Jste zde

Několik otřesných vzpomínek na zemědělskou školu

Přinášíme další z řady osobních svědectví ze školní praxe na zemědelských a veterinárních školách. Tento příběh je unikátní v tom, že není anonymní, za což autorce velmi děkujeme. Pokud jste také zažili něco, co by mohlo běžné spotřebitele nebo ochránce zvířat zajímat, rádi poskytneme prostor vaší zkušenosti (bez nutnosti uvádět skutečné jméno, avšak ověřujeme skutečnou identitu přispěvatelů). Kontaktovat nás můžete na e-mailu info@soucitne.cz.

Když jsem se rozhodovala, na kterou školu půjdu, moje láska ke zvířatům mě směřovala také na zemědělskou školu. Dnes až po letech si uvědomuji, jak je možné, že mě tato škola vůbec nebavila a procházela jsem jen tak tak. To, co nás na zemědělské škole učili mě jednoduše řečeno naprosto zklamalo. Místo rozvíjení lásky k přírodě a ke zvířatům jsme se učili, jak je využívat a nakonec zabít.


Ilustrační obrázek: tele předčasně odebrané matce, autor: PravdaZaZdi.cz

Telátka odstavená od matek a odchovávaná uměle v "budkách" nám bylo vysvětleno také jako "normální". A co víc, normální také bylo "za živa" kastrovat malá selátka. Dodnes mám před sebou příšerný pohled na ta pár dní stará miminka, která jsme musely podávat ošetřovatelce a ta je chytla za zadní nohy, hlavou dolu, veterinář skalpelem vyřízl jejich varlata a za uši trhajícího křiku selete pak krvavou ránu zasypal něčím jako desinfekce. Ohnout se a položit sele na zem bylo pro ošetřovatelku asi moc, takže selata byla po tom děsivém zážitku doslova hozena na zem.


Ilustrační obrázek: kastrace selat, autor: John Amis

Velký šok jsem zažila také v tzv. drobnochovu. Při mé praxi jsem měla to štěstí, že na mě přišla řada a ten týden, kdy jsem se byla přiučit něčemu užitečnému o drůbeži, jsme celý týden vyklízeli kotce. O to by ani tak nešlo, kolem zvířat je samozřejmě i práce, to co mě při vyklízení půl až jeden metr vysoké podestýlky (zřejmě se vyklízelo nanejvýš 2x za rok) děsilo, byly mrtvoly slepic slisované doslova do placky. To že drůbež vlastně chodila po mrtvolách svého druhu bylo jakoby také "normální". O tom, že jsme nedostali ani roušku a všechen ten prach, co z toho vycházel, jsme dýchali, už ani nemluvím. Můj otčím byl z toho tenkrát hodně nepříčetný, škoda jen, že nás nenapadlo to více řešit.


Ilustrační obrázek: mrtvá slepice, autor: OpenRescue.org

Je mi smutno z toho, jak si my lidé na všechno zvykáme a je pro nás "normální" to, co je vlastně absolutně nepřirozené a morbidní. Můj zážitek je starý již 15 let a s nástupem nového ředitele, který byl dříve mým učitelem a věděla jsem o něm, že je jedním z těch lepších a rozumných mezi autoritami, jsem si pak říkala, že se snad něco změnilo a dnes se tam děti učí, jak se opravdu dobře starat o zvířata. Skutečnou pravdu ale neznám a nevím, jak to dnes funguje v kravínech, vepřínech a drobnochovech (pro info o aktuální situaci si můžete přečíst další články v sekci praxe - pozn. Soucitně). Svoje děti na takovou školu však pro jistotu nepošlu. Obávám se, že budou mít podobnou zkušenost a protože je již jedno z nich z etických důvodů, tak jak to mám i já, vegetariánem, mohla by je tato zkušenost velice ranit.  

Autorka: Zuzana Jasníková