické straně, kapele…) – přestat s tím je psychologicky těžké (a v tomto případě i fyzicky – viz bod 4). Bariér je několik:

  • Musíme sami sobě přiznat, že náš současný názor je špatně. To se nedělá snadno, protože zejména v případě jezení zvířat s tím přichází i míra viny, které bychom se rádi vyhli. Usnadnit se to dá uvědoměním, že jsme se o tom nikdy svobodně nerozhodli (bod 1).
  • Musíme přiznat i před ostatními, že náš současný názor je špatně. To se dělá ještě hůř, protože pak člověk působí míň věrohodně a jako nekonzistentní v názorech. (Co si rozmyslíš příště? Můžu ti věřit?)
  • Vždy je těžké změnit své zvyky, protože tvoří naši komfortní zónu. S jídlem je to obzvlášť těžké, protože (trochu nadneseně) tvoří podstatnou část našeho života a potěšení. V tomto případě se musí člověk naučit nebo přeučit vařit, najít nové obchody a restaurace, vyzkoušet nové potraviny a tak dál…

  • Je těžké získat důvody pro změnu, protože podvědomě vyhledáváme a považujeme za pravdivé takové informace, které potvrzují náš současný názor (tenhle psychologický efekt se nazývá confirmation bias).

Více v nedávném článku, který jsem pomáhal přeložit: Proč je tak těžké se změnit?

 

4. Chutná dobře

Tady není moc o čem psát, zkrátka těžko se nám vzdává čehokoli, po čem se cítíme dobře.

 

5. Dostupnost alternativ v restauracích a obchodech

Pokud vás to zaujalo a chtěli byste víc informací o tom, jak žít bez živočišných produktů, moc rád vám pomůžu, stejně tak pokud třeba nesouhlasíte a chcete si o tom promluvit.

Peace!

 

Zdroj: Martin Čejka