Jste zde

6 věcí, u kterých musím uznat, že jsou na veganství těžké

Autor: Rachel Krantz

Překlad: Nathaniel Navarr

Když lidem řeknu, že jsem vegan, velmi často slyším něco jako: „To musí být tak těžké! Já bych se nikdy nemohl vzdát sýra! Ale užij si to“. Pravda je taková, že vzdát se sýra bylo to nejlehčí. Jak jsem již psala dřív, poté, co jsem shlédla Pozemšťany a viděla to nesmírné utrpení, které se za jeho výrobou skrývá, tak mě veškerá chuť na něj a na ostatní živočišné produkty rychle přešla. Vyhnout se jim, hlavně když dnes existuje tolik výborných alternativ mléčných výrobků, je jakékoli, jen ne složité. Co bylo a stále je těžké, je vyjít s konzumenty masných výrobků.

Když jsem se snažila vysvětlit tento pocit odloučení mému ex-přiteli (který je stále masožrout), řekl mi: „Zní to jako bys spatřila Matrix a teď už zkrátka nikdy neuvidíš nic stejně.“ Ano, tak nějak to cítím. Je velmi zvláštní změnit tak radikálně vlastní vnímání během pouhých pár let. Je to jako bych prošla nějakým silovým polem, přičemž většina ostatních lidí, které znám, zůstala na straně, kde jsem i já strávila celý svůj dosavadní život, a nikdo to neřeší a nikomu to nevadí.

Byla to zvláštní změna paradigmatu, která mne ale zasáhla tak, jak bych to nikdy nečekala. Takže ne, vzdát se sýra není těžké. Ale těchto šest věcí ano.

 

1. Vědomí, že mě lidé odsuzují tak, jako jsem já dříve odsuzovala vegany


Obr.: Co lidé vidí, když jim řeknu, že jsem vegan

Dříve jsem měla vegany za extrémistické hipstery nebo „blázny do práv zvířat“, kteří se asi více zajímají o kuřata než o lidi. Myslela jsem si o nich, že věří, že jsou lepší než já, že jsou papežštější než papež, nebo že minimálně potlačují svou lidskou přirozenost.

Bylo tak naprosto "přirozené" oslavovat úspěch se sklenkou červeného vína a steakem na talíři. Díky tomu jsem se cítila jako člověk; dominantně a silně. Tak jako můj partner Jesse Tandler napsal do dopisu své rodině a přátelům ohledně své dlouhé cesty k veganství:

Nejen že jsem jedl jiná zvířata, ale dokonce jsem byl podezřívavý vůči lidem, kteří je nejedli. Odříct si steak se zdálo být pitomostí a zmateným projevem soucitu.

A potom přišla ta malinká role, kterou jsem sehrál na univerzitě, kdy dva kluci z koleje zjistili, že můj kamarád Prashant je vegetarián. Nabídli mu sázku, že když oni vydrží dva týdny jeho životosprávy, tak on vydrží jeden večer tu jejich. Přijal ji. Pravděpodobně proto, že si spočítal, kolik zvířat tím zachrání, a také pro tu možnost, že Dave a Nick uvidí, jak jednoduchých a přínosných bylo oněch 14 dní strávených na rostlinné stravě. Sázka skončila a naše skupina se sešla u stolu v Johny Rocket’s, abychom se podívali na vegetariána, jak jí hamburger. Po prvním kousnutí do něj rýpali: "Tak co chlape, no není  to dobrota? Chutná ti, že?" Úplně nás slyším a přemýšlím, proč jsme se chovali jako blbci ke klukovi, který jen chtěl být laskavým člověkem. Proč jsme se vůbec starali o to, co tenhle exot jí? Všechno, co jsem věděl o vegetariánech, bylo to, že mi dávají stejný smysl jako celibát. Odmítnutí jednoho z nejdéle trvajícího potěšení se zdálo nepředstavitelné, dokonce i špatné.

Stejně tak jsem odsuzovala vegany i já. Dnes, když jedním jsem, vím, že většina z nás se jen snaží dělat dobrou věc. Býváme nazýváni podivíny a extrémisty, stejně jako všichni aktivisti, kteří bojují za práva okrajových skupin, byli vždy nazýváni nerozumnými ještě předtím, než začalo být jejich hnutí bráno jako normální.

