Jste zde

Proč biologové popírají existenci zvířecího vědomí?

Autor: Antone Martinho-Truswell

Překladatel: Štěpán Opekar

Antone Martinho-Truswell je výzkumníkem na katedře zoologie Oxfordské univerzity. Jeho současný výzkum se zaměřuje na způsob, jakým se ptactvo učí konceptům a jak zpracovává informace.


Vědomí zvířat je tabu v mnoha odvětvích biologie. Co je tak komplikovaného na otázce duševního života ostatních druhů?

Nedávno jsem se rozhodl přinést domu dva malé papoušky. Jsou to papoušíčci šedokřídlí, původem z Ekvádoru a Peru, jeden z nejmenších druhů papoušků, který může žít ve společnosti lidí. Jmenují se Dandolo a Madeleine. Navzdory jizvám po klovnutí přibývajícím na mých prstech zapadli papoušci do mého života v oxfordském bytě dobře a mé víkendy vyplňují švitořením deštného pralesa.

Jsou prvními ptáky, které chovám jako domácí zvířata ‒ což se může zdát překvapivé, protože celý můj profesní život se točí kolem ptactva. Zajímá mě, jak a co se učí, a jejich chování, které z nich vytvořilo tak úspěšnou skupinu mezi organismy. Ptáci jsou přímými potomky dinosaurů, rozdělili se do více než 10 000 druhů ‒ daleko více než co savci, obojživelníci či plazi. V minulosti jsem pracoval s vránami a holuby, nyní se zaměřuji na kachny.

V poslední době jsem zkoumal, zda jsou kachny schopny naučit se konceptům „stejný“ a „odlišný“. Nejprve jsme s kolegy cvičili káčátka v rozeznávání, např. vštípením obrazu dvou červených koulí do paměti. To je proces, kterým se mladí ptáci mohou naučit identifikovat a následovat pohyblivý objekt, obvykle svou matku. Koule byly upevněny na rotujícící ramena, káčátka je následovala jako svou kachní matku. Poté jsme jim dali na výběr z více tvarových párů: dvou červených pyramid, červené krychle a červeného obdélníkového hranolu.

K všeobecnému překvapení byla káčátka schopna rozeznat odlišnosti. Obě tvarové sady pro ně byly nové, ale identický pár nesl povědomou „stejnotvárnost“, což káčátka přitahovalo. Vykazovala vyvážené preference pro shodné barvy ‒ když byla kupříkladu připravena na dvě zelené koule, vybrala si raději modré, než smíšené fialové a oranžové páry ‒ a pro samotné rozlišení preferovala nesourodé páry forem či barev, pokud již měla zažita neidentické páry. Dříve byly obdobné abstraktní představy připisovány pouze živočichům s větším mozkem: papouškům, šimpanzům, ostatním primátům a vránám. (Ačkoliv při rozsáhlém výcviku toho jsou schopni i holubi. Pozoruhodnou spojitostí ve zvířecím chování se zdá být skutečnost, že ať už vymyslíte jakoukoliv sebesložitější úlohu, zvládnou ji nakonec vyřešit právě holubi, vycvičení tisíci zkoušek.)

Leč káčátka ‒ jak se ještě ukáže ‒ jsou tahákem na poli clickbaitů. „Káčátka jsou schopna abstraktního myšlení,“ zní titulek na internetu. V míře, kdy „myšlení“ značí „mozkovou aktivitu“ či „identifikaci abstraktních znázornění“, není titulek nutně v nepořádku. Intuitivní reakce však naznačovala, že každé stvoření, které by mělo vyřešit takový problém, musí umět vědomě odvodit vztah mezi jednotlivými páry a porovnat je; ve své roztomilé malé hlavě musí mít verzi drobného homunkula a vraštit čelo při zvažování, který pár je „stejný“ a který „odlišný“.

Dokonce i pro ostřílené vědce není lehké přijmout myšlenku, že by zvířata nedokázala přemýšlet. V našem experimentu si jedno bystřejší káčátko všimlo ramene rotujícího nad testovací komorou, ovládajícího podnět, který mělo sledovat, a strávilo zbytek zkoušky soustředěným zkoumáním mechanismu ‒ působilo zahloubaně. Pojmenovali jsme ho Platón.

