Jste zde

Etické veganství a život s malým veganem (VeganFest 2013)

Jedna věc je byt vegan, ale dost jiná věc je rozhodnout se pro veganství pro svoje dítě.

Pokud jste vegani nějaký čas, máte už své bitvy relativně vybojované, okolí vás více či méně bere a umíte v tomhle životním stylu chodit. Když ale přichází dítě, najednou se nestačíte divit, že to, čím už jste si prošli a máte to za sebou, se v nové vlně vrací znovu ale tentokrát s vetší intenzitou. Znovu čelíte otázkám a pochybnostem a řešení praktických věci a musíte si vlastní přesvědčeni znovu obhajovat a musíte mít ve věcech mnohem víc jasno. To, do čeho vám osobně masožravé okolí nemělo co mluvit, se najednou s příchodem dítěte stává tématem, ke kterému se klidně vyjádří každý.

Specifické je období těhotenství. Tahle citlivá doba, která by měla být výjimečným poklidným radostným obdobím, má většinou dnes úplně jinou atmosféru. Kromě stresu ze shánění a chystaní množství věcí, které jsme uvěřili, ze nově příchozí tvoreček nutně potřebuje – je tu stále přítomný strach, že „něco“ nebude v pořádku.

Budoucí maminka musí na řadu prohlídek a ultrazvuků a odběrů a testů a při každé takové lékařské návštěvě se hledá potencionální nemoc/vada a při každém odchodu z ordinace zase až do příště odpadá kámen ze srdce.

S těhotnými se jedná jako s nemocnými a jako k takovým je k nim přistupováno i u porodu … ale to by bylo na dlouhé samostatné povídání. Zkrátka - v období, kdy maminka bojuje s udržováním svého strachu na uzdě jsou řeči laických „výživových specialistu“, kteří vykreslují, jaké vady by podle nich mohla veg strava způsobit docela závazným zatíženým.

Kromě obav o zdraví vašeho dítěte (dnes už opravdu stačí pár hodin na internetu a studií, prohlášeni, teoretických i praktických příkladů, že se není čeho bát, nasbíráte dostatek) se objevují ještě napadání morální, ozývají se hlasy o „vnucovaní“ a „upíraní svobodné volby“… Jak můžete za někoho rozhodovat? Jak můžete rozhodovat za své dítě? Dítě by se přece mělo rozhodnout samo!

Každý rodič vychovává dítě ve své životni filozofii, v tom čemu věří a tak jak věří, že to pro jeho dítě bude nejlepší. Nikdo neprezentuje dětem doma všechny světové víry a celou šíři politického spektra a veškeré možné světonázory a neprostírá mu denně stůl vším, co se kde na planetě konzumuje… aby si človíček mohl vybrat. Automaticky a přirozeně máte dítě u sebe a děláte, jak nejlíp umíte, podle svého nejlepšího svědomí jako každý jiny rodič.

Veganské rodiny a jejich přesvědčení by mělo být respektováno tak, jako dnes již respektujeme rodiny různých kultur a náboženství.

 „Možnost volby“

je pro mě naopak s veganstvím úzce spojená. Možností volby nerozumím nechat klidně dvouleté veg dítě při návštěvě u všežravých příbuzných ať si vybere z plného stolu, co bude chtít. Pokud sáhne po řízku, může to být, protože byl nejblíž, protože se mu líbila barva nebo protože mu připomínal oblíbený čočkový karbanátek. Možnost volby je - pokud jde o informovanou volbu a to je přesně to, co veganská výchova na rozdíl od té masožravé umožní.

Když se zeptáte masožravého sedmiletého dítěte, jakou cestou se dostal na talíř ten plátek masa, co měl na oběd ve školní jídelně, s největší pravděpodobností nebude vědět – to ono nemělo možnost volby. Sedmiletý vegan to vědět bude a bude si moci pak už po cely život s plným uvědomováním souvislostí a tedy i plnou zodpovědností volit…

Výchova k veganství

Čím dál víc mám pocit, že není přirozenější věc než výchova k veganství. Děti jsou odmalička obklopeny zvířaty. Tedy ne těmi živými, ale tématem zvířat. Jsou na tapetách dětských pokojíčku, jsou v dětských knížkách, pohádkách, večerníčcích, motivem většiny hraček. Nejzajímavější každodenní dobrodružství jsou setkaní se zvířaty. Setkaní s živým tvorem - psem, kačenami, broukem, … jsou emocionálně nejsilnější zážitky, o kterých se pak povídá ještě týdny. Toto je dětská/lidská přirozenost. Všechno je už nachystané a pak už stačí úplně maličko jen na dovysvětlení těch věcí, které bohužel už přirozené nejsou, a které by mohlo být těžké chápat.