 

2. Snaha najít rovnováhu mezi obhajobou a fundamentalismem


Obr.: Nejí maso a nemůže o tom přestat žvanit

Kvůli rozpakům z toho, že vypadáme “extrémně”, hodně veganů chybuje v tom, že raději drží jazyk za zuby, i když by asi neměli, právě proto, aby nevypadali jako “ti lidé”, nebo aby se kvůli nim ostatní necítili nepříjemně.

Ale protože přechod na veganství tak zásadně ovlivnil můj život, chci se podělit o všechny ty změny v mém zdraví a morálce, a také to často dělám. Když přijde na rodinu a přátele, je velmi lákavé dohadovat se o tom, jak by jim s jejich zdravotními problémy veganství pomohlo, nebo o tom, jak je frustruje aktuální situace ve světě.

Vím, že nikdo nemá rád vegany - kazatele, ale také vím, že pokud se i vegani budou bát mluvit za ty miliardy zvířat držených v zajetí a zabíjených každý rok, nikdo jiný to neudělá. Takže se snažím vědomě dosáhnout rovnováhy v tom, kdy toto téma nadnést, a kdy nechat lidi, aby k němu došli sami. Většinou čekám, až se mě někdo zeptá ohledně mého stravování, a pak se podělím o své zkušenosti. Ale někdy si nemohu pomoct a zkrátka to musím navrhnout lidem, na kterých mi opravdu záleží, a to právě proto, že je mám ráda a tohle celé je pro mě hodně o víře v nakažlivost lásky.   

 

3. Být viděn jako extremista, protože se “starám”, a to dokonce i mezi vegetariány


Obr.: "Někteří lidé si myslí, že “rostlinná strava” je extrémní. Půl milionu lidí ročně musí být operováno, aby jim vzali cévu z nohy a voperovali jim ji do jejich koronární arterie. Někteří lidé nazývají extrémním tohle." Dr. Caldwell B. Esselstyn, Raději vidličky než nože

Když jsem nedávno navštívila luxusní večírek, který pořádala vegetariánská potravinářská společnost, byl tam jen jeden veganský předkrm z devíti. Dokonce i mezi vegetariány se mohou vegani cítit jako outsideři, jako extremisti. Zatímco se my, vegani snažíme dovést myšlenku neubližování zvířatům k jejímu logickému vyústění, tedy nejen k vyřazení masa, ale také živočišných produktů vzniklých za podmínek extrémního utrpení, zotročení a mučení, které má nakonec za následek smrt, stejně jsme ti divní my.

Jsem si jistá, že takto se před pár dekádami cítili i vegetariáni, když jejich hnutí ještě nebylo všeobecně přijímáno a bráno jako normální. Můžu jenom doufat, že to samé se v budoucnu stane s veganstvím.

 

4. Vidění a cítění mrtvého masa, a to všude


Obr.: "To opravdu těžké na veganství se netýká jídla. Nejtěžší část na tom být veganem je stanout tváří v tvář temné straně lidství a přitom si uchovat naději. Je to o snaze pochopit, proč jindy dobří a laskaví lidé pokračují v podílení se na zbytečné krutosti vůči zvířatům, a to pouze pro jejich pohodlí a potěšení." Jo Tyler

Tohle je něco, o čem jsem nikdy dřív ani nepřemýšlela. Chodila jsem v obchodech kolem baleného syrového masa, jakoby to byla jen kulisa. Jistě, když jsem v Chinatownu šla okolo kuřat visících v oknech, tak mi to přišlo odporné, ale byla to jen mrtvá kuřata.

Poté, co jsem navštívila azyly pro hospodářská zvířata, podívala se jim do očí a ucítila to společné vědomí a vůli žít, které spolu jakožto vnímající bytosti sdílíme, tak jediné, co dokážu vidět při svých cestách naším světem, je znormalizovaná a všeobecně akceptovaná vražda. Sterilizovaná a zabalená vražda. Snažím se odvracet oči, protože je to to jediné, co teď vidím. Je mi do breku, když cítím pečené maso ze stánku s kebabem. Vypadá to, že kamkoliv se podívám, jsou jen mrtvá zvířata nebo výsledky jejich utrpení. Když si s sebou lidé z práce nosí syrové maso a pak ho připravují na oslavách, mám pocit, jako bych neměla říkat nic o tom, jak strašně je mi to nepříjemné, i když bych asi měla. Je to velmi osamělý pocit. Dříve jsem se o to nestarala a nic takového nevnímala, dnes je mi několikrát denně velmi těžko a smutno.