Ostatní kachny z experimentu však pojmenovány nebyly, a to z dobrého důvodu. Odkazovali jsme na ně pomocí čísel a symbolů. Až na pár výjimek se jedná o běžnou praxi. Výzkumníkovi to pomáhá udržet si odstup a zabránit antropomorfismu, který bývá při studiu zvířecího chování hlavním prohřeškem. Déle žijící druhy účastnící se opakovaných kumulativních experimentů se však těší z vlastního jména: vezměme si Nima Chimpského, šimpanze zkoumaného při desítky let trvajícím kontroverzním experimentu zaměřeném na osvojení si jazyka, nebo vrány z Nové Kaledonie v bavorské kolonii, se kterými jsem před několika lety pracoval. V těchto případech je pro badatele jednodušší udržet si přehled o jednotlivých zvířatech, když jsou namísto S602 a D14 pojmenována Jungle nebo Mango.


Foto: Jo-Anne McArthur / We Animals

Pochybnosti o pojmenování stály u zrodu nejasností o mých papoušíčcích. Doma se Dandolo a Madeleine stávají malými lidmi. Volají na sebe, kdykoliv s jedním z nich cvičím mimo klec, protože si začnou chybět; brebentí na mě, zatímco pracuji, čímž se dožadují pozornosti; sledují mě se zájmem; klovnou mě, když jsou vytočení. Zkrátka doma se svými mazlíčky dělám to, co děláme všichni: přisuzuji jim lidské rysy, abych jim porozuměl. Nebýt výzkumníkem zvířecího chování, těžko bych se nad tím pozastavoval: ale protože jím jsem, věčně si pokládám otázku: proč se ke svým vlastním domácím mazlíčkům chovám jako k přemýšlejícím, uvědomělým společníkům, zatímco ke káčátkám v laboratoři jako k opeřeným robotům? Jsem přesvědčen o tom, že neochota mého oboru zabývat se vážně vědomím zvířat je brzdou ve snahách o skutečné porozumění jejich chování.

Zvídavost lidí nad ostatními zvířaty a zjevná nemožnost tušit, co se v jejich mysli odehrává (mají-li nějakou), přetrvávala po celou historii našeho druhu. Animistická spiritualita, první lidská filozofie, představila otevřený proud komunikace mezi dravcem a kořistí. Přesto mnoho společností doposud vykazuje obdobné tendence přiřazovat zvířatům atribut nižší bytosti, či dokonce pouhého automatu, uvězněného na chvostu ohromného řetězce bytí, jemuž lidstvo dominuje. Středověcí Evropané soudili zvířata za zločiny a přestupky, ale duši ani přístup do nebe jim už nepřisoudili. V dnešní době žijeme v obavách, aby se naši psi doma nenudili, zatímco jsme v práci, ale už nemyslíme na to, že jim po celý jejich život podáváme denodenně stále to samé krmivo. Tato ambivalence poukazuje na naši vlastní nejistotu a strach z konfrontace s myslí odlišnou od té naší.

Vědecká revoluce dala lidem po 16. století nové nástroje ke zkoumání jiných zvířecích druhů optikou materialismu. Myšlenkou je, že jakýkoliv výklad chování musí vycházet z hmotného světa. Vědecká metoda si vyžaduje ověřitelné hypotézy, a aby byla ověřitelná, musí se týkat pouze hmotného světa a jeho interakcí. Antropomorfismus se stává problematickým, protože nevyhnutelně vyvolává myšlenku, že zvířata mají vědomí ‒ což je hypotéza, kterou nelze ověřit.

Když například má káčátka předvedou, že dokáží odlišit identickou dvojici objektů od té nesourodé, můžeme tvrdit, že mohou rozlišovat abstraktní vztahy, naučit se je, nebo je vypočítat, rozpoznat či analyzovat. Vše je však důsledkem fyzické aktivity mozku. Oči shromažďují světlo ve vzorech; toto světlo stimuluje neurony; tyto neurony stimulují další neurony; mozek provádí komparativní výpočet, kterému ještě úplně nerozumíme; a káčátko se řídí na základě těchto výpočtů ‒ což je chování, které pozorujeme. Co nemůžeme tvrdit je, že si káčátko uvědomuje rozdíly ve vztazích, jak by to dovedl člověk.

