Jste zde

Matka (povídka)

Kam tě odvedli? Kde jsi? Vrať se! Vraťte mi ho! Vy zmetci, vy vrazi!“

Zacloumala řetězy. Jejich chřestění projelo tichem a odrazilo se od vlhkých stěn stájí. Pochva ji pořád ještě bolela. To, že novorozeně odvedli bůhvíkam, ale bolelo daleko víc.

Tiše přežvykovala. Řetěz jí volně visel od krku k úvazu na zdi. Od porodu uběhlo už několik hodin. Dítě bylo pryč.

Kam ho odvedli? A proč? Mělo by být se mnou.“

Břicho teď měla vrásčité a splasklé, po dítěti v něm zůstala velká prázdnota. Díra v jejím srdci ale zela daleko hlouběji, temněji, bolestivěji. Její veliké kulaté oči by vypadaly podobně: hluboké, temné, bolestné. V okolním šeru ale na ně tak jako tak nebylo příliš vidět.

Bože, kde je mý dítě? Bože, kde je mý dítě? Proč jsi mne ho nechal nosit tak dlouho, když mi ho měli hned zase vzít? Proč jsi mne nechal se na něj tak dlouho těšit?“

Bůh neodpovídal. Její nevyřčená slova ho pálila v uších, až se hanbou propadal.

Kdyby mě nedržely ty řetězy, hledala bych tě všude, můj miláčku, mé telátko, moje zlatíčko! Kde teď asi jsi? Copak s tebou jen budou dělat?“

Sama sobě chtěla namluvit, že to snad neví. Ale věděla. Udělají s ním to, co se všemi ostatními.

Zavřou, vysají, vykrmí, zabijí, rozřežou, prodají. Sebe pohřbívají - jiné prodávají.

Ještě že je to kluk, aspoň to bude mít brzo za sebou,“ povzdechla si bezmocně a vyčerpaně.

Bože, proč jsou tak zlí? Proč jsou tak krutí? A proč jim to strpíš?!“

Kdyby byla ona bohem, všechny ty vrahy by už dávno smetla. Bleskem, povodní, krupobitím. Vším, co by jí zrovna pod ruku přišlo. Neměla by s nimi špetku slitování. Oni ho také nemají. Copak sami neměli mámu? Nesáli její mléko, aby byli velcí a silní? Jak na to mohou zapomenout?

Bože, jak na to mohou zapomínat? Nebo jsou takoví i mezi sebou? Znásilňují, aby pak děti zabili a mléko vylili?“

Oni ho nevylijí,“ ozvalo se z nebes, „prodají ho dál, aby bylo pro všechny lidi.

Proč pro lidi, bože? To jejich matkám vyschly prsy?“

Bůh mlčel, rudý až za ušima.

A bože, proč jim to trpíš? To jsou snad o tolik důležitější než já nebo můj maličký?“

Ne, ne, to ne. Prostě nemají ničeho dost. Jsou už takoví.

A proč jsi je vůbec stvořil takhle nenasytné? Proč jsi je udělal takové, že mi vezmou dítě jen proto, aby mohli pít jeho sílu? Proč jsi mi vůbec dával takové velké vemeno, že ty nenechavce láká? Proč je nenecháš narůst raději jim, když potřebují tak mnoho mléka? Proč, bože?“

Bůh mlčel, zarytě, zahanbeně, posupně. Arogantně.

Co se do mě furt navážíš, ty krávo?“ vybuchl nakonec. „Kdo si myslíš, že jsi, abych se ti omlouval? Bude to tak, jak to je, protože to jsou moje děti!

Tehdy konečně pochopila zdrcená matka, že nepochodí. Zločinní dvounožci byli stvořeni k jeho obrazu. Co mohla čekat od takového boha.

 

Autor: Silvestr Špaček