Jste zde

Akrasia a paradox masa

Autorka: Dr. Elisa Aaltola

Překladatel: Štěpán Opekar

Mnoho lidí se nachází ve spárech toho, co vědci nazývají jako „paradox masa“. Ve svém záběru člověk uznává zvířata za individuální živočichy, ale zároveň konzumuje jejich maso. Rozpor je to nápadný, přesto se mu nedostává pozornosti. To znamená, že každodenní etika zvířat – jakým způsobem jednáme s prasaty či kravami, a jak si jich ceníme – zůstává obestřena nejasnostmi a stavem napětí.

Od kognitivní disonance po záměrnou ignoraci

Většina odborníků tvrdí, že paradox masa může být objasněn prostřednictvím kognitivní disonance. V jejím světle stojí člověk na dvou odvrácených stranách – jednak s přesvědčením, že zvíře má své potřeby, prožitky, a že na jeho životě záleží, a pak s tím, že jíst maso je přijatelné. Působí to, jako kdyby se oba tyto postoje nacházely ve své vlastní realitě, a tak člověk zápolící s paradoxem masa může při konzumaci steaku přehlížet morální otázky, aby si pak při sledování roztomilých online záběrů krav na samotnou konzumaci ani nevzpomněl.

Vědci přišli s tvrzením, že svou zásadní roli zde hraje i disociace. Zde se „živá zvířata“ a „maso“ stávají odlišnými kategoriemi, až do okamžiku, kdy mezi nimi neexistuje žádné propojení. Proto může nebohý omnivor (všežravec) přehlížet původ svého hamburgeru a tvářit se, jako by jeho konzumace masa neměla nic společného s životem a smrtí mimolidských stvoření. Zdroj masa jednoduše zmizí z dohledu.

Čím více člověk zdroj masa (živou slepici, rybu nebo ovci) ignoruje, s o to větší ochotou zvířata konzumuje.

Jak kognitivní disonance, tak i disociace opomíjejí morální úvahy v okamžiku nákupu nebo konzumace masa. Studie z roku 2016 provedená J. Kunstem a S. Hohlee uvádí, že při konzumaci živočišných produktů se empatie vůči těmto zvířatům snižuje. Když se člověk zakousne do smažené ryby nebo si pochutnává na smetanové zmrzlině, na okamžik utlumí svou morální sebereflexi a empatii vůči zvířatům. A to z toho důvodu, že individuální živé zvíře se svým postavením – stvoření, které vyzývá k empatii a morálnímu zamyšlení – nenáleží do kategorie „zvířat k snědku“. Čím více člověk zdroj masa (živou slepici, rybu nebo ovci) ignoruje, o to ochotněji zvířata konzumuje. Právě tento jev brání tomu, aby se každodenní etika zvířat ustálila a umožnila skutečnou podporu a respekt k životům ostatních zvířat.

Disonance a disociace se těší z podpory marketingu. Když společnosti propagují masné výrobky, zřídkakdy na nich vyobrazí živá zvířata, natož aby zmínily hrůzy odehrávající se na pozadí živočišné výroby. Místo toho se marketing zaměřuje na lákavé snímky hamburgerů nebo pizzy, často bez jakéhokoli odkazu na živočišný původ. Zatímco omnivor mezi regály supermarketu činí své rozhodnutí, je konfrontován s produkty, které již nejsou spojeny s nepříjemnými úvahami o původu, ani s živými zvířaty – maso je zabaleno v plastovém balíčku, zbaveno krve, strachu a nářku, a tak je snadnější ponechat etické záležitosti stranou. Odborníci poukázali na skutečnost, že se maso v západních zemích úmyslně produkuje abstraktně: nenese žádné stopy původního zvířete (oči, hlavu, krev).

Jak v roce 2016 uvedli Marleen Onwezen a Cor van der Weele, omnivor se také může uchýlit k „záměrné ignoraci“, s níž se může úmyslně vyhýbat informacím o podmínkách, ve kterých jsou zvířata chována a porážena, nebo podceňovat duševní schopnosti krav a prasat. Výzkumníci zjistili, že zejména zvířata (zvíře jako smýšlející, jednající, živoucí a cítící bytost) bývají cílem záměrné ignorace. Ve skutečnosti mentální schopnosti těch zvířat, jež jsou zabíjeny a konzumovány nejčastěji, mají tendenci být podhodnocovány v nejvyšší míře. Příkladem takové skupiny zvířat mohou být kuřata a ryby, kdy jedním ze způsobů popíraní jejich identity je odkazovat se na tato zvířata nikoliv v množném, ale v jednotném čísle coby „kuře“ a „ryba“, jako by všechna byla kopií stejného prototypu.