Nerozumíme tomu, protože jsme zatím neodpověděli na tzv. „faktický problém“ vědomí. Proč si lidský mozek vědomě všímá našich prožitků, místo abychom jednali jako tělo poháněné bezduchým počítačem? Pokud budeme souhlasit s tím, že veškeré naše volby a činy jsou důsledkem mozkové činnosti, pak si není těžké představit, že všechen ten rozruch probíhá bez malé roztěkané mysli uzavřené tam nahoře, v řídícím centru, které nám umožňuje si to všechno uvědomovat. A co víc, kdyby taková bytost existovala, se stejnými mozkovými procesy jako jsou ty mé nebo vaše, její činy by nebyly rozeznatelné od vědomého člověka ‒ působilo by to stejně, jako kdyby nějaká zombie prosazovala vlastní zájmy.

Z tohoto důvodu je obtížné tvrdit, že káčátko přemýšlí. Z empirického hlediska to nemůžeme dokázat. Bez ohledu na to, jaká evoluční historie káčátko vedla k tomu, aby něco vědomě udělalo za účelem vlastního prospěchu ‒ ať už by tato akce byla vědomě promyšlena, či nikoliv. Pro pozorovatele vnějších reakcí nebo neuronové činnosti zde nebude patrný žádný rozdíl.

Nabízí se nějaké východisko? Pokračujme jako striktní materialisté ‒ předpokládejme, že neexistuje žádné nadpozemské vědomí a že zkušenostní pocit „bdělosti“ je vlastností vyvinutou mozkovou činností. Tudíž každý z nás (pokud nejste zombie) si sám sebe uvědomuje. Zcela oprávněně předpokládáme, že nejsme jedinečným metafyzickým jsoucnem, ani první a jedinou uvědomělou bytostí ve vesmíru. Jednodušší vysvětlení by vycházelo z představy, že pokud jsme uvědomělí a průměrní, většina ostatních lidí bude také uvědomělá a průměrná. Takto uvažovat neznamená, že neexistují zombie ‒ jen je mohou představovat ti, co nezapadají do průměru ‒ ale všechny dostupné informace naznačují, že ostatní lidé jsou taktéž uvědomělí.


Foto: Jo-Anne McArthur / We Animals

To v jistém smyslu konvenuje vědeckému přístupu k dosažení odpovědi. Jedním z klíčových principů vědy je úspornost: snaha o výběr nejméně složitého souboru, který odpovídá důkazům. Předpoklad, že ostatní lidé jsou uvědomělí, představuje nejjednodušší vysvětlení našeho sebeuvědomění. Tato vědecká metoda je také cvičením v zavádění, vyvozování závěrů nad širší realitou z podmnožiny dat, která je nám k dispozici. Pravdou je, že naše jednostranné tvrzení ‒ „jsem vědomý“ ‒ je těžko srovnatelné se statisticky důslednějším vzorkováním, ale jinou možnost nemáme. Mnoho filozofických oborů má problémy se zaváděním, a čistě rozumově, tendence pravidelnosti minulých událostí nemusí nutně zaručovat řádný průběh těch budoucích. Zdá se však, že to věda nebere v potaz, a skutečnost, že v tom pokračuje, je induktivní podporou funkčnosti ‒ zaváděním ve skutečném světě.

Pokud to zní dostatečně jako argument pro vědomí u lidí, proč neuvažovat stejně i u ostatních zvířat? Šetrný přístup ke vědomí zvířat mi připadá přesvědčivý. Věc se má asi takto: lidé jsou obratlovci s velkým mozkem, kteří jsou schopni řešit problémy tvůrčím způsobem a mohou vytvářet abstraktní vyobrazení. Jsou vědomí. Papoušci, vrány a značná část primátů jsou obratlovci s velkým mozkem, kteří jsou schopni řešit problémy kreativně a mohou vytvářet abstraktní vyobrazení. Vzhledem k tomu, že lidé i tato zvířata jsou tvořeni stejnou hmotou a vyvíjeli se za obdobných souhrnných procesů (v případě primátů ve stejné rodové linii), bylo by na místě předpokládat, že jejich mozkové vlastnosti budou podobné. A to včetně vědomí.

Mnoho laboratoří nyní využívá software pro analýzu zvířecího chování z videozáznamu, a to nikoliv pro snížení pracovní síly, ale pro odstranění efektu favorizace.

