Jste zde

Melanie Joy: Ostouzení veganů škodí zvířatům

Toto je exkluzivní příspěvek od Dr. Melanie Joy, autorky knihy „Proč milujeme psy, jíme prasata a nosíme krávy: Úvod do karnismu“, která vystudovala psychologii na Harvardu. V tomto článku hovoří o tom, co považuje za největší problém našeho hnutí: ostouzení veganů jinými vegany. Je to dlouhé čtení, tak se pohodlně posaďte a v klidu se pokuste strávit všechny ty důležité myšlenky, které nastoluje.

Na nedávné konferenci obhájců práv zvířat došlo k incidentu, který mě rozrušil a vzbudil ve mně obavy o naše hnutí. Před publikem čítajícím přibližně 300 lidí měl dlouholetý veganský aktivista prezentaci na téma efektivního aktivismu, když na pódium náhle vtrhli dva jiní aktivisté. Jeden nesl mrtvé kuře a druhý transparent s textem, že organizace, kterou přednášející zastupoval, je prodejná. Aktivista s kuřetem si poté vzal mikrofon a začal vysvětlovat, proč si myslí, že přednášející je pokrytec zodpovědný za spoustu zvířecího utrpení a proč věří, že organizace (veganská), jíž je přednášející členem, ve skutečnosti profituje ze zneužívání zvířat (zmíněná organizace má sice výjimečné zásluhy na šíření veganství, ale její mainstreamový přístup je někdy kritizován radikálnějšími skupinami*). Následujících 40 minut zabrala neplánovaná „debata“, při níž byl přednášející – zapálený vegan, který  zasvětil život snaze o omezování utrpení zvířat – nucen strávit čas vyhrazený své prezentaci vysvětlováním, že mu na zvířatech opravdu záleží, místo aby dokončil přednášku, která měla aktivistům pomoci efektivněji zachraňovat zvířata.


Foto: Dr. Melanie Joy

Po celou dobu publikum jásalo a hučelo po každém požadavku aktivisty; případně jásalo, když se přednášejícímu podařilo sebe nebo svou organizaci úspěšně obhájit. V jednom okamžiku bylo publiku nabídnuto, aby se zúčastnilo diskuse, a zatímco spousta diváků byla na straně přednášejícího, určitý počet lidí převzal „pochodeň“ a prováděl cosi, co se podobalo inkvizici. A stejná situace se opakovala následující den, kdy debata pokračovala. Zdálo se, že nikdo není znepokojen tím, že prezentace člověka, který vynaložil na přípravu a provedení své řeči velké množství energie a času, byla sabotována, nebo tím, že lidská bytost a zapálený vegan byla podrobena něčemu, co nelze pojmenovat jinak než jako pokus o veřejné zostuzení.

Stud

Ostouzení je bohužel velmi rozšířené sociální chování, jehož destruktivní účinky nejsou nijak kontrolovány, zejména protože už je považováno za normální, a nevzbuzuje tak pozornost. Veřejné ponižování je přitom čím dál oblíbenější podívaná, připomínající římské hry, a pravděpodobně dokonce škodlivější. Přijímání a oslavování takového chování tedy není specifikem veganského hnutí. Ovšem veganské hnutí by mělo působit jako protiváha proti převažujícím postojům, které způsobují utrpení, místo aby ho zmenšovaly. Je zřejmé, že pouhá skutečnost, že nespravedlivé chování je společensky přijímáno, neznamená, že bychom se na něm měli bez rozmyslu podílet.

Ostatní ostouzíme, kdykoli je odsuzujeme nebo ponižujeme, když dáváme najevo, že jsou ve srovnání s námi nebo někým jiným nějakým způsobem podřadní. Takové chování může mít jakoukoli podobu od jemného zdvihnutí očí, když si náš neveganský kamarád vybere hamburger místo vegan burgeru, až po slovní napadení, když jiný vegan projeví názor, s nímž nesouhlasíme.