Marketing podporuje záměrnou ignoraci, a naopak. Když nám jsou opakovaně předkládány reklamy, v nichž jsou zvířata degradována na pouhý kus masa, je snadné vyhýbat se informacím o jejich vědomí. A když někdo záměrně přehlíží možnost, že by na intenzivním zemědělství mohlo být něco neomluvitelně špatného, je mnohem snadnější přijmout obraz vysílaný marketingem, který takové zemědělství vykresluje jako morálně bezúhonné.

Návrat zvířete do popředí

Z těchto důvodů umožňují disonance, disociace, marketing a záměrná ignorace zvířecí mysli, aby paradox masa nadále přetrvával. Protože marketing zaujímá tak prominentní pozici v konzumní společnosti, a protože se lidé příliš snadno uchylují k ignoraci, slouží-li to jejich vlastnímu bezprostřednímu užitku, může se situace zdát poněkud pochmurná. Přesto však existují důvody k naději.

Za prvé, dopady disonance a disociace mohou být redukovány poukázáním na živé zvíře, které stojí za daným produktem. Když jsou obrazy a příběhy jednotlivých prasat a slepic zmiňovány v souvislosti s masem, stává se podstatně náročnější nahlížet na živá zvířata jako na samostatnou kategorii oddělenou od masa. Proto je třeba zdůrazňovat spojení mezi zvířaty a živočišnými produkty – zvíře, jehož tělo je využíváno pro maso, mléčné výrobky a vejce, si zaslouží, aby se dostalo do středu pozornosti.

Za druhé se tím také zmenší dopad marketingu, který reálný obraz života zvířat buď zcela vypouští, nebo hladovým omnivorům předkládá idylický obraz pastvin se šťastnými kravami nebo slepicemi ve volném výběhu. Vědci zjistili, že kombinací receptů s masem a obrazy zvířat se snižuje ochota lidí maso konzumovat. Z toho opět plyne, že by příběhy individuálních zvířat měly být v naší kultuře šířeny a akcentovány s větším důrazem, od médií až po sféru vzdělávání, v právní oblasti, i při běžných hovorech u jídla.

Závěr je jasný: aby se podařilo paradox masa utlumit, je třeba klást důraz na těžký úděl, kterému čelí živá, myslící zvířata.

Zdá se, že uvědomění toho, odkud maso pochází, hraje v paradoxu masa zásadní roli. Pozitivní obraz a příběhy o zvířatech jsou důležité, ale výzkum z roku 2016 provedený Ericem Anderssonem a Lisou Feldman Barett uvádí, že zejména informace o negativních praktikách živočišné výroby mají ten největší dopad. Na základě jejich výzkumu bylo zjištěno, že když je lidem sděleno, že maso pochází z velkochovu, kde se špatně zachází se zvířaty, hodnotí jej jako mnohem méně lákavé. Takové maso podle nich chutná, voní i vypadá hůře, není tak čerstvé, je mastnější a obsahuje více soli. Také odhadují, že by za takové maso zaplatili výrazně méně, a do jeho nákupu by se nehrnuli. Za zkušebních podmínek jsou skutečně ochotni jíst méně masa. Závěr je jasný: aby se podařilo paradox masa utlumit, je třeba poukazovat na těžký úděl živých, myslících zvířat.

Za třetí, předkládáním příběhů a informací o jiných zvířatech se stane záměrná ignorace mnohem obtížnější. Postavení individuálního zvířete a jeho životních podmínek do popředí vybízí k empatii, čímž se mimolidské stvoření stává „někým“ spíše než „něčím“, a tak je mnohem těžší popřít jeho vědomí a potřeby. Nejpodstatnější je, že empatie podněcuje morální reflexi a obavy – dva faktory, které jsou nejúčinnějšími zbraněmi proti paradoxu masa.

Omnivorova akrasia

Existuje i další způsob, jak přistupovat k paradoxu masa. „Akrasia“ je starým filozofickým pojmem pro stav, ve kterém jednáme proti tomu, o čem víme, že je pravdivé či správné. Pravděpodobně se jedná o „omnivorovu akrasii“, která lidi vede k tomu, aby jednali proti svým hodnotám – a to jak v kontextu mimolidských zvířat, tak i v otázkách životního prostředí. Většina západního světa si je vědoma skutečnosti, že chov zvířat poškozuje a narušuje nejzákladnější potřeby zvířat, a většina také ví, že jíst zvířata je pro životní prostředí destruktivní. Přesto stále mnozí jednají v rozporu s těmito vědomostmi.

Ačkoliv současní psychologové přicházejí s nejrůznějšími cennými radami, jak skoncovat s paradoxem masa, může být užitečné vrátit se ke klasickým filozofům, kteří se problému akrasie snažili porozumět už před stovkami či dokonce tisíci lety. Jak by se postavili k vypořádání se se strašlivým paradoxem lidské existence – že si většinou uvědomujeme, co je správné, ale přesto činíme pravý opak?