Osobně s tímto argumentem souhlasím, a předpokládám, že by mnoho výzkumníků také souhlasilo ‒ pokud ne přímo u pracovní stolu v laboratoři, u toho jídelního určitě. Přesto se svými káčátky nakládám jako s automaty. Zanechat sentimentalitu doma je dobré už z toho důvodu, že při výzkumu prostě není užitečná. Jednoho dne hlasité zabučení krávy ze sousední farmy vylekalo jedno z mých káčátek. Obrátilo hlavu, schoulilo se a přestalo se hýbat ‒ začalo ignorovat probíhající experiment. V nerozvážnosti bych jej mohl diskvalifikovat pro jeho chabý výkon, protože jsem mohl tvrdit, že se bojí. Při další příležitosti jsem pozoroval, že jiné káčátko zmateně otáčelo hlavou za povědomým stimulujícím párem, který se od toho cvičného lišil jen nepatrně. Nejraději bych káčátku prodlevu při nerozhodném výběru správného páru odpustil. Pokud bych si z jejich srozumitelných projevů dovolil vyvozovat závěry, proč můj experiment nedosahoval žádoucích reakcí, mohl bych si tímto způsobem obhájit jakékoliv dilema.

Ašak jednalo by se o nedůsledně vedenou vědu, vytratila by se tím veškerá objektivita. Káčátko nemuselo slyšet krávu a to druhé se pravděpodobně jen protahovalo. Jedinou možností, jak analyzovat káčátka odpovídajícím způsobem, je být naprosto důsledný v zaznamenávání fyzických projevů chování. Coby vědec musím při experimentální fázi nechat veškerou vynalézavost stranou a udržet měření jasné a prosté jakýchkoliv náznaků kreativity.

Jinými slovy, při snaze o konzistenci musím být konzervativní, pokud jde o schopnosti zvířat i o schopnosti vlastní. Při procházení výsledků a při vytváření a uplatňování předpokladů musím jednat jako stroj do maximální možné míry a stejně tak zacházet i se svými zvířaty. To je důvodem, proč dnes tolik laboratoří využívá software pro analýzu zvířecího chování z videozáznamu: nikoliv pro snížení pracovní síly, ale pro odstranění nežádoucího efektu favorizace.

Může tím vyznít, že život v laboratoři je trochu sterilní, ale to mohu s potěšením vyvrátit. Analýza videozáznamů je sice robotickou činností, ale samotný průběh experimentů je téměř vždy zábavnou katastrofou. Káčatka zdolávají zábrany, které byly záměrně vyrobeny do „nepřeskočitelné“ výšky. Káčátko přitisknuté k vlhkostí řízenému inkubátoru se na mě najednou podívá a prohlašuje, že našlo svou „matku“ (zkáza pro sběr dat, ale pobavení pro sledujícího). Nehody v laboratoři činí data z prvních týdnů naprosto nepoužitelnými. To je v experimentální vědě běžné, na poli výzkumu zvířecího chování zejména: věci se mohou vymknout kontrole chemikům i fyzikům, ale bezpochyby se kolem nich nemotají malé vnímavé bytosti odhodlané sběr dat za každou cenu narušit.

V samotné laboratoři antropomorfismus praktikuji jen příležitostně a dočasně: „Ty neposlušné káčátko! Proč jsi zamotalo závěsné dráty své „matky“? Tušilo jsi, že tě zkouším, že ano?“. Při sledování videozáznamu nebo tabulky však musí jít všechna náklonost či empatie k mým načechraným svěřencům stranou, aby se věda, nedotčená fantazií, mohla provádět.

Tak proč tedy moji domácí mazlíčci přemýšlejí, ale má zvířata v laboratoři nikoliv? Odpověď, nejspíš neuspokojivá, ale velmi účinná, zní: protože to tak funguje.

Nemyslím si, že tento závěr je nějak logicky konzistentní ‒ to není. Tato rozporuplnost však nepochází z nesprávného uvažování, ale ze skutečnosti, že „myšlení“ může znamenat mnoho různých věcí. Má laboratorní káčátka si nemusejí nic myslet ‒ dostat se k jádru toho, co dělají, vyžaduje, abych na ně nahlížel z této perspektivy. Chci porozumět tomu, jak se jejich chování rozvíjelo a jak se adaptovala. Pokud přemýšlejí (bez ohledu na definici), je to jen součástí procesu, který řídí jejich chování ‒ proces evolučně koncipovaný tak, aby káčátku přinesl výsledek, který pro něj bude užitečný. Přemítání o samotném „myšlení“ slouží jen k tomu, aby se potenciální objevy překryly nesrozumitelnými a nekončícími otázkami. Kachny mohou nebo nemusejí být uvědomělé, tak či onak je to irelevantní ve smyslu dosažení empiricky odůvodněné odpovědi.


