Jste zde

Představujeme: Život bez krutosti na statku

Ve čtvrtém díle série rozhovorů představující azyly pro hospodářská zvířata v Česku je na řadě zvířecí azyl s dvouletou historií Život bez krutosti z.s., který se nachází ve vesničce Třebihošť na Královédvorsku. Vznikl z popudu Hanky a Kuby Klvanových a momentálně je domovem pro více než 40 zvířecích bytostí různých druhů. Nejslavnějším obyvatelem je prase Kvído, který je kromě válení se v kalužích aktivní také na Instagramu. S Hankou jsme si povídali o cestě z paneláku na statek, o současném fungování azylu i plánech do budoucna.

Co vás přivedlo k založení azylu a jaké byly začátky?

Když jsme začínali řešit, že bychom do takového projektu šli, žádný azyl pro hospodářská zvířata u nás v té době nefungoval. Byli jsme zapálenými aktivisty, věděli jsme, že do paneláku víc zvířat už nenacpeme, a milovali jsme Farm sanctuary (to je tak pět a půl roku zpátky). Začali jsme hledat vhodný objekt, šetřit peníze a řešit priority. Najít vhodnou nemovitost bylo obtížné, a tak nám to trvalo víc než dva roky. Věděli jsme, co chceme, a stejně jsme museli udělat velké kompromisy. Třebihošť nás ale okouzlila a bylo celkem jasné, že tu zakotvíme. Mezitím začala vznikat Farma Naděje a Jarikhanda. Celkově překopat život bylo velmi náročné, odstěhovat se 150 km od rodiny a přátel, začít žít v domě bez topení, když jsem byla zvyklá na panelák. Navíc Kubu nepustili z práce, takže jsem tu byla první dva měsíce sama. Bylo to něco fascinujícího a velmi zábavného, což je možné vyčíst z prvních příspěvků statku. Prvního azylanta jsme měli během necelého měsíce, s čímž samozřejmě nikdo nepočítal.

Co bylo tou prvotní motivací, že jste se u nás rozhodli vybudovat farm sanctuary?

Byl to takový momentální nápad, kdy jsme seděli doma, koukali na nějaká videa a řešili, jak to vlastně funguje tady, že tady všichni mají plné pusy a vlastně ani není kam ta zvířata dát. No a v tu chvíli vlastně bylo jasné, že ten někdo, kdo se o ta zvířata postará, jsme holt asi my.

Jaké je složení vašich obyvatel?

Momentální posádku tvoří převážně zvířata, kterým se říká hospodářská, a lidé jsou zvyklí je využívat pro svůj prospěch. Žila tu ale i fena z nevhodných podmínek, která u nás porodila štěňata, nebo se k nám dostala skupina 9 morčat. Nejneobvyklejším zvířetem byl ale emu Pepa. Všechna tato zvířata šla do nových domovů, a to na základě adopční smlouvy.

Říkala jsi, že odpoutat se od předchozího života bylo náročné, a do té doby jste žili v paneláku. Nikdo z vás tedy předtím neměl zkušenost s péčí o zvířata?

Kuby babička měla hospodářství, mamka pracovala v prasečáku. To ale nebyly zkušenosti, které bychom chtěli čerpat. Získávat informace bylo těžké, a vlastně je to těžké pořád. Každé další zvíře nás učí. Není moc materiálů, které by se zaměřovaly na pohodu zvířat.  Veškeré učebnice, skripta a knihy jsou o produkci živočišných výrobků a o tom, jak mít ze zvířete největší užitek. Máme štěstí na úžasné veterinářky, které nám radí a moc pomáhají. Já jsem při stěhování na statek měla panickou hrůzu z jehel. Teď si umím napíchnout ovci, kočku, psa i kachnu se slepicí. Jsou věci, které jsme prostě museli překonat, a zatím nám to jde.

Že neexistují informace o tom, jak se starat o zvířata neurčená pouze k produkci, je poměrně smutná skutečnost… Takže jste postupně získávali a stále získáváte zkušenosti. Teď bude možná na vás, abyste je předávali dál ‒ když sleduji vaše příspěvky na sociálních sítích, je vidět, že se snažíte lidem přibližovat každodenní život vašich zvířat, to je dle mého názoru velmi potřebné. Baví vás i tato část práce?

Musíme se pořád učit, ale s tím jsme počítali. Předáváme si zkušenosti i s azyly mezi sebou. I když jsme každý jiný, všem nám jde o zvířata ‒ v tom držíme pospolu. To, že budeme šířit osvětu a budeme přibližovat lidem život zvířat, která s námi žijí (nejsou naše, i když to taky občas tak napíšu, ale nikdo nemůže nikoho vlastnit) jsme věděli. A je to stejně důležité, jako péče o ta zvířata. Protože nemáme kapacitu pro záchranu tisíců zvířat, můžeme alespoň ovlivnit tisíce lidí, kteří změní své vnímání těchto zvířat.

Pořádáte na statku různé akce jako brigády nebo dny otevřených dveří. Chodí k vám na návštěvy i lidé, kteří nejsou vegané?

Samozřejmě, dveře jsou otevřené všem, jen vždycky žádáme o dodržování etického kodexu azylu, což znamená, že na statku nekonzumujeme živočišné potraviny.

A s jakými odcházejí pocity?

Pocity lidí jsou někdy dost nečitelné. Když se k nám chodí koukat na zvířátka s dětmi, občas máme pocit, že si myslí něco o bláznech. Někdo je zaskočený tím, jak jsou zvířata milá. Spoustu lidí zajímá, proč nejíme ani vejce.

Přemýšleli jste o nějakých edukativních aktivitách, např. pro školy?