Stud je emoce, která je následkem šikany, zneužívání či jinak ponižujícího chování. Stud cítíme, když se cítíme jako něco „méně než“ ostatní. Můžeme si připadat méně silní, morální, atraktivní, inteligentní atd. Ve výsledku však stud znamená, že se cítíme méněcenní. Pokud hodnotu své osoby odvozujeme od svého aktivismu, přitažlivosti, inteligence apod. – což se naučila většina z nás – nevyhnutelně cítíme stud, když nás někdo shodí. A doslova každý z nás si s sebou nosí pořádnou porci studu; rozdíl je pouze v tom, s jak velkým množstvím studu každý z nás zápasí. Zdědili jsme hluboce problematický svět s nikoli dokonalými vzory; dokonce i ti z nás, jejichž rodiče byli emocionálně zdraví, jsou ovlivněni populární kulturou, v níž jsou soutěživost, násilí a ponižování – jevy vzbuzující strach a stud – nejen normální, ale dokonce oslavované.

Namyšlenost

Opakem studu je namyšlenost, pocit, že jsme nadřazení nebo „víc než“ ostatní. Pocit namyšlenosti, jakkoli mírný, dokáže být svůdný. Když jsme namyšlení, jsme na výšině, kde se netrápíme studem, který jinak celý svůj život potlačujeme, vyhýbáme se mu nebo ho jinak zastíráme. Proto je ostouzení ostatních lákavé, neboť když jiné ponížíme, sami sebe tím povýšíme. Běžným příkladem tohoto jevu mezi vegany je intelektuální morální zostuzení – sdělení, že druhý je méně inteligentní nebo morální, často pouze proto, že nesouhlasí s naším názorem. Cílem intelektuálního morálního zostuzení je dokázat, že můj postoj je ten správný, zatímco postoj někoho jiného je špatný, místo abychom rozdílné perspektivy probrali a objektivně je prodiskutovali.

Intelektuální morální ostouzení může být obzvláště škodlivé, neboť může být složité ho rozeznat, a tudíž i na něj reagovat; křiku si všimnete mnohem spíš než úšklebku. Intelektuální morální ostouzení je často maskováno chytře podanou argumentací a výmluvností. A když se krása dobře zvolených slov spojí se zanícenou vášní a pevnou bohorovností, výsledek může být podmanivý. Vegani s dobrými úmysly mohou být oslněni září intelektuálního charismatu a nevědomky se připojit ke kamenování těch, jejichž názory byly shledány nesprávnými, a tedy nemorálními. Bez ohledu na to, jak dobré má někdo vzdělání, jak je zanícený či morálně sebejistý, jeho názory nemusí být logické ani přesné a jeho jednání etické. Musíme se vždy s odstupem zeptat: „Odkazuje ten člověk na empirická data, nebo jen vyjadřuje svůj názor? Je jeho argument logicky správný?“ A: „Jak bych se cítil, kdybych byl tím druhým?“

Samozřejmě ne každé zostuzení je motivováno posilováním vlastního ega; někdy ostatní ostouzíme jednoduše proto, že se pokoušíme je přimět, aby udělali něco, co chceme – a neuvědomujeme si, že to co děláme, ubližuje.

Namyšlenost a povýšenost

Povýšenost je přesvědčení, že si zasloužíme zvláštní privilegia, která ostatní nemají, a je přirozeným následkem namyšlenosti. Když jsme povýšení, máme pocit, že jsme oprávněni chovat se k ostatním způsobem, jakým se oni k nám chovat nesmí.

Například nedávno se jednoho mého kolegy (vegana) jiný vegan zeptal, jaký je jeho přístup k osvobození zvířat. Můj kolega odpověděl, že je zarytým zastáncem boje proti využívání zvířat. Nicméně když můj kolega odvětil, že podporuje jinou strategii boje, tazatel – kterého můj kolega nikdy předtím neviděl – trval na tom, že mému kolegovi ve skutečnosti vůbec nezáleželo na ukončení utrpení zvířat a že není zastáncem boje proti využívání zvířat. Onen druhý vegan měl pocit, že má právo definovat identitu mého kolegy. Měl pocit, že má právo tvrdit, že můj kolega sám sebe špatně vyhodnotil – že on ví lépe než můj kolega, jakou má můj kolega filozofii a cíle.