Foto: Jo-Anne McArthur

Když však trénuji Dandola, mám pocit, že musí přemýšlet. Pokud budu předpokládat, že přemýšlí a vyvozuje závěry, mohu odhadnout, co ho bude obtěžovat a co uklidňovat ‒ že mu neublížím, ale spíš ho nakrmím. Mohu se vydat cestou antropomorfismu, abych provedl ad hoc behaviorální úsudky postavené na jednoduchém vzorkování, které potřebuji k produktivní práci se svéhlavým zvířetem nacházejícím se v novém prostředí. Lidé jsou empatičtí a přiřazením mysli mým malým papouškům se mohu lépe vcítit do jejich situace ‒ pochopením, že se přestěhovali do mého bytu a že se seznamují s obrem, žijícím s nimi pod jednou střechou. Možná že nepřemýšlí, ale je užitečné předpokládat, že přemýšlí.

My vědci se z našich zkušeností s domácími zvířaty můžeme lecčemu přiučit. Sentimentalita může zkreslovat sběr dat, zároveň ale není užitečné zcela přehlížet možnost, že by zvířata mohla myslet. Běžnou odpovedí vědců na studie o „abstraktním znázornění“ či „myšlení“ je vyvracení kognitivních vysvětlení a následné tvrzení, že zkoumané schopnosti mohou být výsledkem mozkových procesů nižší úrovně. Mé kachny učící se konceptům mohly spíš rozpoznávat vizuální rysy, než rozlišovat okolí pomocí vytvořených konceptů. Tito respondenti dělají svou práci: jsou skeptičtí k neobvyklým tvrzením a představují méně pravděpodobná vysvětlení nových jevů.

Záměna rozdílu mezi uvědoměním a poznáváním nás svádí k tomu, abychom intelektuální zdatnost našich společných živočišných druhů brali na lehkou váhu.

Přesto může antipatie ke vědomí zvířat zastínit stejně hodnotné soubory záznamů ‒ jednoduše proto, že vyžadují důkladnější průzkum. Je pravdou, že abychom vysvětlili, jakým způsobem kachny rozlišují shodnost a rozdíl, neměli bychom se hned odkazovat na vědomí. Tato restrikce by však neměla vést k plošnému zamítání kognitivních výkladů ve prospěch smyslových vjemů. Kognitivní schopnosti jako abstraktní znázornění nejsou to samé co vědomí. Zdá se, že spolu koexistují v jednom živočišném druhu ‒ v člověku, kterému vědomí bez okolků přiřadíme. Poznávání je méně komplikované než samotné uvědomění a zdá se, že souvisí s různými fyzikálními vlastnostmi (poměr mozku k tělu, počet a hustota neuronů atd.). Není důvod vyhýbat se přiřazení kognitivních schopností ze strachu z případného vyvolání náznaků uvědomění. Poznávání skýtá spoustu obohacení bez potřeby vymezení se vůči sebeuvědomění a optimistický přístup k poznávání přináší možnosti provádění neobvyklých experimentů (jako například nečekané objevení „abstraktního myšlení“ u káčátek).

Pokud má káčátka přemýšlejí (ať už to znamená cokoliv), nejlepším důkazem pro to je skutečnost, že mozky obratlovců jsou si spíše podobné, než odlišné. Pak bychom neměli předpokládat, že při pohledu na takové bytosti je určujícím faktorem poznání na nízké, či vysoké úrovni. Jedná se jen o záměnu uvědomění s poznáváním a o tendence výzkumníků držet krok se zavedenými předpoklady, které nás nutí podceňovat intelektuální zdatnost našich druhů. Bylo by dobré, kdybychom tento zvyk narušili.

Abych se vyjádřil jasně, neprovádím žádné tažení, které by mělo za cíl objevit něco převratného na zvířecím chování a prohlásit každé zvíře za uvědomělé. Ale neměli bychom být ani příliš předpojatí k rozdílům mezi lidmi a ostatními obratlovci, což bývá prohřeškem v biologických vědách. Jak nám připomíná kniha Kazatele:

Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.


Antone Martinho-Truswell je výzkumníkem na katedře zoologie Oxfordské univerzity. Jeho současný výzkum se zaměřuje na způsob, jakým se ptactvo učí konceptům a jak zpracovává informace.

Zdroj: Aeon, Překladatel: Štěpán Opekar, Korektor: INK, Ilustrační foto: Joel Sartore/National Geographic