Už máme za sebou několik návštěv škol, kdy se děti seznamují se zvířaty. Říkáme jim, odkud zvířata pochází, a s ohledem na věk a domluvu s učiteli s nimi řešíme etickou stránku věci. Teď v červnu nás čeká návštěva dětí z nízkoprahového zařízení, což jsou děti, které nemají silné zázemí ‒ tak se těším, jak budou reagovat, je to jiné, než třeba děti z montessori školy.

Jak se vám daří spojovat tyto aktivity společně s péčí o zvířata? A kdo všechno vlastně tvoří tým vašeho azylu?

Návštěvy jezdí párkrát do měsíce, takže to není problém skloubit. V mnoha případech ochotně pomáhají. Trvalý tým azylu tvoříme jen my dva s Kubou. Statek je naším domovem. Máme spoustu dobrovolníků a také veledůležitý tým několika blízkých přátel ‒ ti všichni nám pomáhají. Někteří s webovkami, někteří s propagací, někteří se starají o statek, když jezdíme za rodinou, všichni jezdí na brigády a azyl podporují. Je úžasné, jak dokážou stejné cíle lidi spojovat.

Jak se vám daří provoz azylu financovat? Nacházíte dostatek podporovatelů?

Snažíme se dělat spoustu akcí, které podporovatele baví, ale je za tím spousta práce. Je možné si u nás třeba virtuálně adoptovat některé obyvatele, a tím je podporovat a stát se jejich „kámošem jak hrom“. Potřebovali bychom více pravidelných podporovatelů, abychom mohli počítat s určitou sumou peněz. Jednorázově se nám daří peníze vybírat, ale musíme s nimi řádně hospodařit. Teď momentálně chceme stavět pevnou ohradu na další pastvině, a to jsou desetitisíce najednou. Máme v plánu také rekonstrukci chlívků, jelikož jsou dvacet let neobývané a plesnivé, ale to jsou statisíce a momentálně na to nejsou peníze. Příští rok bychom chtěli chlévy alespoň odizolovat, jelikož jsou vlhké a plesnivé, a to v nich nikdo nebydlí. To jsou ale odborné zákroky a musí to dělat spolehlivá firma, takže pokud zadáme zakázku, budeme na to muset sehnat peníze, ale věříme, že to zvládneme. Navíc jsme rádi racionální a chceme mít rezervu na to, kdyby se zvířatům něco stalo.

Plánů do budoucna máte hromadu a statek se rozrůstá, zní to skoro až idylicky. Tuším ale, že každodenní provoz azylu obnáší hlavně spoustu tvrdé práce a také méně příjemné chvíle. Dokázala bys popsat, jak vypadá váš typický den?

Neboj, občas tu pláčeme a vztekáme se, ale to patří ke každému životu kdekoliv. Typické dny neexistují. Pravidelné je jen vstávání se slepicemi, přes léto kolem páté hodiny, přes zimu kolem sedmé. Slepice nezajímá, jestli je víkend nebo všední den. Pak záleží na tom, zda jsou všichni zdraví a co je za roční období. Přes zimu je více práce okolo zvířat, přes léto se snažíme budovat. Momentálně ještě rekonstruujeme podkroví, takže moc času nazbyt nemáme.

Jak se má Kvído?

Kvído si lebedí. I když tohle počasí pro něj není nic moc. Momentálně asi leží ve svojí louži, ale potřebovali bychom vyřešit bazének, který nebude plýtvat vodu a bude dostačující. Je to zatím spíš taková fantazie, protože jsme ještě nepřišli na to, z čeho ho udělat, aby měl správnou nosnost a neklouzal.

Jak se k vám vůbec dostal?

Kvído byl výhra v tombole na plese. To je takový super zvyk, že můžeš vyhrát živou nebo už popravenou bytost. A vyhrál ho kluk, který ho v žádném případě nechtěl sníst. Ukecal taťku a přivezli ho naleštěnou oktávkou v kufru, asi 150 km. Nenapadlo je, že dostanou 25kg prase, a tak na něj měli jen papírovou krabici. Takže si představ, jak ten kufr vypadal. Kvído měl na zádech nastříkané číslo 29, po celém těle podlitiny. Nejhorší to bylo za ušima, protože za ty s prasaty manipulují, ne že by ho zvedli, jako zvedáš psa, ale prostě ho vytáhli za uši a hodili ho do kufru auta. Tolik se bál, ale strašně se mu líbil Agar, takže z nich hned byli parťáci.

Na Kvídově instagramu jsem si všiml příspěvku s komentářem jednoho fanouška, ten píše, že se díky Kvídovi stává vegetariánem. Zaznamenáváte více takových případů, kdy se na základě zvířecích příběhů v lidech probudí soucit a tzv. přepnou?

Určitě to nebylo ojedinělé, máme již několik případů, kdy lidé reálně přestali konzumovat maso či jsou na cestě k veganství. To jsou pak lidé, kteří se k nám vrac a berou s sebou svoje přátele, či rodinu. Takové ohlasy jsou moc příjemné. Velmi časté je, že se lidé alespoň zamýšlí. Jsou zděšeni například z toho, že v živočišné výrobě se zabíjejí vlastně pouze mláďata. Nebo že neplodná zvířata ve stádě jsou utracena atd. Lidé jsou neustále zvyklí zavírat před realitou oči.

Je skvělé, že jim je otevíráte :) Díky za rozhovor, přeji ať se vám všem daří!

Autor: Petr Beneš


Život bez krutosti, z.s.

Webové stránky | Facebooková stránka 

Instagram | Kvídův Instagram

Givt | Darujeme

Číslo transparentního účtu: 2101029696/2010