Co je morální, je správné

Na té konferenci, přestože mě rozrušilo chování toho obviňujícího aktivisty, jsem byla mnohem více znepokojena skutečností, že sabotáž a zostuzení mohl provést díky tomu, že mu to ostatní umožnili – protože tolik aktivistů očividně sdílelo jeho víru, že co je morální, je správné. Jinými slovy, byli přesvědčeni, že je přijatelné někoho šikanovat, ostouzet či jinak napadat, pokud útok pramení z pocitu morální správnosti. Když jsem se například onoho aktivisty zeptala, proč si myslí, že má právo narušit prostor přednášejícího a potenciálně ho traumatizovat (a publikum) tím, že mu vnutí pohled na něčí mrtvolu – chování, které děsivě připomíná ty, kteří zneužívají zvířata – odpověděl, že proto, že přednášející překročil etické hranice, načež publikum zajásalo.

Psychoterapeut Terrence Real, který se specializuje na patologické vztahy, tomuto druhu chování říká „napadení z pozice oběti“. Všichni násilníci, podotýká Real, mají pocit správnosti a věří, že se brání (nebo že, v případě bojovníků za práva zvířat, brání někoho jiného), když napadají ostatní. Pachatel domácího násilí například téměř vždy tvrdí, že svou partnerku uhodil, protože mu nějak ublížila: „Ona ví, že nesnáším, když si stěžuje na způsob, jakým se chovám k dětem, ale prostě neumí držet pusu.“ V jeho mysli partnerka překročila určitou mez – subjektivní mez, kterou si vytvořil a jejíž překročení ho opravňuje k tomu, aby ji napadl.

V paradigmatu „co je morální, je správné“ násilí není násilím, pokud pramení z legitimního pocitu morální křivdy. A samozřejmě člověk, který rozhoduje, zda pocit křivdy je legitimní, je tím, kdo potom násilně reaguje. Podívejte se na teroristické útoky z 11. září nebo na přestřelky na amerických školách, násilné činy spáchané ve jménu morální správnosti. Zatímco zmíněné příklady jsou samozřejmě mnohem násilnější než vegan, který veřejně zostuzuje jiné vegany (nebo nevegany), mentalita v pozadí je podobná, rozdíl je pouze v intenzitě.

Ostouzení veganů je nestrategické

Většina lidí by souhlasila s tím, že pokud budeme jednat čestně, nebudeme nikoho zostuzovat. Čestnost je spojením hodnot (jako soucit a spravedlnost) a jednání, a když ostatní zostuzujeme, porušujeme tyto hodnoty. Čili zostuzování ostatních – veganů či neveganů – je jednoduše neetické.

Ale i kdyby nám byly lhostejné etické následky zostuzování, takové chování má i praktické důsledky. Vzájemné zostuzování mezi vegany je ze své podstaty nestrategické; odpuzuje nevegany, jejichž podporu potřebujeme, pokud má naše hnutí uspět, oslabuje vegany a způsobuje ohromné plýtvání časem a energií, jež by místo toho mohly být využity pro efektivní veganský aktivismus.

Když někoho zostudíme, zvyšujeme tím pravděpodobnost, se se stáhne nebo také zaútočí. Zostuzení lidé mohou ztratit schopnost jednat za sebe nebo za ostatní, protože mají pocit, že není v jejich moci něco změnit. Představte si mladou ženu, která je svědkem hrůz, k nimž dochází ve velkochovech, chce přestat jíst zvířata, ale nedokáže odolat tlaku vrstevníků, kteří chtějí, aby se dál chovala podle norem karnismu a označují ji za radikální. Někdy zostuzení lidé spíše útočí, než aby se stáhli a ostouzejí ostatní, aby si tím (dočasně) zvedli sebevědomí. Představte si chlapečka, který na hřišti upadne, odře si koleno, začne brečet a ostatní se mu hned posmívají, že je holka (bohužel označení za holku je jedna z nejhorších urážek). Zvedne se, nadme hruď v postoji „Já vám ukážu“ a začne napadat a zostuzovat ostatní.

