Jste zde

Ano, populační krize existuje. Ale ne taková, jakou asi čekáte

Autor: George Monbiot (The Guardian)

Překlad: Zdenek Lhotka

Tento sloupek bude o populační krizi. O množení, které likviduje biosféru planety. Nicméně nebude o populační krizi, kterou si zřejmě právě teď představujete. Bude o trochu jiné, o které se zdá téměř nemožné diskutovat.

V příštích třech týdnech uslyšíte o populaci na každém rohu, jelikož se blíží Klimatická konference v Paříži (pozn. Soucitně: v době, kdy jsme tento článek vydali, právě začala). V médiích a v internetových diskuzích bude nevyhnutelně popisována jako „problém, o kterém se nemluví“. Když lidé nepoužívají svá vlastní slova, znamená to, že ani nepřemýšlí svou hlavou. Desetitisíce hlasů se ptají, proč o tom nikdo nemluví. Tvrdí, že právě růst lidské populace je prvořadou hrozbou pro životní prostředí.

Aktivisté, kteří se věnují populační problematice, v nejlepším případě usilují o rozšíření možnosti volby žen v otázkách reprodukce. Přibližně 225 milionů žen nemůže používat antikoncepci, ačkoliv by chtěly. Kdyby jim to bylo umožněno, mělo by to na populační růst výrazný, ne-li přímo rozhodující dopad: počet novorozenců by klesl ze současných 83 milionů ročně na 62 milionů. Nicméně antikoncepce zpravidla není omezována jen pouhou fyzickou nedostupností antikoncepčních prostředků. Ve většině případů jde o moc - ženám je odepírána kontrola nad jejich dělohami. Sociální změny, které jsou zapotřebí, dosáhnou mnohem lepších výsledků, než jakékoliv příspěvky z druhé strany světa.

V nejhorším případě se tito populační aktivisté snaží svalit na druhé svou vinu ohledně dopadů na životní prostředí. Možná není náhodou, že je populačním růstem posedlých tolik bělochů v post-reprodukčním věku, jelikož je to zřejmě jediný ekologický problém, nad kterým si mohou umýt ruce. Náhodou podle mě není ani to, že je toto téma ze všech nejméně zvladatelné. Když se s něčím nedá skoro nic dělat, odpadá i povinnost jednat.

V takovém stavu je teď situace ohledně růstu počtu obyvatel. Analýza Proceedings of the National Academy of Sciences odhalila, že i kdyby každá vláda přijala politiku jednoho dítěte, kterou právě opustila Čína, byl by na Zemi na konci tohoto století stejný počet lidí jako dnes. Kdyby Zemi v průběhu tohoto století postihla katastrofa a vyhladila 2 miliardy obyvatel, bylo by i tak v roce 2100 na Zemi o miliardu lidí více než dnes.

Analýza dochází k závěru, že chceme-li zmírnit svoje dopady ještě v tomto století, je třeba se zabývat naší spotřebou. Populační růst totiž roste pomalejším tempem než naše spotřeba téměř všech zdrojů. Těch je dostatek k uspokojení všech potřeb, a to i ve světě s deseti miliardami lidí. Není jich však dostatek k uspokojení chamtivosti, a to ani ve světě dvou miliard lidí.


Ilustrace: Nate Kitch

Pojďme se raději podívat na ten druh populační krize, na který máme alespoň nějaký vliv. Mluvím o nárůstu počtu hospodářských zvířat. Lidská populace roste každoročně zhruba o 1,2 %, zatímco počty hospodářských zvířat rostou o asi 2,4 % ročně. Do roku 2050 se budou muset veškeré živé organismy vypořádat s dalšími asi 120 miliony tun lidí a 400 miliony tun hospodářských zvířat.

Chov těchto zvířat již dnes využívá tři čtvrtiny světové zemědělské půdy. Na krmení hospodářských zvířat se používá třetina obilnin a do roku 2050 může toto množství vzrůst ještě zhruba o polovinu. Důsledkem toho bude více hladovějících lidí, jelikož chudí využívají obilí jako primární zdroj obživy a využívání obilnin ke krmení dobytka způsobuje prudký nárůst jejich ceny. Dnes je navíc obilí, které hospodářská zvířata konzumují, obohacováno olejninami, především krmnou sójou, kvůli které šokujícím tempem mizí jihoamerické lesy a savany.

Může se to zdát neintuitivní, ale pokud bychom konzumovali místo masa sóju, pokleslo by kácení přirozené vegetace při získání stejného množství bílkovin o 94 %. Získávání bílkovin z kuřecího masa vyžaduje třikrát více půdy než získávání bílkovin ze sójových bobů. U vepřového masa je prostorová náročnost větší devětkrát a u hovězího dokonce dvaatřicetkrát.

Nedávný článek v časopise Science of the Total Environment tvrdí, že naše spotřeba masa je pravděpodobně „hlavní příčinou novodobého vymírání druhů“. Nejen že je chov dobytka hlavním důvodem ničení biotopů a vybíjení predátorů, ale planeta přestává stačit vstřebávat jeho odpadní produkty. Farmy v USA generují třináctkrát více splašek než celá lidská populace. Mléčné farmy v Tulare County v Kalifornii jich vyrábějí pětkrát více než celý New York.

Sladkovodní život po celém světě vymírá kvůli hnojivům z farem. V Anglii kompletně selhal systém navržený k tomu, aby nás chránil před přílivem kejdy. Nyní se kvůli farmářským splaškům od pobřeží šíří do oceánů tzv. mrtvé zóny, které po tisících čtverečních kilometrech vymazávají mořský život.

Chov hospodářských zvířat vytváří asi 14 % světových emisí skleníkových plynů, tedy o něco více než všechny automobily, kamiony, autobusy, vlaky, lodě a letadla dohromady. Pokud jíte sóju, jsou vaše emise na jednotku bílkovin dvacetkrát nižší, než kdybyste konzumovali vepřové či kuřecí maso, a stopadesátkrát nižší, než kdybyste konzumovali hovězí.

Tak proč o tomto „neexistujícím“, ale všudypřítomném problému nikdo nemluví? Proč neexistují žádné státní kampaně za snížení spotřeby živočišných produktů podobné těm, co nás odrazují od nadměrné spotřeby elektřiny?

Průzkum Royal Institute of International Affairs odhalil, že lidé nemají až takový problém se změnou stravování, když o tomto problému vědí, ale že mnoho z nich vůbec netuší, že chovy hospodářských zvířat škodí životu na planetě.

Navíc ani nehrozí, že by nám omezení konzumace masa a mléčných produktů nějak ublížilo. Pokud bychom následovali rady našich lékařů (pozn. Soucitně: zatímco v USA a UK již většina lékařů doporučuje snížení živočišných produktů, v Česku si na změnu lékařského paradigmatu musíme ještě chvíli počkat), náš environmentální dopad by se snížil zároveň se srdečními nemocemi, mrtvicí, cukrovkou a rakovinou. Průměrný Brit každý rok zkonzumuje přibližně o něco více kilogramů masa, než sám váží, zatímco průměrný Američan ještě o 50 % více. V obou případech jde o mnohem větší množství, než jaké je dobré pro nás i pro zbytek života na Zemi.

Zatímco mnoho lidí v bohatém světě s chutí diskutuje o nebezpečí přemnožení tmavých lidí, druhý typ populační krize jen stěží překročí práh jejich zájmu. Počty hospodářských zvířat představují přímou morální výzvu, protože v tomto případě je to v našich rukou. Proto to ticho po pěšině.

Zdroj: The Guardian