V praxi to znamená, že by se měl klást větší důraz na etiku zvířat, a to jak na úrovni jednotlivce, tak společnosti.

Jedním z těchto filozofů byl Platón, který se akrasií zaobíral ve svých dialozích Prótagoras a Gorgias. Přichází zde s myšlenkou, že různé požadavky a emoce maskují jako „správné“ to, co je ve skutečnosti „špatné“. Proto omnivoři praktikující akrasii mohou tušit, že ubližování zvířatům a přičinění se na jejich utrpení je morálně špatné, přesto si najdou nejrůznější omluvy pro své chování, když na ně přijde potřeba povečeřet kus masa – a tak uvěří, že jejich momentální jednání je ospravedlnitelné. Může za tím také stát touha po sociálním přijetí – řekněme v rámci vlastní rodiny zanícených masožravců, která dané osobě brání v možnosti zvolit si jinak. Platón argumentoval tím, že takový rozkol mezi uvědoměním a zapomněním toho, co je správné, vede lidi do setrvalého stavu rozporuplnosti, ve kterém jen „zmateně bloudí“. Stručně řečeno, člověk se tak ztratí v hlubinách vlastních potřeb a zavádějících emocí, a dočasně přehlíží své základní hodnoty.

Zdá se, že se tímto příhodně charakterizuje konflikt lásky ke zvířatům a jejich konzumace. Mnozí jsou na pochybách a často zmatení svým vztahem k mimolidským bytostem: morální hodnoty a vlastní potřeby s emocemi se linou různými směry, a dělat si s tím hlavu může být příliš frustrující. Tímto způsobem se člověk může pochybám a celému konfliktu jednoduše podřídit, a naučit se ignoraci jejich zvláštního rozporu, čímž se láska ke zvířatům provázená jejich konzumací stávají normou. Toto však není východiskem, které Platón doporučoval. Ve své diskuzi o akrasii tvrdí, že bychom si měli problému všímat a kultivovat naši schopnost následovat správnou cestu. Zatímco psychologové diskutující o paradoxu masa kladou důraz na opětovné uvedení zvířete a jeho životních podmínek na scénu, Platón přichází se závěrem, že řešením je přehodnocení našich vlastních vazeb k ostatním.

Musíme se podívat na to, jaký typ hodnot si chceme jako jednotlivci osvojit, a jak bychom nás samotné mohli kultivovat, abychom si vybavili onu „správnou cestu“ i v situacích, kdy nás naše vlastní potřeby a emoce ženou opačným směrem. Aplikujeme-li Platónův způsob myšlení v kontextu zvířat, spočívá řešení omnivorovy akrasie v ujasnění a kultivaci morálních schopností. V praxi to znamená, že by se měl klást větší důraz na etiku zvířat, a to jak na úrovni jednotlivce, tak společnosti. Snad už na úrovni raného vzdělávání bychom měli rozebírat způsoby, jak zacházet s ostatními zvířaty.

Dalším klasickým filozofem, který se zaobíral akrasií, byl Baruch Spinoza. Ve své knize Etika tento myslitel ze 17. století mluvil o stavu „otroctví“, kdy si sice uvědomujeme, co je správné, ale jednáme proti tomu. Podle Spinozy byla zdrojem akrasie kromě zvyku přijímat veřejné a prakticky nereflektované názory (oblíbené názory, které mezi lidmi rezonují, ale jen zřídkakdy jsou podrobeny reflexi) i obvyklá tendence řídit se emocemi spjatými s takovými názory (v soudobých podmínkách osvojením si nenávistných postojů, líčících zástupce různých etnik jako méně hodnotné). Řešení bylo jednoduché: zaměřit se na racionálnější názory a na to, jaký druh potěšení z nich vyzařuje. Spinoza navrhl, že když budeme na svět nahlížet s odstupem, racionálně a bez předsudků, můžeme uvolnit místo čiré radosti a dokonce i lásce – poté, co se člověk získá náhled na samotnou podstatu existence. Je to právě ten odstup, nahlížet na svět z aspektu věčnosti, který nás osvobozuje od akrasie a vede nás ke správnému jednání.

Nahlížením na věci s odstupem se mohou odhalovat fundamentální otázky naší éry. Co se děje s touto planetou? Jak nakládáme s ostatními druhy? Co jako druh představujeme a jakými hodnotami se chceme řídit?