Psychologové už dlouho vědí, že ostouzení má násilnou podstatu, a že ostouzení ostatní je nejlepší cestou, jak docílit přesného opaku toho, co chceme (pokud zrovna nejsme vůdci nějaké sekty, strážci politických vězňů nebo z jiných důvodů nechceme někoho oslabit či zlomit).

Protože stud je tak osobně a sociálně ochromující, je pocitem, který dominantní kultura vzbuzuje v těch, kdo zpochybňují její utlačovatelské praktiky, čímž efektivně umlčuje nesouhlasné hlasy (kolikrát jsme se my vegani kousli do jazyka ze strachu, že budeme označení za přecitlivělé, extrémní, iracionální nebo morálně zmatené?). Vegani dobře znají stud, musí s ním bojovat každý den, když plavou proti proudu dominantní kultury.

Ostouzení veganů v dominantní kultuře: Vegani jako příliš viditelní, nebo neviditelní

Ostouzení veganů dominantní kulturou má často dvě podoby: vegani jsou buď příliš viditelní, nebo naopak neviditelní. Když jsme příliš viditelní, naše postoje a chování jsou podrobeny důkladnému zkoumání a prověřování, což ponechává málo prostoru pro to, abychom byli normálními chybujícími lidmi a nutí nás až k toxickému perfekcionismu. Když jsme neviditelní, naše snahy jsou popírány, znevažovány či jinak zastírány. Když se vegani ostouzejí navzájem, pouze tím posilují tyto zostuzující a extrémně škodlivé postoje.

Příliš viditelní vegani: Toxický perfekcionismus

Od veganů jsou často vyžadovány nemožné standardy chování: očekává se od nás, že budeme vzory ctnosti (jsme pokrytci, pokud nosíme hedvábí, jsme extremisti, když ho nenosíme), ideálem zdraví (pokud náhodou onemocníme, je zpochybňována celá naše ideologie) a experty na všechno (není nám dovoleno obhajovat veganství, pokud nemáme všechny odpovědi na problém karnismu – což samozřejmě mít nemůžeme).

Mnozí vegani jsou také vysoce citliví na představu, že by mohli nějak ubližovat, být nemorální nebo nebýt dost dobří, a vzali za svůj postoj dominantní kultury, že musejí být dokonalí, pokud mají za něco stát. Snaží se sami sebe přesvědčit, že jejich úsilí je dostatečné, a často se jim to nedaří. Proto nepřekvapí, že toxický perfekcionismus je obvyklou příčinou deprese a vyhoření veganů. Když ostatní vegani toxický perfekcionismus posilují, následky mohou být zničující. Obvyklým příkladem je trvání na tom, že pokud někdo pozře byť i jen stopu produktu pocházejícího ze zvířete, jako například neveganské víno nebo sójový sýr s obsahem kaseinu, není pravým veganem, a tudíž využívá zvířata (postoj, který bez pochyby odradí mnoho nových veganů a potenciálních veganů).

Toxický perfekcionismus nás také nutí redukovat jedince, kterého soudíme, na pouhé „ostudné“ chování, za které ho soudíme. Nedokážeme takového člověka ocenit jako celek, protože vymažeme některé jeho části nebo jeho aktivismus či případně způsob života, který odporuje našemu soudu. Například jedna kontroverzní kampaň organizace, která udělala pro zvířata obrovský kus práce, může vést k tomu, že je označena za komplice utlačovatele nebo že se zaprodala. Dokonce i když čísla objektivně nesedí – když jednotlivec nebo organizace udělala statisticky mnohem více dobra než potenciálního zla – toxický perfekcionismus způsobuje, že tato data mentálně znevažujeme.