Ale jsem ráda, že cítím smutek. Je to jako když medituji a najednou vnímám všechny bezdomovce a jiná utrpení kolem mě s větší intenzitou.

Uvědomění a soucit jsou lepší než lhostejnost, i když někdy bolí.

 

5. Vědět, co si myslet o pojmu „rostlinná strava“

Video: Dokument Raději vidličky než nože

Pojem rostlinná strava se poslední dobou dost prosazuje, zejména kvůli pokusům o změnu pohledu na image veganství. Označení „rostlinná“ odvádí veganství od práv zvířat a zaměřuje se spíše na lidi zajímající se o zdravý životní styl nebo ty, kteří chtějí zhubnout.

Na jednu stranu si myslím, že je to velký krok vpřed. Pokud díky tomu přestane víc lidí konzumovat zvířata, tak v čem je problém? No třeba v tom, že tito lidé možná nepochopí celou situaci ve větším měřítku. Například když jsem poslala své mamce film Raději vidličky než nože (viz výše), který používá termín “rostlinná” ale nikdy se nezmíní o veganství ani zvířatech, tak to okomentovala s tím, že ji to utvrdilo v tom, že její strava je zdravá, protože jí převážně stravu rostlinnou. Pravda to sice je, ale moje mamka stále ještě někdy jí maso a výrobky živočišného původu. Jenže pojem “rostlinná strava” jí dal pocit, že už je v cíli.

Na druhou stranu si myslím, že pokud se rostlinná strava sveze na podobné vlně módního šílenství, jako tomu bylo u bezlepkové diety, tak se veganství opravdu uchytí, protože lidem je vlastní starat se sami o sebe. Ale ve veganství je toho mnohem víc než “jen” zdraví. Jde o filozofii možnosti existence bez dalšího prodlužování cyklu utrpení a dominance, který prolíná celou naší společností. Když víte tohle, přijde vám, že dnešní výklad pojmu “rostlinná strava” je vlastně ochuzující, jakkoli je v tomto případě ospravedlnitelný.  

 

6. Vidět, že lidé, na kterých mi záleží nejvíc, dělají něco, v co já nevěřím

Video: přednáška americké psycholožky Melanie Joy

Tohle je asi to nejtěžší na tom být veganem. Hodně lidí se myslí, že když jste vegan, tak si myslíte, že jste víc než ostatní. Já si to rozhodně nemyslím; sama jsem ještě před rokem a půl byla masožravec. Ale teď, když jsem takříkajíc spatřila Matrix, tak je velmi těžké dívat se na lidi, které mám ráda, jak dělají něco, v co opravdu nevěřím a co se mi příčí. Neznamená to ale, že je odsuzuji. Myslím, že Jesse ve svém dopise opět odvedl dobrou práci při objasnění tohoto pocitu:

Rozumím tomu, že se někteří lidé cítí odsuzováni mým postojem a názory. Ale ironie mého minulého já se v mém současném já neztratila. A byť mi samozřejmě vadí, že lidé, zvláště pak ti nejbližší, se ke zvířatům chovají jako k necítícím věcem, a říkají, že označení zvířat za věc a jejich vražda je osobní volbou, právě tato ironie mi brání v odsuzování. Jak bych jen mohl, když jsem po třicet let bral životy zvířat jako méně důležité než je chuť jejich těl? Naprosto také chápu obavy ze ztráty oblíbených jídel a z toho být jiný, nebo divný. Také jsem se toho bál.

Naprosto chápu, jak moji přátelé a rodina vnímají konzumaci zvířat, brala jsem to stejně. Neodsuzuji je, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě nebolí sledovat, jak pokračují v konzumaci utrpení, když vím, že existuje jiná cesta. Cesta, na které by se cítili lépe. Mám je ráda a pokaždé, když dělají něco, s čím tak hluboce nesouhlasím, tak mi přijde, že krom ostatních ubližují také sami sobě, a to mě bolí. Ale neodsuzuji je. Jen se cítím sama a doufám, že se ke mě jednoho dne připojí na druhé straně barikády cynismu, a sami si vyberou cestu soucitu.

Zdroj: Bustle, Překlad: Nathaniel Navarr, Korektura: Monika Zápotocká, Ilustrační obrázky: Rachel Krantz, 24Ravens, QuickMeme