Dialog s mým čtyřletým synem o tom, že na louce a slunku a s rodinou a přáteli by se to zavřené prasátko cítilo líp o tom, kam zmizelo to druhé nebo o tom, že telátko kojí a miluje jeho máma úplně stejně, jako sem já kojila jeho…

Nejde ani tak o výchovu jako o to, zamezit poničení vlivem všude přítomných všeobecných modelů vnímání zvířecí otázky.

Mnohem zajímavější by bylo, vysledovat fenomén něčeho tak nepřirozeného jako je výchova k neveganství.

Jak a kdy se to tak stane, že vlivem rodiny a učitelů a širšího okolí jsou dětem namluveny dostatečně silně pomýlené konstrukty a ony, stejně jako ti, co je učili, začnou najednou rozlisovat zvířata na roztomilá a škaredá, na hloupá a inteligentní, na ta která patří do divočiny a na ta která žijí v ohradách, na ta na mazlení a na ta na jídlo… ?

„Potřebujeme nové pojetí zvířat…“

Historie lidstva je od určitého dávného momentu zároveň historií zneužívání zvířat. Nyní - v Evropě roku 2013 - se nacházíme v bodě, kdy zneužívání zvířat už nelze omluvit. Neomluvíme ho ani nutností k přežití (protože se ukazuje, že ke všemu, k čemu člověk zvířata „potřebuje“ existují alternativy), neomluvíme ho ani náboženským dogmatem (typu: Buh stvořil zvířata, aby člověku sloužila…, protože v dnešním světě se spiritualita úspěšně posouvá ze sešněrovaných instituci na mnohem osobnější úroveň) a konečně neomluvíme ho ani odlišností.

Jako společnost jsme už natolik eticky postoupili ve vývoji, že jsme jasně procítili, že ubližovat, zbavit svobody, usmrcovat – je špatně, pochopili jsme to natolik, že jsme to dokonce pojistili v zákonech, ale pouze v rámci našeho druhu. Otroctví a holokaust – největší lidské noční mury – jsou zvířecí realitou. Pro zvířata je denně samozřejmě povolujeme jen proto, že se jedná o jiné živočišné druhy. Jako společnost jsme už postupem času začali chápat, že odlišnost neopravňuje k ubližování nebo k ponižování, ale pouze v rámci našeho druhu.

Pokud jsme dokázali odsoudit nadřazenost rasovou, nadřazenost pohlaví, přichází nyní čas postoupit o krok dál – odstranit nadřazenost druhovou.

Jiné živočišné druhy, bytosti obývající s námi stejnou planetu, mohou byt v něčem na první pohled velmi odlišné, ale jejich život je pro ně stejně vzácný jako pro jednoho každého člověka ten jeho vlastní a jejich svoboda je pro ne stejně cenná jako pro nás ta naše.

To, že jsou zvířata odlišná, není důvod pro to, aby nebyla respektovaná. V právu na svobodu a na život jsou rovnocenná.

A proto veganství odmítá zneužívání jiných cítících bytostí ať už proto, aby se člověk z jejich utrpení a smrti obléknul, najedl, k testování kosmetiky nebo léčiv nebo k pobavení…

Veganství by nemělo byt vrcholem snažení,

veganství je základ, veganství je samozřejmost. Ano, zaplat‘-panbu za každé jídlo bez masa, ale rozhlédněme se kolem, jak vypadá reálný svět s jedním, dvěma procenty veganů. Jak asi funkční je spotřebitelský bojkot v tomhle počtu, při stále se zvyšující se světové populaci a dotaci živočišné výroby.

Upřímně – není čas. Není čas z ekologického hlediska, kdy někteří vědci tvrdí, že jsme se již přehoupli pres onen pomyslný bod, po kterém už jsou změny nevratné a cesta vede jen ke katastrofě, podle jiných ještě pár let máme, ale nejsou to desítky… a živočišná výroba přispívá k ekologické zátěži tak velikým podílem, že by jejím snížení nebo odstranění navýšilo zbývající čas několikanásobně, ne-li problém vyřešilo. A hlavně není čas pro zvířata. Není čas pro zvířata, která jsou dnes a budou zítra i za rok namačkána v halách velkochovů a pro zvířata, která teď vezou na jatka, tak jako pojedou po nich znova další.

Nedostatek času si říká o aktivnější přístup. Je na každém, co si pod tímhle pojmem pro sebe představí, co považuje za smysluplné a s čím mu ještě jeho svědomí dovolí jít spát, ale téma osvobození zvířat vyžaduje víc než jen uvařit si zítra čočku k obědu…

Autor: Jitka Urbanová