Když vegani zastávají toxický perfekcionismus, mohou v ostatních veganech (i v sobě samých) vzbudit nadměrný strach z toho, že udělají chybu. Jedno uklouznutí, jedno připuštění, že nejsem dostatečně „čistý“, může vést k zostuzení. Lidé, kteří se bojí, že udělají chybu, často nakonec nedělají nic.

Neviditelní vegani: Nevděk

Náš úděl je nevděčný. Jako veganští aktivisté často neúnavně pracujeme zadarmo nebo za mnohem méně, než bychom si jinak vydělali, a děláme to pouze proto, že nejsme lhostejní. Zvířata nám nemohou poděkovat a také nepoděkují. Naše snahy jsou často neviditelné, zesměšňované nebo proti nim bojuje dominantní kultura, a někdy dokonce i ti, kdo jsou nám nejbližší.

Když nám tedy ostatní aktivisté, ti jediní, kdo rozumí tomu, jaké je být veganem ve světě, kde se jí zvířata, dělají totéž co dominantní kultura – nazývají nás pokrytci, zesměšňují nás a napadají nás – může nás to demoralizovat. Určitě se cítíme napadeni. Ale snad ještě zákeřnější je pocit, že nejsme doceněni, pocit, který může vést k zoufalství. Touha po ocenění není sobecká či egoistická. Je to základní lidská potřeba, která nás připravuje o motivaci a inspiraci, když není uspokojena. Pokud o tom pochybujete, jen se zamyslete nad tím, jak se cítíte, když váš přítel nedokáže uznat, že od té doby, co jste spolu začali bydlet, uklízíte jenom vy.

Od studu k posílení

Bylo by tragické, kdyby spolu vegani ve všem souhlasili. Naše různorodost je naší krásou a silou. Záleží ale na způsobu, jakým svůj nesouhlas vyjadřujeme. Záleží na něm hrozně moc. Když se sejdeme, abychom diskutovali, spíše než se dohadovali, o svých rozdílných názorech, můžeme tím obohatit sami sebe i naše hnutí. V takové situaci ke svým rozporům přistupujeme se zvědavostí a porozuměním. Jsme otevření učit se jeden od druhého, a i tehdy, když máme na něco vyhraněný názor, druhého neostouzíme ani nenapadáme. Tím naše hnutí posilujeme, místo abychom je oslabovali. Posílení je opakem studu.

Empatická komunikace

Pravděpodobnost, že někoho zostudíme, snížíme, když se předtím, než se vyjádříme, zastavíme a zeptáme se sami sebe: „Používám svoji empatii? Opravdu jsem se zamyslel nad tím, jak svět vypadá očima toho druhého – jak bude vnímat moje slova nebo činy?“ Nebo: „Jak bych se cítil nebo reagoval, kdyby někdo řekl něco takového mně?“ Tyto otázky jsou obzvláště důležité, když jsme naštvaní nebo máme pocit, že morálka je na naší straně, nebo když ten druhý je vůdcem nebo organizací, které je jednoduché vidět spíše jako symbol než jako lidskou bytost nebo instituci složenou z lidských bytostí. Často zapomínáme, že pod rolí generálního ředitele, spisovatele, přednášejícího apod. se nachází člověk s city, touhami a potřebami, člověk, kterého naše slova nějak zasáhnou. A zapomínáme, že se naše organizace skládají z aktivistů, kterým velice záleží na příčinách i následcích jejich práce.