Aplikací Spinozových tezí na omnivorovu akrasii se dostáváme k oněm zavádějícím názorům na zvířata („prasata jsou špinavá“, „kuřata jsou hloupá“), kterým v zajetí vlastního přesvědčení věří mnoho lidí. Média či vzdělávací a nejrůznější sociální instituce nás zahrnují nepravdivými popisy toho, jaký druh bytostí mimolidská zvířata představují. Za vydatné pomoci marketingu opakovaně šíří nepravdivá tvrzení o chovu zvířat, což mnohé vedlo k tomu žít v přesvědčení, že je se zvířaty zacházeno bezvadně. Toto přesvědčení se může prolínat s emocemi, jako třeba s opovrhováním zvířaty či prostou oblibou masa jako takového, které jen utvrzují stávající akrasii. Důsledky jsou při pohledu zvenčí jasné: člověk s akrasií ztrácí kontakt se svými racionálnějšími a empatickými hodnotami, které by zohledňovaly zvířata, a zakousne se do svého hamburgeru.

Z tohoto úhlu pohledu by řešení omnivorovy akrasie (a tedy i paradoxu masa) bylo jednoduché: ustoupit od okamžitých tužeb a neustávajícího toku sociálního předurčování, a dívat se na svět s racionálním nadhledem. Nahlížením na věci s odstupem se mohou odhalovat fundamentální otázky naší éry. Co se děje s touto planetou? Jak nakládáme s ostatními druhy? Co jako druh představujeme a jakými hodnotami se chceme řídit?

Tyto otázky jsou nesnadné, ale když se nám je podaří zodpovědět, může vyvstat nový typ radosti a lásky. Stát se veganem už není považováno za oběť, ale za součást životního stylu – žít s lepším pocitem, racionálněji a radostněji. Tím, že konečně věnujeme pozornost tomu, jaký dopad mají naše vlastní činy – včetně těch, které se týkají našeho stravování – na jiné druhy a jednotlivce, stává se náš svět mnohem obohacenějším místem plným prostoru pro potřeby, myšlení a prožívání veškerých zvířat (lidských i mimolidských). Rozhodnutí vzdát se masa a dalších živočišných produktů se nestává úkolem, nýbrž pozitivním a racionálním činem, který podpoří rozkvět a radost u všech bytostí bez rozdílu.

Možná tedy řešení paradoxu masa a omnivorovy akrasie nespočívá jen ve zdůrazňování zvířecího uvědomění a informování o bezútěšných podmínkách v živočišné výrobě, ale také v nahlížení na věc z jiného úhlu, abychom do záběru dostali celý obraz. Budoucnost jiných druhů a jednotlivců leží v našich lidských rukách, a spíše než obětí je potěšením podpořit blaho života veškerých stvoření.

Reference

  • Aaltola, Elisa (2016) The Problem of Akrasia: Moral Cultivation and Socio-Political Resistance. In Paola Cavalieri (ed.) Philosophy and the Politics of Animal Liberation. London: Palgrave MacMillan.
  • Aaltola, Elisa (2015) Politico-moral Apathy and Omnivore’s Akrasia: Views from the Rationalist Tradition. Politics and Animals 1:1.

  • Anderson, Eric & Barrett, Lisa Feldman (2016 )Affective Beliefs Influence the Experience of Eating Meat”. PLoS ONE 11 (8).

  • Bilewicz, M.; Imhoff, R. & Drogosz, M. (2011) The humanity of what we eat: conceptions of human uniqueness among vegetarians and omnivores. European Journal of Social Psychology 41 (2): 201-209.

  • Bratanova, Boyka; Loughnan, Steve and Bastian, Brock (2011) The effect of categorization as food on the perceived moral standing of animals. Appetite 57(1): 193–196.

  • Dowsett, Elisha; Semmler, Carolyn; Bray, Heather; Ankeny, Rachel & Chur-Hansen, Anna (2018) Neutralising the meat paradox: Cognitive dissonance, gender and eating animals. Appetite 123: 280-288.

  • Kunst J.R. & Hohle, S. (2016) Meat eaters by disassociation: How we present, prepare and talk about meat increases willingness to eat meat by reducing empathy and disgust. Appetite 105: 758-774.

  • Kunst, J.R. & Haugestad, C. (2018) The effects of dissociation on willingness to eat meat are moderated by exposure to unprocessed meat: A cross-cultural demonstration. Appetite 120: 356-366.

  • Kupsala, Saara (2018) Contesting the meat–animal link and the visibility of animals killed for food: a focus group study in Finland. Food, Culture & Society 21(2): 196–213.

  • Loughnan, Steve; Bastian, Brock and Haslam, Nick (2014) The Psychology of Eating Animals. Current Directions in Psychological Science 23 (2): 104-108.

  • Loughnan, Steve; Haslam, Nick & Bastian, Brok. (2010) The role of meat consumption in the denial of moral status and mind to meat animals. Appetite 55: 156-159.

  • Onwezen, Marleen & van der Weele, Cor (2016) When indifference is ambivalence: Strategic ignorance about meat consumption. Food Quality and Preference 52: 96-105.

Zdroj: Philosophy Hounds, Překlad: Štěpán Opekar, Korektura: Monika Zápotocká, Ilustrace: Dana Ellyn