A před tím než se vyjádříme, se také můžeme sami sebe zeptat: „Co je cílem mého sdělení? Jaký doufám, že bude mít moje sdělení dopad na zvířata?“ Mnozí vegani, kteří zostuzují jiné vegany, tak činí z upřímného zájmu, z víry, že přístup nekoho jiného k omezení utrpení zvířat ve skutečnosti zvířatům škodí. Některé strategické přístupy jsou bez pochyby lepší než jiné a bez solidních dat (která v oblasti boje za osvobození zvířat jednoduše nemáme) je těžké, ne-li nemožné, vědět, který přístup je nejefektivnější. Proto spolu musíme nadále hovořit, diskutovat, analyzovat a učit se. Ale jedno je jisté: ostouzení nebo šikanování ostatních veganů nepomáhá zvířatům, neboť nahlodává morálku a oslabuje aktivisty stejně jako celé hnutí. Pokud chcete dělat to nejlepší pro zvířata, přestaňte zostuzovat ostatní.

Vytváření zón bez ostouzení

Nejdůležitějším způsobem, jak vytvořit kulturu bez ostouzení, je udělat, co budeme moci, abychom těm, co rádi zostuzují, odebrali platformu, pomocí níž to dělají. Když nebudou mít publikum, nebudou mít takový dopad, jaký mají teď.

Doufám, že se vegani spojí, aby vytvořili soucitnější a silnější hnutí – aby vytvořili kulturu, která je vůči ostouzení (veganů i neveganů) imunní. Abychom toho dosáhli, můžeme vytvořit zóny zákazu ostouzení kdekoli, kde dovedeme: při našich rozhovorech, v našich organizacích, na našich konferencích a shromážděních, a, což je asi nejdůležitější, v sociálních médiích, neboť ta jsou často převládajícím zdrojem rozsáhlého ostouzení.

Spíše než abychom pranýřovali lidi, co ostouzejí jiné, což by pouze posílilo reaktivní mentalitu pranýřování, navrhuji spíše vyzývat k soucitu – aktivně se zasadit o to, aby zostuzující komentáře nebyly ignorovány či pomíjeny. Na svých stránkách v sociálních médiích můžeme vydat prohlášení, že zastáváme komunikaci bez ostouzení, a když někdo zveřejní útočný nebo ponižující komentář, můžeme neodsuzujícím způsobem požadovat, aby se vyjádřil s větším soucitem, a pokud tak neučiní, můžeme příspěvek vymazat. Můžeme také hovořit s organizátory našich konferencí, moderátory a vůdci organizací, když si všimneme, že ostouzení tolerují nebo povzbuzují. Nejdůležitější je, abychom jen pasivně nepřihlíželi ubližování. Jak výstižně řekl Edmund Burke: „K vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic.“

Většina veganů jsou vysoce uvědomělí, soucitní lidé, kteří jsou hluboce oddáni osobní cti a společenské transformaci. Je pravděpodobné, že se naše hnutí dostalo do bodu, kde ostouzení představuje problém, částečně proto, že jsme nekriticky přijali mýtus, že „co je morální, je správné“, a z velké části proto, že ti z nás, kteří ostatní neostouzejí, tomuto jevu nevěnovali příliš pozornosti. Tak jsme se bezděčně stali přihlížejícími, kteří umožňují problém prostě tím, že se mu nevěnují.

Ostouzení škodí našemu hnutí. Jako vegani si nemůžeme dovolit to přehlédnout; nemůžeme si dovolit prostě přehlížet nepřátelské výroky či ponižující komentáře. Musíme dělat to, co umíme nejlépe: jednat jako kritičtí spotřebitelé a povzbuzovat ostatní, aby činili totéž. Musíme si všímat, nejen co jíme a si oblékáme, nýbrž i co si bereme do srdcí a myslí, a propagovat soucit místo krutosti.

* Samozřejmě že různé ideologické přístupy mohou vyvolat otázky na obou stranách. Nicméně tento článek je zaměřen na způsob, kterým k takovým otázkám přistupujeme, nikoli na otázky samotné.

Zdroj: The Vegan Strategist, Překlad: Tomáš Písařík, Zdenek Lhotka, Silvestr Vandrovec Špaček a Martin Čejka